Slavoj Žižek: Demokracie versus lid

Podrobnosti

ze světa / Latinská Amerika|

21. leden 2010|

Slavoj Žižek|

9695 x

Humanitární organizace bijí na poplach. USA do postižené oblasti vyslaly několikatisícový sbor námořní pěchoty, vojenské lodě, vrtulníky a transportní plavidla. Navzdory tvrzení většiny médií však haitský lid není bezmocnou obětí krvavých diktátorských režimů, všudypřítomné korupce a katastrofální hospodářské politiky. Nedávná minulost země byla svědkem několika pokusů o nastolení sociálně spravedlivého demokratického zřízení. Ty však byly pokaždé zmařeny. A jak připomíná Slavoj Žižek ve své recenzi knihy Petera Hallwarda Damming the Flood: Haiti, Aristide and the Politics of Containment (Verso, 2008), stalo se tak za aktivního přispění těch, kteří se dnes předhánějí v organizování humanitární pomoci obětem živelné pohromy a pokrytecky se rozplývají nad neštěstím této „prokleté země".

Noam Chomsky si svého času povzdechl, že teprve až tehdy, když „je hrozba autentické lidové spoluúčasti na moci zažehnána, lze bez obav uvažovat o nastolení demokratického zřízení". Poukazoval tak na bytostně „demobilizující" charakter parlamentní demokracie, jenž ji činí neslučitelnou s radikálním politickým aktivismem a s autentickou lidovou samosprávou. Otevřená koloniální agrese či vojenská intervence nejsou jedinými způsoby, jak zpacifikovat „nepřátelsky naladěný" národ; pokud se mezinárodní „stabilizační" mise opírají o dostatečně silný donucovací aparát, mohou odvrátit hrozbu spoluúčasti lidu na moci za pomoci o něco méně drsné taktiky „podpory demokracie", „humanitární intervence" nebo „ochrany lidských práv".

Ve světle tohoto poznání se případ Haiti ukazuje jako exemplární. Jak uvádí Peter Hallward ve svém detailním popisu „demokratického zadržování" haitské radikální politiky během posledních dvou desetiletí Damming the Flood: Haiti, Aristide and the Politics of Containment (Hráz proti povodni: Haiti, Aristide a politika zadržování), „doposud nikdy neměla neblaze proslulá taktika ‚podpory demokracie' tak katastrofální důsledky jako na Haiti mezi lety 2000 a 2004". V této souvislosti není bez zajímavosti ironická skutečnost, že emancipační politické hnutí, které bylo vystaveno mezinárodnímu nátlaku, nese jméno Lavalas, což v kreolštině znamená „povodeň": název naráží na povodeň společenských vyděděnců, která jednoho dne zaplaví uzavřené komunity svých privilegovaných vykořisťovatelů. Proto je titul Hallwardovy knihy zcela na místě; události na Haiti popisuje totiž v kontextu globální tendence budovat nové přehrady a zdi, které od 11. září 2001 vyrůstají všude kolem nás jako houby po dešti, a odhalují nám tak pravou podstatu „globalizace", všudypřítomný aparát segregace, který je její oporou.

Haiti představovalo výjimku hned od počátku, od svého revolučního zápasu proti otrokářství, jenž v lednu 1804 vyvrcholil vyhlášením nezávislosti. „Pouze na Haiti," konstatuje Hallward, „měla deklarace rovnosti všech lidí univerzálně závazný charakter. Jen na Haiti byly zásady rovnosti prosazovány za každou cenu, v přímém protikladu k sociálnímu řádu a aktuálně panující ekonomické logice." Z toho důvodu „v celé moderní historii nenajdeme událost, jejíž důsledky by představovaly větší hrozbu pro dominantní globální struktury." Haitská revoluce si právem zaslouží být pokládána za opakování Francouzské revoluce; rebelie pod vedením Toussainta L´Ouverturea nepochybně „předstihla svou dobu", přišla „příliš brzo", a byla tedy předem odsouzena k neúspěchu, možná právě proto ale byla ještě autentičtější událostí než samotná Francouzská revoluce. Bylo to poprvé, kdy se otroci vzbouřili nikoliv proto, aby se vrátili ke svým předkoloniálním „kořenům", ale ve jménu univerzálních principů svobody a rovnosti. A francouzští jakobíni prokázali opravdovost svých revolučních zásad, když revoltu otroků okamžitě uznali - černým delegátům z Haiti se dostalo nadšeného přijetí v Národním shromáždění v Paříži. (A nikoho asi nepřekvapí, že po Thermidoru se tato vstřícná politika změnila; v roce 1801 se Napoleon pokusil získat kolonii zpět, když k jejím břehům vyslal mohutný expediční sbor.)

