Petr Kužvart: Jaká revoluce?

Podrobnosti

Z domova / Politika|

13. listopad 2009|

Petr Kužvart|

8540 x

Se zájmem jsem si přečetl racionální repliku Lucie Cviklové (Lze obnovit autentickou veřejnost? II. část - LtN 43/ 2009) na můj text Co občané mohou a mají udělat? (LtN 31/2009). Vidím tu několik podstatnějších problémů, na které bych rád upozornil. Rozhodně jsem to vše nepsal proto, abych srovnával opravdu velké dějinné události s naší - podle autorky - „sametovou revolucí".

Jako aktivní účastník listopadových událostí z roku 1989 musím konstatovat, že šlo o krizovou situaci, pro kterou platilo, co jsem popisoval na dějinných příkladech, tedy překročení jakési kritické meze, kdy se daly do pohybu davy a lidé projevovali nevšední míru spontánní aktivity, vynalézavosti, entuziasmu a velkomyslnosti. V českém maloměšťáckém prostředí jsme to naposled viděli v době „bratrské internacionální pomoci" v srpnu 1968. Tím se listopadové události zařadily tam, kam také patří - ale nejenom to!

Faktem bylo, že mladší skupina ambiciózních funkcionářů KSČ chtěla strhnout moc na sebe, ale vývoj jí rychle přerostl přes hlavu. A podstatné bylo, že už předtím Sovětský svaz opustil obranu střední Evropy, a tím se otevřela možnost poklidného předání a převzetí politické moci. V dalších letech následoval levný výprodej národního bohatství včetně rodinného stříbra a záměrně málo kontrolované rozchvácení a zašantročení ekonomického základu existence národa i státu. Takhle revoluce nevypadají, takhle revoluce nekončívají! Již jsem uvedl, že šlo po nezdařeném experimentu několika desetiletí alternativního vývoje vlastně jen o zacouvání zpět do tradičního systému reálného kapitalismu. Nic víc a nic míň! Jakápak revoluce, když se couvalo dozadu!

Co bylo vlastně v roce 1989 odstraněno?

Onen „reálný socialismus" byl vlastně jen určitým klonem reálného kapitalismu. Byl to objektivně vzato pokus Ruska provést prvotní akumulaci kapitálu a industrializaci jinou nežli klasickou (řekněme anglickou) cestou a vytvořit tak nekapitalistickou společnost. Učinit to jinak, uvědomělou aktivitou osvícené menšiny, a tedy rychle a humánně. Takové naděje říjen 1917 přinášel.

Je totiž známo, že přechod raně novověké společnosti do kapitalismu byl provázen obrovskou vlnou násilí, vyhlazování, zotročování, vyhánění a dalších dějinných lahůdek - v metropolích i v koloniích. Nový pokus měl jít jinudy. Ve skutečnosti také brzy uvázl v obrovské vlně násilí, vyhlazování, zotročování, vyhánění a odnímání majetků. Zplodil při tom zvláštní hierarchizovanou byrokraticky organizovanou vládnoucí třídu monopolní (stranicko-státní) byrokracie. Něco dosud nevídaného (obdobu alespoň v zárodcích by bylo možno dohledat snad jen ve fašistických diktaturách 20. století, jež v Evropě nebyly ničím jiným, nežli neúspěšným pokusem o řešení další existence systému po skončení klasického liberalistického období kapitalismu).

Namísto uskutečnění Trockého představ o „pracovních armádách" vznikl mohutný systém táborů nucených prací, jež se sice oficiálně označovaly za pracovně-výchovné, ale ve skutečnosti byly pracovně-vyhlazovací (odkazuji na Solženicynovo Souostroví Gulag). Opět se tedy zrod industriální společnosti konal na vydatné vrstvě kostí povražděných a vyhladověných, umučených obětí. Tento postup k moderní společnosti tedy nebyl humánnější, ale navíc nebyl ani efektivnější. (Kdyby byl, na oběti by se rádo zapomnělo, jak se stalo v případě klasické prvotní akumulace na Západě. Společenská paměť je tvárlivá a selektující).

