UTAJOVANÁ PRAVDA - ZAPOVĚZENÉ POZNÁNÍ (3)

Abych mohl čtenáři poskytnout jistý nosný rámec, musím uvést důležitá statistická čísla. V roce 1980 světové společenství vymýtilo neštovice z povrchu zemského. Světová zdravotnická organizace předpověděla, že se v roce 2006 dostane se svým programem i do nejzapadlejších vesnic Asie a Afriky, takže zcela zanikne obrna. Tyto úspěchy přinesly a přinesou velké dobrodiní nám všem - jako obyvatelům tohoto světa. Nicméně tyto skutky pozoruji s poněkud rozpačitou radostí. Proč? Protože během doby, kdy budete číst první kapitolu této knihy (asi patnáct minut), bohužel dojde k těmto věcem: hladem zemře 250 dětí, 15 lidí podlehne nemoci AIDS, 31 z nás zemře na malárii a 50 lidí bude skoseno tuberkulózou.

Můžete se zeptat, jakou to má spojitost s mimozemšťany nebo CSETI nebo projektem Disclosure. To vše je spojeno s kontrolou, mocí, náboženskou ideologií a chamtivostí. Víme, že již mnoho let existují technologie, které by odstranily jak neštovice, tak obrnu mnohem dříve. Totéž platí i o výše uvedených smrtelných chorobách a dalších zlech, které deptají lidské společenství. Víme, že kolem nás jsou technologie, jež mohou

celý svět zásobovat nevyčerpatelným množstvím energie, aniž bychom museli plundrovat naše cenné přírodní zdroje. Bohužel lidé, kteří mají tyto technologie v rukou, se s námi o ně nechtějí dělit.

Neříkám vám to proto, abych vám přivodil deprese, říkám to proto, že taková je realita. Nicméně tato skutečnost může být změněna. Během čtení Utajované pravdy - zapovězeného poznání zjistíte, že ke změnám začíná docházet i u těch lidí, kteří jsou v nějakém spojení s těmito technologiemi. Tyto změny mohou udělat ze světa místo plné míru. A nakonec se tak stane...

1. ZVLÁŠTNÍ POSEL

„Pro tu událost vám můžeme rezervovat malý Hollomanův sál... Nic většího nebudete potřebovat."

„Ach ne, my potřebujeme velký taneční sál."

„Ale taneční sál se nikdy nepoužívá... S výjimkou obrovských a důležitých událostí."

„Ale to bude velká a důležitá událost!"

„Vy jste se asi zbláznil."

„Ne, my prostě potřebujeme celý taneční sál!"

„Hmm, naposledy byl taneční sál zaplněn, když tam přednášel prezident Reagan!"

„Prostě ho obstarejte. Udělejte to."

„Dobře ... stejně neposloucháte, co vám říkám ... ale já to pro vás zařídím."

Místnost, o které se mluví, je taneční sál v National Press Club ve Washingtonu. Tato slovní přestřelka proběhla mezi mnou - dr. Stevenem Greerem - a tiskovou agentkou. Psal se 9. květen 2001. Ta žena dodržela slovo a můj instinkt byl přesný! Sledovali jsme, jak se celý sál zaplnil do posledního místa. Byly tu dva tucty televizních kamer a celá legie novinářů, kteří se shromáždili, aby vyslechli a zaznamenali prohlášení, jež předneslo jednadvacet svědků z řad vojska, tajných služeb, rozvědek, vlády, vědeckých institucí a průmyslových korporací.

Tito svědci vystoupili, aby vyprávěli o svých osobních zkušenostech s mimozemskými dopravními prostředky (ETV - extraterrestrial vehicles - neboli UFO) a mimozemskými formami života. Následovalo více než dvouhodinové svědectví, které potvrdilo realitu ETV/UFO kontaktů a další, většinou neznámý fakt: tato interakce s mimozemskou inteligencí přinesla pokročilé technologie jak na výrobu energie, tak na pohon dopravních prostředků. Tyto informace byly lidstvu zatajovány po dobu mnoha let.

Tato událost zahájila projekt Disclosure: přímý důsledek mnohaletého úsilí Centra pro studium mimozemské inteligence. Jednalo se též o milník na mé osobní cestě. Zanechal jsem své kariéry lékaře z oddělení první pomoci v Asheville ve státě Severní Karolina a ujal jsem se nové role - role kurýra zprávy, kterou je nutné vyslyšet. Byl to jen další krok na (občas) kamenité stezce, na kterou jsem vykročil, když mi bylo devět let a hrál jsem si na ulici městečka Charlottě v Severní Karolíně.