„Samotná existence haitské nezávislosti", označovaná Talleyrandem jako „smrtelná hrozba pro všechny bílé národy světa", představovala netolerovatelné ohrožení otrokářského status quo. Z Haiti se tedy musel stát ukázkový případ ekonomického neúspěchu, aby ostatní národy ztratily chuť následovat jeho příklad. Cena - v doslovném smyslu slova - za „předčasnou" nezávislost byla vskutku vydřidušská: Francie, bývalý koloniální správce, navázala s Haiti diplomatické styky až po dvou desetiletích embarga v roce 1825, když se haitská vláda uvolila, že jí vyplatí 150 milionů franků jako kompenzaci ze ztracené otroky. Tato suma, rovnající se zhruba ročnímu příjmu tehdejší Francie, byla později snížena na 90 milionů, nicméně i tak představovala pro haitské hospodářství masivní zátěž; na konci 19. století spolkly haitské reparace Francii zhruba 80 procent národního důchodu, přičemž poslední splátka byla uhrazena teprve až v roce 1947. Když v roce 2003, v anticipaci dvoustého výročí haitské národní nezávislosti, požádal prezident Jean-Baptiste Aristide, reprezentující hnutí Lavalas, aby Francie vydřidušské reparace vrátila, dostalo se mu od komise francouzské vlády (jíž paradoxně předsedal Régis Debray) strohého odmítnutí. Ve stejné době, kdy si někteří američtí liberálové pohrávají s myšlenkou kompenzovat černé Američany za příkoří způsobená otroctvím, se haitský požadavek na vrácení závratné sumy, kterou museli bývalí otroci zaplatit, aby se jejich svobodě dostalo uznání, nesetkal se téměř s žádnou pozorností liberálních kruhů, a to i přesto, že v tomto případě byla újma dvojnásobá: Haiťané byli nejprve zotročeni a posléze za svou těžce vydobytou svobodu ještě museli zaplatit.

A tentýž příběh pokračuje i dnes. Hnutí Lavalas vyhrálo každé svobodné prezidentské volby od roku 1990, dvakrát se ale stalo obětí vojenského puče podporovaného Spojenými státy. Lavalas představuje unikátní konstelaci: je politickým aktérem, který dosáhl vítězství ve svobodných volbách, nicméně si po celou dobu zachovávalo úzké vazby na struktury lokální demokracie, přímé lidové samosprávy. Ačkoliv „svobodný tisk" ovládaný jeho politickými protivníky nebyl nikdy omezován, ačkoliv násilné protesty ohrožující stabilitu legitimní vlády byly tolerovány, vládní hnutí Lavalas bylo pravidelně démonizováno v mezinárodním tisku jako mimořádně násilné a zkorumpované. USA a jejich spojenci Francie a Kanada se na Haiti snažily nastolit „standardní" demokracii - demokracii, která by neohrožovala ekonomickou nadvládu nepočetné elity; uvědomovaly si, že mají-li dosáhnout svého, demokratický aparát musí přerušit své vazby na struktury přímé lidové samosprávy.

Není bez zajímavosti, že k této kooperaci mezi USA a Francií došlo nedlouho po jejich veřejné roztržce kvůli útoku na Irák v roce 2003 a byla náležitě oslavována jako potvrzení jejich elementárního spojenectví, které čas od času naruší konflikty. Uspokojení nad Aristidovým svržením vyjádřil v roce 2004 dokonce i brazilský prezident Lula. Ustavila se tudíž nesvatá aliance s cílem zdiskreditovat hnutí Lavalas jako diktaturu lůzy porušující lidská práva a prezidenta Aristida osobně jako fundamentalistického diktátora posedlého mocí - aliance sahající od polovojenských eskader smrti a „demokratických front" podporovaných USA až po humanitární nevládní organizace a dokonce i některá „radikálně levicová" uskupení, která s americkým finančním přispěním nekompromisně odsuzovala Aristidovu „kapitulaci" před MMF. Aristide sám podal trefnou charakterizaci této aliance mezi radikální levicí a liberální pravicí: „Za jitých okolností může člověk pociťovat jakési malé soukromé uspokojení, možná i nevědomé uspokojení, když řekne věci, které od něho mocní bílí lidé očekávají."

Zápas hnutí Lavalas je exemplární ukázkou heroické zásadovosti, která naráží na reálné meze toho, čeho lze dnes dosáhnout. Aktivisté hnutí se nestáhli do skulin státní moci a „nevzdorovali" jí z bezpečné vzdálenosti, heroicky se ujali vlády, přesto že si byli vědomi, že se k moci dostávají za nejnepříznivějších možných okolností, když všechny trendy kapitalistické „modernizace" a „strukturálních úprav", stejně jako praktická politika postmoderní levice, hrají proti nim. Aristide, který se musel podrobit tlaku USA a Mezinárodního měnového fondu, prosazujících programy „nezbytných strukturálních reforem", se uchýlil k politice malých a přesně odměřovaných pragmatických opatření (výstavba škol a nemocnic, budování infrastruktury, zvyšování minimálních mezd), přičemž dále pokračoval v mobilizaci lidu a připravoval jej na přímou konfrontaci s jeho bezprostředními nepřáteli: armádou a polovojenskými oddíly.