Systém tak začal hrubě selhávat tváří v tvář novým vývojovým, technologickým výzvám. Proto v 60. letech dochází k reformním experimentům, váhavě tolerovaným monopolní byrokracií, a to v SSSR, u nás, v Maďarsku i jinde. Konec 60. let je však již ve znaku zřetelného opuštění reformních pokusů, jež vždy naznačovaly, že postupně povedou k redukci monopolní moci. A tak se v Kremlu rozhodli zopakovat systém panství monopolní byrokracie za použití původních direktivních principů. Následovala desetiletí postupného a stále většího zaostávání, jež se nakonec muselo promítnout i do oblasti vojensko-strategické rovnováhy. A pak to vedlo až k předtím těžko uvěřitelnému vyklizení střední Evropy, a poté dokonce ke zhroucení SSSR.

To jsme ovšem v listopadu nevěděli, proto jsme se připravovali na chvíli, až vyjedou tanky. Připravovali jsme okupační stávky v závodech: zabarikádovat se, a dokud to půjde, vydržet. Stačil by jeden sovětský tankový pluk, který by se pohnul k Praze. Lidové milice, které již měly nafasovánu ostrou munici a byly ve výchozích postaveních, by do toho šly. To se však nestalo, dnes víme proč. A tak se otevřela cesta k pokojnému předání moci a k dalším následným dějům, zejména k obrovskému majetkovému a společenskému převratu, jehož důsledky budou inkasovat v řadě generací i naši potomci.

Nostalgické vymezení „revoluční veřejnosti" z listopadových dnů je poněkud mylné, i když u osobního účastníka celkem pochopitelné. Ono vzepětí veřejnosti bylo prostě krizovou reakcí, běžnou v takových situacích, reakcí stejně spolehlivě vznikající, jako po zániku příčin zase odeznívající, v horších případech degradující a zahnívající. A nebyly to úzké elitní skupiny (studenti, herci, pár otevřených opozičníků), ale fakt, že se „pohnul lid", co způsobilo zřetelnou tečku za reálným socialismem. Jakkoli ony rychle uzrávající opoziční skupinky sehrály důležitou roli při celkové přípravě výbuchu. Ovšem v letech před listopadovým převratem jsme neměli tušení, že to může takhle dopadnout. Že nás SSSR pustí. V té době byly rozšířené úvahy o finlandizaci střední Evropy, ale úplné odtržení od Sovětů se zdálo nereálným snem.

Další moje poznámka směřuje k otázce antikomunismu. Že bylo nutno skoncovat s ústavně zakotvenou vedoucí rolí KSČ, o tom byla obecná shoda. Ale dějiny nebývají schematicky černobílé. Znám komunisty, kteří šli v čele listopadových snah - a vůbec v tom nebyla vypočítavost. A jejich kolegové na školách nebo pracovištích je brali jako své autentické vůdce. Partaj a její disciplína se rozkládaly před očima.

Cesta od roku 1989 k dnešku

Poté, co listopadové události odezněly, následoval odliv lidové aktivity a rozklad mimořádných struktur vzniklých v době krize. Již od poloviny roku 1992 bylo jasné, že hlavní politické snahy vedou k sociálnímu a vlastnickému převratu. Pravicová politika zavěšená na slibech a očekáváních si opatřila svou sociální základnu těch zbohatnuvších a podnikajících v nejasně definovaném prostředí. Začala se vynořovat nová třídní struktura, a ke konci desetiletí k tomu ještě přispěla „reforma veřejné správy", která podřídila státní správu místním a regionálním mocenským uskupením. Podřídila ji oněm neformálním politickým pašalíkům, které ovládaly krajská vedení, vedení větších měst i obcí s rozšířenou působností. Z úřednictva se tak stalo služebnictvo těchto politických skupin.