Jednoho letního dopoledne v roce 1965 jsem se jako obvykle toulal s partou dětí z okolí. Byly jsme typické jižanské děti, potloukaly jsme se po okolí a hledaly jakýkoliv typ dobrodružství - něco postavit, něco uvidět, něco najít a odnést domů. Vůbec jsme nebyly připraveny na to, co se náhle objevilo v jihozápadním cípu oblohy: stříbrný oválný zářící koráb - zcela zřejmě se nejednalo o letadlo ani helikoptéru. Vypadalo to jako monolit z jednoho kusu a pohybovalo se to zcela bezhlučně. Nikdy jsme nic podobného neviděly. Chvíli se to vznášelo ve vzduchu a pak to v mžiku oka zmizelo.

Cítil jsem, že to bylo něco naprosto neobvyklého. Moje rodina, zcela pochopitelně, celou tuto záležitost přešla jako výplod dětské fantazie. Nicméně já a mí kamarádi jsme věděli, že jsme se stali svědky něčeho zcela mimořádného. Bylo to moje první setkání s „ETV", což je termín, který Národní bezpečnostní agentura (NSA) razí pro mimozemské dopravní stroje, kterým se obecně říká UFO.

Toho dne vznikl můj trvalý pocit spojení s těmito kosmickými loděmi. Události dalších týdnů toto pouto jen posílily: prožil jsem sérii lucidních snů a noční setkání s bytostmi, které nebyly ze Země. Protože jsem byl jen malý kluk, byl jsem schopen se s tím „snadno vypořádat" - přišlo mi to jako přirozený důsledek mého neobvyklého dobrodružství, které jsem zažil se třemi svými kamarády. Věřím, že mimozemšťané se na mě zaměřili, aby ve mně vybudovali vědomí a přijetí těch věcí, které přesahují svět, jejž lze vnímat očima. Moje nevinnost mi umožnila, abych na to všechno pohlížel bez předsudků, přestože jsem o tom nemluvil až do doby poměrně nedávné (z obavy z potenciálního posměchu).

Nicméně toto spojení z dětství mi změnilo život. Byl to počátek velkého pátrání po pravdě, které sílilo a rostlo rychleji než já.

Moje zvědavost a zájem o tyto věci byly stále intenzivnější, přestože jsem v následujících letech neměl žádné přímé setkání s mimozemšťany. Když mi bylo asi dvanáct, začal jsem sbírat důležité články z časopisů, jako byly Life, True, Argosy, a z knih o setkání s UFO. V malém kumbálku se mi hromadily stohy podobného čtení. Pomyšlení na lidi z jiné planety mě fascinovalo, a kdykoliv jsem se podíval na noční oblohu, naplnil mě pocit údivu a radosti. Nikdy jsem nepocítil ani záchvěv strachu - bylo to tak přívětivé jako teplo domova. Takže můj přístup k otázce mimozemšťanů byl takový, že jejich existence je předpokládaná či „daná" a že jsou si tyto bytosti vědomy naší evoluce na zeměkouli. Tento pocit poznání ohromné škály stvoření mi vždy přinášel radost a klid, a to dokonce už v době, než jsem začal chodit do školy. Když jsem byl v přírodě, měl jsem pocit něčeho probuzeného a posvátného, co přesahuje naši každodenní existenci. Věřil jsem, že je tu stále něco jako ruka na mém rameni, která mi pomáhá a vede mě k vnímání zcela bdělého stavu, mysteriózního vědomí přítomnosti, které se mi otevřelo vždy, když jsem se díval na oblohu nebo si hrál mimo dům. Perské přísloví praví: „Nejlepší způsob, jak milovat Boha, je milovat to, co stvořil." Nevinným a prostým způsobem jsem byl tímto darem požehnán.

Byl to nekonvenční pohled na život, který byl možná výsledkem stejně neobvyklého dětství. Vyrůstal jsem ve zvláštně excentrické jižanské rodině. Matka byla jako směsice Scarlett O'Harové a Bette Davisové z filmu „Tiše, tiše, sladká Charlottě". Navíc v ní byly i rysy Joan Crawfordové z filmu „Nejdražší maminko!" Otec byl napůl Indián. Jeho matka byla Čerokíjka.