Asi nejkontroverznějším Aristidovým krokem, jenž mu vynesl srovnání s peruánskou Světlou stezkou a s Pol Potem, byla jeho neochota jednoznačně odsoudit spontánní snahy lidu bránit se proti vojenským či polovojenským útokům, které po desetiletí decimovaly lidové hnutí. V roce 1991 se údajně několikrát vyslovil pro nejdrastičtější z těchto praktik, „Père Lebrun", což je lokální obdoba pomsty někdejších bojovníků proti apartheidu v Jižní Africe, kteří se donašečů ve službách policie zbavovali tím, že jim kolem krku pověsili zapálenou pneumatiku. V projevu proneseném 4. srpna 1991 nabádal rozvášněný dav, aby přísně rozlišoval, „kdy a kde použít Père Lebrun" a připomínal, že „ve státě, v němž byla nastolena vláda zákona, nelze již něco takového tolerovat".

Později Aristidovi liberální kritici nacházeli analogie mezi takzvanými chimères, neboli členy domobrany hnutí Lavalas, a Tontons Macoutes, nechvalně proslulými gangy hrdlořezů z éry Duvalierovy diktatury. Skutečnost, že neexistují žádné spolehlivé podklady pro porovnání míry politického násilí za Aristidovy a Duvalierovy vlády, by nám neměla bránit v tom, abychom v této věci zaujali jednoznačné politické stanovisko. Když byl Aristide dotázán na chimères, prohlásil, že „už samotné slovo mluví za všechno. Chimères jsou ti nejchudší z nejchudších, uvržení do propastné nejistoty a strádající chronickou nezaměstnaností. Jsou to oběti strukturální nespravedlnosti, systematického sociálního násilí [. . .] Není žádným překvapením, že se jejich hněv obrací proti těm, kteří z tohoto sociálního násilí odnepaměti profitovali."

Těch několik vzácných aktů spontánní lidové sebeobrany spáchaných partyzány z hnutí Lavalas podle všeho náleží do kategorie činů, které Walter Benjamin označoval jako projevy „božského násilí": jsou postaveny „mimo dobro a zlo", jakoby je jejich politicko-religiózní motivace dočasně vyvazovala zpod nadvlády etických principů. Ačkoliv zde máme co dělat se zdánlivě „nemorálními" akty vraždy, nemáme právo je odsuzovat, protože jsou reakcí na léta, ne-li staletí systematického státního násilí a ekonomického vykořisťování.

Jak to vyjádřil sám Aristide: „Raději se budu mýlit s lidem, než abych byl v právu proti lidu." Navzdory svým předvídatelným nedostatkům byl režim pod vedením hnutí Lavalas příkladem toho, jak by za současných poměrů mohla vypadat „diktatura proletariátu"; zatímco z pragmatických důvodů přistupoval na kompromisy vynucené zvnějšku, zůstával po celou dobu věrný své „základně", bezprizorním masám obyčejných lidí, jejichž jménem mluvil, které „nereprezentoval", ale spoléhal se na přímou podporu jejich lokálních samosprávných struktur. Ačkoliv hnutí Lavalas respektovalo formální principy demokracie, nikterak se netajilo tím, že svobodná demokratická soutěž pro něj není posledním arbitrem: za daleko zásadnější pokládalo, aby se mu podařilo vybudovat struktury přímé demokratické samosprávy vykořisťovaných, které by sekundovaly standardním demokratickým procedurám. Neboli, přeloženo do současného „postmoderního" jazyka, zápas mezi příslušníky hnutí Lavalas a jeho protivníky z vojensko-podnikatelských elit je záležitostí autentického antagonismu, antagonismu, který se nemůže omezovat pouze na kolbiště parlamentně-demokratického „agonistického pluralismu".

A právě proto brilantní Hallwardova kniha nepojednává jen o Haiti, ale také o tom, co dnes znamená hlásit se k „levici": zeptejte se jakéhokoliv současného sympatizanta levice, jaký je jeho postoj k Aristidovi, a hned budete vědět, zda se jedná o autentického stoupence radikální emancipace nebo zda máte před sebou pouze vyznavače liberálního humanitarismu toužícího po „globalizaci s lidskou tváří".

Publikováno 14. srpna 2008 na stránkách časopisu New Statesman.

Přeložil Radovan Baroš

Komentáře