Toto dělení antiislámské scény ovšem nevyvolává nic jiného, než že se mnozí chápou pevně svých „vůdců“ a u druhých požaduji v rámci zachránění antiislámského hnutí, aby se jejich vůdcům bezvýhradně podřídili a drželi hubu a krok. Jak moc mi tyto tendence některých českých antiislámistů připomínají islám a chováni muslimů netřeba zdůrazňovat.
Jenže tam kde jedni hulákají „naší jedinou spásou je Lidinský nebo „naší jedinou spásou je Okamuru či nejhlasitěji volají stoupenci docenta „naší spásou je Konvička“, tak tam já volám „ne, naší spásou není žádný vůdce, ale naši spásou jsme jen my sami"! Naše schopnost opustit totalitní a jednobarevné viděni světa a místo toho se naučit vidět svět takový jaký je, barevný, s různosti názorů, postojů a přesvědčení.
A to je právě to co mi na mnohých odpůrcích islámu dnes chybí. Oni volají pozor na islám, je totalitní, jednobarevný netolerantní a přitom sami jsou tito lidé netolerantní, jednobarevní a totalitní. Jejich pojetí nejen odporu proti islámu, ale i vize společnosti jsou vize totalitní s potlačením odlišného názoru a jsou tak podobné islámu, který oni sami kritizují.
Proto zastávám názor, že před zlem totality, islamizace a multikulturalismu nás nezachrání příklon k nesvobodné, totalitní a na vůdcích postavené společnosti, ale naopak příklon k skutečně svobodné, demokratické a pluralitní společnosti, kde je svoboda slova i názorů.
Proto volám se sv. Augustinem "V podstatných věcech jednotu, ve sporných svobodu, a ve všech lásku."