Nicméně rodina, ve které jsem žil, měla neustále velké potíže. Děti z tak složitého rodinného zázemí obvykle skončí na jedné z těchto dvou cest: buď podlehnou sebedestruktivním zvykům a návykům, což je nezřídka dovede i k sebevraždě, nebo najdou dostatek vnitřní síly a začnou žít smysluplný a plodný život. Já jsem se dal tou druhou cestou díky Boží milosti a intervenci zjeveného i neviditelného světa.

Vlastně jsem nikdy nenarazil na tak traumatickou a dysfunkční rodinu, jako byla ta naše. Většina lidí o těchto mých zkušenostech neví vůbec nic; pohlížejí na mě jako na úspěšného lékaře a obecně známou osobnost (která je občas poněkud sebestředná) a předpokládají, že jsem měl obvyklé a normální dětství.

Když už jsem byl skoro dospělý, zašel jsem si se svou sestrou-dvojčetem na film „Nejdražší maminko!" Když film skončil, pohlédli jsme na sebe a řekli si: „Můj bože, kdyby se to stalo nám, byl by to ten nejhezčí den našeho dětství!" Lidé jsou zděšeni, když to slyší. Díky alkoholismu našich rodičů jsme my děti často žily v podmínkách týrání, zneužívání a zanedbání. Vzpomínám si, jak jsem jako malý předškolák jedl popel z cigaret, písek a špínu, poněvadž doma nic jiného nebylo. Jako lékař si nyní uvědomuji, že jsem tímto způsobem alespoň zásobil své tělo potřebnými minerály: byl to jeden z těch instinktivních příkazů, pomocí kterých si tělo umožňuje přežít. Často jsem býval velmi nemocný, zvláště v zimě. Každoročně jsem měl zápaly plic a bronchitidu. Moje plíce mají z těchto chorob stále zjizvenou tkáň.

Nicméně takové těžkosti s sebou často nesou i dobrodiní. Všechny tyto překážky ze mě udělaly velmi houževnatého chlapíka. Veškerá zahořklost, kterou jsem si z dětství mohl odnést, byla rázem pryč, když jsem si uvědomil, že jsem z toho všeho odešel posílen a jako vítěz. Když jsem dosáhl středoškolského věku, přísahal jsem si, že vezmu život do vlastních rukou a od základů ho změním. A to se mi také povedlo.

Během těchto let jsem byl fakticky soběstačný, měl jsem svůj vlastní byt. Pracoval jsem v místní restauraci. Každý den jsem byl v práci do jedné v noci. Už v šest ráno jsem vstával a jel na kole do školy přes celé město. Dokázal jsem mít samé jedničky a byl jsem vzorným studentem, který se podílel na celé řadě školních činností. Můj stále rostoucí pocit zodpovědnosti se rozšířil i na mé tři sestry. Často jsem o nich bezděčně mluvil jako o „svých dcerkách", tak silný byl můj ochranářský a pečovatelský instinkt. Poněvadž moji rodiče byli dokonalými prototypy antirolí, naučil jsem se, jak věci nedělat. Všechny tyto výzvy mě přivedly k uvědomění, že my všichni si můžeme vytvořit svoji vlastní budoucnost a můžeme překročit omezení dané naším původem, chudobou, špatným zacházením či jakýmikoliv jinými těžkostmi. Je však k tomu zapotřebí silné lidské vůle.

Během svých středoškolských studií jsem byl příliš zaneprázdněn, než abych se zaobíral záležitostmi pop kultury, které tak fascinovaly dospívající mládež z konce šedesátých a začátku sedmdesátých let. Prostě jsem neměl přístup k přepychu, který většina dětí ze střední vrstvy považovala za samozřejmý. Mým každodenním chlebem byla neustálá dřina a starosti. Hrátky s drogami a alkoholem prostě vůbec nepřipadaly v úvahu!