To vedlo a vede k mnoha darebáctvím a absurditám, lidským tragédiím a k pohotovému prznění českých obcí a měst i volné krajiny různými bezohlednými betonářskými a komerčními zásahy. Pro nás je pak důležité, že se tak začala intenzívně propojovat politická moc s mocí ekonomickou. Takový místní pašalík se pohotově propojil s místními a oblastními podnikatelskými skupinami a tyto dva prvky nejen navzájem prorostly, ale staly se nakonec pouhou otázkou dělby práce a dělby funkcí při ovládání daného území, při udržování vlastního panství nad danou výsečí společnosti. Jak z divoké privatizace, tak i z této svérázné reformy veřejné správy pocházejí ony pověstné prvky mafiánství a korupce, tolik rozšířené a organizované kolektivní ekonomické delikvence. Jsou to prvky, které sahají od nejvyšších pater státních struktur až po malé okresy kdesi v pohraničí. Toto je ve zkratce zrod českého reálného kapitalismu, který od počátku tohoto desetiletí se záviděníhodnou vytrvalostí soustavně zpochybňuje demokratické vymoženosti a podvazuje rozvoj občanské společnosti, odbourává prvky sociálního státu a omezuje vše, co nevede k zisku, kterého by se mohly privilegované skupiny zmocnit.

V čem že jsme to tedy nyní uvázli? V reálném kapitalismu. Je poněkud křupanský, pokud jej srovnáme s tím, co existuje na západ od nás. Nicméně všechny prvky tam se vyskytující jsou i u nás, byť v poněkud obhroublém vydání. Tento systém není jen ekonomickou kategorií, protože si vynucuje určitý způsob politiky a vůbec určitý způsob společenských pořádků. Jak sami vidíme a jak se stále znovu přesvědčujeme na řetězu nejrůznějších skandálů, je to nestoudný systém, kde hlavním společným jmenovatelem je výroba a přivlastňování zisku, bez skrupulí, bez ohledů, bez respektu k zákonům nebo pravidlům fair play. Je to systém, který vychází z přesvědčení, že vše je na prodej, úplně vše! Musíme si dobře uvědomit, že nestoudnosti, jež se odehrávají před našima užaslýma očima, jsou normálním způsobem jeho fungování. Že korupce je odpovídající součástí tohoto systému, nikoli jeho kazem a excesem. Tak to bohužel je, toto je všední, normální tvář našeho českého reálného kapitalismu!

Pokud sociologové v průběhu 90. let dělali empirické výzkumy zachycující proměny sociální struktury, sem s nimi! Jejich shrnutí je dnes nanejvýš žádoucí! Ale pokud se o to opravdu pokusíte, zjistíte, že moc využitelných průzkumů, analýz a poznatků tu není. Jsou to ostrůvky poznání různé kvality, které se ztrácejí v mohutném a bouřlivém toku dějinného pohybu transformace. Bohužel. Rád se opravím, pokud mi kdokoli prokáže opak!

Co lze očekávat v budoucnosti?

Lucie Cviklová se zamýšlí nad tím, jak překonat dílčí skupinové zájmy ve prospěch společného zájmu na nápravě, tedy na odstranění této kvality reálného kapitalismu. Je skeptická, nevidí podmínky pro mohutnější vystoupení veřejnosti. Na prvý pohled má pravdu, ale jsou zde určité procesy, jež mohou znamenat naději. Především Topolánkova vláda zahájila neoliberální reformy. V kontextu ekonomické krize vznikají podmínky pro vyostření rozporů a širší propojení a vystoupení veřejnosti. Musí se však překročit ona pomyslná, tajemná hranice, za kterou se začíná hýbat lid.

Nebude mít smysl rozbíjet okna nenáviděných úřadů. Bude nutno organizovaně a rozhodně předložit požadavky, vedoucí k systémovým změnám a vynutit si jejich splnění. Občané se budou muset spolehnout na své vlastní krizové struktury, jež budou vznikat, nikoli na oficiální instituce režimu. Právě do nich bude třeba rozhodným způsobem udeřit. Pro tohle má smysl pracovat!

Převzato z Literárních novin

Komentáře