Petr Schnur: Forever young a „Biafra ducha“

Podrobnosti

Z domova / Politika|

10. květen 2010|

Petr Schnur|

7932 x

Druhá je bohužel negativní: důchodci ještě pořád smějí volit. Za první musíme být vděční, druhou bychom měli nejpozději do příštích voleb nějakým způsobem napravit.

Někdy pomůže nechat od určité události uplynout několik dní, vše si znovu promyslet a zvážit a teprve potom vyslovit úsudek. Po shlédnutí tohoto bezkonkurenčního díla nepomohla ani tato osvědčená metoda. Člověk, který by si myslel, že do předvolebního bahna, které zaplavilo českou kotlinu, již snad ani hlouběji nelze zapadnout, byl v těchto dnech poučen o opaku. Zmíněné videoklipy s pachutí politické eutanazie potvrdily přísloví, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. Kdybych byl dnes ve věku mládeže, kterou klip oslovuje, nejpozději po zhlédnutí tohoto „divadla" bych věděl, koho volit.

Za zamyšlení nestojí obsah klipu, ale psychický stav jeho autorů a celkový stav české společnosti dvacet roků po vítězství ‚pravdy a lásky'. Nejde o levici a pravici, nejde o do nebe volající prostoduchosti, které toto „politické poselství" na diváka doslova a do písmene vyvrhnulo - jde o současný stav národa.

Jak podobné výstřelky nazvat? Rozhodně ne barbarstvím; barbaři měli v úctě staré lidi, pěstovali kmenovou solidaritu a disponovali vysoce vyvinutým smyslem pro fair play. Pseudovolnotržní poťouchlosti mimo realitu o důchodech a studiu jsou jedna věc, obrázek rakouské incestní zrůdy Josefa Fritzla s komentářem ‚pro prarodiče jsou jejich vnoučata to nejdůležitější' věc druhá. Masaryk psal ve své době o ‚kocourkově a hulvátově', dnes by s těmito výrazy jen těžko vystačil. Tak či onak: videoklip je výrazem toho nejpokleslejšího čecháčkovství, které ovládlo společnost. Nic nevadí, že právě političtí kaskamotéři spásonosných stran, které Issová a Mádl kladou mládeži na srdce, převlékají stranické kabáty jako klaun kostým na divadelním jevišti a žonglují se slovy, kterým již dávno vzali obsah - jak příznačné a přízračné partnerství spřízněných duší. Po zhlédnutí videa se dostavil přímo fyzický pocit studu; skutečnost, že český „demokrat" dokáže vytvořit reklamu, která si svojí  primitivní stavbou nic nezadá s výplody německých neonácků zrovna nepřidá na národní hrdosti. V každé normální zemi na západě, východě, severu a jihu by se někdo za autory nejprve zastyděl, potom na ně rozzlobil a následně podal žalobu za hanobení skupiny obyvatelstva. Jak se s tím hodlá vypořádat Česko?

Není jisté, zda si země, která se kdysi hlásila k Husovi a Komenskému, která si ale přece jen nejvíce libuje ve společnosti vojáka Švejka, dokáže uvědomit, že se na rozdíl od něj nejedná ani o zdařilou provokaci, ani o „blbou srandu" nebo nevkusnou banalitu, ale o psychogram té části národa, která nyní řídí její osud. Vulgarita odpuzuje v každém národě, ale u Čechů má navíc zvláštní příchuť absurdního divadla. Obsahuje totiž jakousi podivnou směsici polovzdělanosti, pyšné sebejistoty a rádoby srandy, prošpikovanou notnou dávkou víry ve vlastní světovost. Tento hospodský mesianismus není schopen boje, pouze úderů pod pás.

Postsametové realitě se podařilo zkorumpovat výrazy jako svoboda a lidská práva, ba dokonce i levice a pravice, lidskou důstojnost utloukli akční hrdinové reálně existující české demokracie. ‚Volte pravici' vyzývají figurky na plátně pimprlátkového divadýlka. Ale kdyby tady alespoň nějaká byla - Kramář, Rašín, Švehla a jim podobní se musejí obracet v hrobě.

Po zhlédnutí videových klípků nám zbylo poznání, že bolševismus je stav lidského ducha, nikoliv výsada jedné strany. Francouzský spisovatel a filozof Louis Aragon použil pro situaci v Československu po roce 1968 výraz ‚Biafra ducha'. Kdyby ještě žil, asi bych mu ten videoklip poslal. I s francouzským překladem. Aby věděl, jak se vše změnilo.

Petr Schnur, Hannover

Publikováno v Literárních novinách

Komentáře