Místo toho jsem se pustil do čtení staroindických véd a studia sanskrtu. Sám od sebe jsem se naučil meditacím a konceptu transcendence. Obojí ladně zapadlo do mého konceptu psýché. Byl jsem vychováván mimo rámec formálního náboženství. Moji rodiče mě nepřivedli k žádné církvi (vlastně byli zarytí ateisté). Poněvadž jsem nebyl poután k žádné institucionální doktríně, zůstal jsem otevřený všem idejím, které mohly být nepříjemné každému, kdo vyrůstal v nějaké konvenční náboženské tradici. Výsledkem bylo, že jsem volně vstupoval do meditativního stavu a vyššího vědomí, aniž by mi někdo radil či poroučel, jak to mám dělat. Z knih i osobních zkušeností jsem se naučil, jak se mám modlit i meditovat. Tyto záležitosti, společně s mými školními aktivitami týkajícími se životního prostředí a míru, ve mně vytvořily nové prožitkové roviny a hlubší úrovně vědomí. Právě v této době jsem se začal seznamovat se zážitky, které nyní nazývám „mimoprostorové vědomí". Když jsem si našel chvilku volna, rád jsem usedal na kolo a vyjížděl do okolí, kde jsem hledal to, co by mě k těmto zážitkům přiblížilo.

Byl jsem zvyklý uléhat na loukách a praktikovat techniky, které se vynořovaly z mého nitra. Někdy jsem se přistihl, že cestuji, abych si prohlédl jiné části rodného města či abych spatřil vzdálené oblasti Země nebo dokonce vesmíru. Stalo se to pro mne rutinou. Když mi bylo patnáct let, otevřela se v mém nitru nádherná nezadržitelná síla, která byla nezávislá na jakékoliv tradici. Projevila se zcela a pouze z mého vlastního nitra.

Na jaře 1973 jsem si vážně poranil levé stehno. Měl jsem v plánu jet na kole z rodného města až k písečným ostrovům nacházejícím se na pobřeží Severní Karoliny. Celá cesta měřila tak 300 kilometrů. Nic jsem nedbal na své zranění a směle se vrhl na uskutečnění svého plánu. Celou trasu jsem ujel během jediného dne. Pak jsem se vrátil do svého malého bytu v Charlottě. Záhy jsem zjistil, že se mi v noze rozšířila silná infekce, která později zachvátila celé tělo. Byl jsem strašně nemocný! Kvůli spoustě namáhavé práce a školních povinností jsem byl vyčerpaný ještě předtím, než se mi to stalo. Byl jsem navíc tak chudý, že návštěva lékaře nepřipadala v úvahu. Nyní jako lékař vím, co se mi přihodilo: Dostal jsem sepsi, což znamená, že byl infikovaný celý můj krevní oběh. Doprovodným jevem byly vysoké horečky. Mé příčně pruhované svalstvo zkolabovalo, došlo i k přetížení ledvin. Všechny symptomy jsou potenciálně smrtelné. Ve věku sedmnácti let jsem se tedy ocitl sám doma v bytě, který neměl telefon, a pokoušel jsem se vyléčit z choroby, o jejíž závažnosti jsem toho moc nevěděl. Tento stav mě přivedl na pokraj smrti, v jednom okamžiku jsem cítil, jak opouštím své fyzické tělo.

Byl jsem unášen někam do hlubin vesmíru, kde jsem se již cítil jako doma. Pak jsem zažil něco, co nyní považuji za vědomí Boha, zde se moje osobnost ztrácela stále více, až jsem splynul se zářivou, neohraničenou, čirou, nekonečnou Myslí. Zde neexistovala žádná dualita. Poněvadž v tomto stavu bytí mé normální povědomí o čase zmizelo, zdálo se mi, že to trvalo celou věčnost. Mohl jsem vidět celé stvoření, rozlehlost vesmíru ... krása toho překračuje veškerá slova. Nebylo v tom nic děsivého - pouze bezbřehé vědomí a vnímání nekonečného dokonalého stvoření. Nakonec se z hvězd oddělila dvě zářivá, třpytivá světla. Blížila se čím dál víc. Nyní se domnívám, že to byli avatáři: manifestace Boha. Neměli lidský tvar, vypadali jako dva zářivé světelné body - čirá vědomá energie. Byla to dvojčata - avatáři naší éry. Když se ke mně ti avatáři přiblížili, vstoupil jsem do stavu jednoty s nimi. Bylo to neuvěřitelně krásné. Pak došlo k předání poznání formou, která je před slovy. A také za slovy a mimo slova. Je to, jako když řekneme „jablko". Již v tom slově je obsažen i obraz jablka, který může být astrální (světelná forma či tvar). A v rámci tohoto vědomého obrazu je i čirá myšlenková forma jablka samotného - jeho esence. Tímto způsobem mi byly sděleny různé informace.

Nemám tušení, jak dlouho toto spojení s Bohem trvalo. Byl jsem dojat krásou toho všeho, zároveň jsem byl i fascinován. Nakonec se celá ta událost přesunula do poněkud lineárnějšího způsobu komunikace. Jeden z avatárů řekl: „Můžeš odejít s námi, nebo se můžeš vrátit na Zemi." Byl jsem dost duchapřítomný na to, abych se zeptal: „A jaká je vaše vůle?" Ta bytost odpověděla: „Naše přání je, abys šel zpět na Zemi a dělal další věci." Po těch slovech jsem se cítil skleslý, neměl jsem nic, co by mě táhlo zpět domů. Byl bych velmi šťasten, kdybych mohl zůstat v tom stavu vědomí, v místě mimo prostor. Nicméně jsem jaksi tušil, že nejvyšší odpovědí lidské vůle je přijetí vůle Boží. Řekl jsem tedy: „Dobrá. Dohodnuto."

Díky tomu jsem poznal skutečnost velmi vznešených nebeských bytostí a existenci Boha, posvátna a jednoty stvoření.

Přesně to jsem zakusil: úplnou dokonalou jednotu neohraničené Mysli a všeho stvořeného jako jeden celek. Pak jsem ztratil vědomí a nějakým způsobem jsem se vrátil do svého těla. Byl jsem tedy zpět ve svém těle, celý zážitek však musel trvat poměrné dlouho, poněvadž jsem ztratil vědomé spojení se všemi svými nervovými centry. Mé smysly však byly v pořádku. Jasně si pamatuji, jako by to bylo dnes, že jsem z okna svého malého bytu viděl, jak se ve světle pouliční lampy míhají větvě javoru. Já jsem se však pohnout nemohl! Pomyslel jsem si: „Tak to je skvělé. Jsem tedy zpět ve svém nemocném ochrnutém těle." Skutečně jsem se domníval, že jsem kvůli silné infekci prodělal mozkovou mrtvici, díky které jsem ochrnul. (Jak se ukázalo, byl to přechodný jev. Dnes již víme, že při delších zážitcích blízkých smrti trvá déle, než se ve fyzickém těle obnoví všechna nervová spojení.)

Pak jsem v pokoji ucítil bytost, která sem byla vyslána, aby otestovala moji vůli žít. Byla to poněkud děsivá, ale možná nutná zkušenost, která mě přinutila použít vlastní vůli, abych zůstal zde. Tato síla se mě pokoušela opět vytáhnout ven z mého těla. Takže jsem znovu vyšel ze svého těla a opět se vrátil. Musel jsem zmobilizovat svou vůli, abych zůstal ve svém fyzickém těle a přiměl své astrální, světelné tělo a vědomí, aby se s ním integrovaly. Po pěti či šesti pokusech se mi to podařilo, připevnil jsem jedno k druhému a zůstal zde. V ten okamžik jsem se probral k plnému vědomí a opětovně jsem nabyl všechny své motorické funkce.

Jak se někdy říká, byl jsem z toho úplně paf! Tato zkušenost změnila můj život jako nic předtím. Změnila všechno, čemu jsem byl učen: že zde není žádná božská bytost ani vědomá existence pro smrti. Nyní z vlastní zkušenosti vím, že to není pravda. Bůh skutečně existuje, stejně jako jeho poslové. Nic již pro mě nebylo takové jako předtím. Naučil jsem se, že není třeba se obávat smrti, že vlastně žádná smrt není - je pouze přeměna z jednoho stavu do druhého.

Když jsem se zotavil a opět začal fungovat ve vnějším světě, zůstal jsem ve stavu neuvěřitelného požehnání, ve vzácném stavu zvýšené pozornosti, kde jsem stále cítil neohraničenou kvalitu kosmického vědomí. Byl jsem uzavřen v pokoji a zároveň jsem si byl vědom celého vesmíru. Mystici to nazývají stavem kosmického vědomí. Tento stav se mi čas od času vracel. Je zajímavé, že se mi má nemocná noha sama od sebe uzdravila. Během celé té události jsem ani nenavštívil doktora, ani nepodstoupil léčbu antibiotiky.