Vzpomínka na kardinála Dominika Duku

Kněz R.Š.Rob, který kardinála doprovázel v jeho posledních hodinách, píše: „Odešel v úplném klidu a v tichu, jako voják. Přesně ve tři hodiny v noci,“ - zřejmě zimního času SEČ, tedy v 02:00 UTC ...

Krátce před tím byl na Slunci záblesk (pak byly i další), a v 02:00 UTC bylo vpravo dole od středu ve Slunečních oblacích napsáno DUKA. (Hodinu před tím i potom ty čáry měly trochu jiný tvar...) A vedle toho možná i sotva čitelné anglické „DD dies“.

Ale velká, byť poněkud neforemná písmena DD byla na Slunci celý den i následující:

I v tomto kontextu je tedy třeba chápat preambuli oznámení Pražské Arcidiecéze, zveřejněné později ten den:

Dnes, v úterý 4. listopadu tři hodiny po půlnoci, povolal Pán života na věčnost emeritního pražského arcibiskupa kardinála Dominika Duku. Kéž mu nekonečně milosrdný Bůh otevře svou náruč a naplní ho svou láskou a blažeností. R.I.P.

A protože si úmrtí našeho kardinála všiml a zmínil i Hospodin, vyberu některé z velké řady textů, proč si osobnost kardinála Dominika Duky zaslouží pozornost naši i našich potomků...

V preambuli svého blogu měl napsáno mimo jiné:

Široce se zapojuji do společenských aktivit všeho druhu. Mezi má nejnaléhavější témata patří obrana lidských práv a svobod, které spolu s křesťanstvím považuji za vrchol naší civilizace.

A viz oficiální Životopis...

Jeho osobní asistentka sestra Dominika píše o jeho posledních dnech a na konci odpovídá na otázku:

Co myslíte, že bychom si měli ze života kardinála Dominika odnést?

Správně říkáte odnést, protože on se rozdával do poslední kapky krve. Jednak jeho radost z uzdravení a vědomí, že celý svět se spojil v jedné modlitbě, by pro nás měla být vodítkem. Měli bychom si tedy odnést radost ze života, pravdu, statečnost, vytrvalost v dobrém, laskavost, vlídnost, pokoru, soucit. A také schopnost přijetí kříže s pokorou a vytrvalostí. Myslím, že by si přál, abychom si odnášeli sílu, kterou rozdával. A v konci, v jeho tichém odchodu vidím i Beránka (Iz 53), který nehlesne a jde pokorně na popravu. Otec Dominik se nám rozdal.

Jeden vzácný muž nazval ve své kondolenci otce Dominika apoštolem pravého lidství.

Z tiskové zprávy Václava Klause:

V posledních desetiletích byl jednou z nejvýraznějších osobností, které naše země měla. Jeho význam a vliv daleko přesahoval katolickou církev. Byl v tom nejlepším slova smyslu veřejným činitelem. Dominik Duka však byl nejenom velký, ale i dobrý a laskavý člověk.

...

Řadu let jsem s ním spolupracoval i jako prezident republiky a za cenný výsledek považuji, že se nám společně podařilo vyřešit otázku vlastnictví katedrály sv. Víta. Byl mimořádně sečtělý, zejména v historické a samozřejmě církevní literatuře. Všichni víme, že byl mimořádným znalcem bible a garantem jejího asi nejlepšího českého překladu.

K čemuž se píše v jeho životopisu:

Mimořádný vědecký význam má jeho autorský podíl a třicet let trvající organizační práce na překladu Jeruzalémské bible do češtiny, která poprvé vyšla v roce 2009.

Marta Krumphanzlová na webu institutvk píše:

Právě Dominik kardinál Duka měl vzácný dar českou konzervativní společnost na těch nejdůležitějších tématech i jako český arcibiskup spojovat. Jeho cílem však nebylo spojovat pouze konzervativce, ale vést dialog i s liberálními názorovými odpůrci nejen na českém (zejména „pražském akademickém“) církevním poli. Jeho předností vždy bylo, že o takových svých nepřátelích nikdy nemluvil neuctivě, zle ani uštěpačně, což se bohužel o příznivcích opačného tábora říci nedá.

Podrobný popis, jak kdysi vyřešil spolu s Václavem Klausem spor o Svatovítskou katedrálu, píše Jiří Weigl...

Byl zastáncem tradiční rodiny (a zastal se Aliance pro Rodinu), i církevních sňatků a dobrého rozdělení rolí muže a ženy:

... člověk stvořený k Božímu obrazu jako muž či žena ... Přesto však úloha není identická, a tak muž a žena hrají svou nezastupitelnou a jedinečnou roli v životě, v manželství, v rodině. Žádný rodič A a B, rodič číslo 1 a číslo 2. Uvědomujeme si, jakým podvodem, lží a fantasmagorií je boj za rovnoprávnost, kdy žena a matka je nazývána béčkem nebo dvojkou?

Když napsal Esej o volbách (v roce 2010) kterou by si mohli u nás přečíst věřící před každými volbami - nikoho konkrétního neobviňuje ani nedoporučuje, ale doporučuje principy...

My však stále trochu jako děti reagujeme na momentální situace a nehledíme příliš dopředu. Jako bychom v jakési společenské nedospělosti neuměli být odpovědní. Zralost člověka přece souvisí právě s tím, že dovede přijmou odpovědnost. To je pro mne určité kriterium v rozhodování, s kým se chci při volbách spojit. Člověk, který jde k volbám, by měl být odpovědný a hledat spojence mezi těmi, kdo o skutečnou odpovědnost usilují.
To, co dnešní společnosti opravdu chybí, je dlouhodobější výhled do budoucnosti. Chcete-li vize. Ta souvisí s vírou. Společnost, která ztrácí víru ve smysluplnost svého konání, důvěru ve svou budoucnost – ta nemůže mít žádnou velkou vizi, ke které by se mohla upínat, pro kterou by mohla žít a něco obětovat. Ocitli jsme se ve společnosti, kde například rodina přestala fungovat jako místo bezpečí a jasné vyhlídky do budoucna.
...
Dnes jsme svědky krize této demokracie. Co proti této krizi ale můžeme dělat? Především musíme začít u sebe. Apoštol Pavel pochopil, že není možné se opírat o principy vyrůstající z předpisů, ale o principy vyrůstající z charakteru jednotlivce, proto zdůrazňuje morálku ctnosti. To je morálka odvážných lidí. Hlavním nedostatkem naší společnosti je nedostatek statečnosti a odvahy. Odvahy vzít na sebe zodpovědnost, vzít na sebe rizika, tedy umět „rozumně“ riskovat. Jako věřící můžeme dělat ale i víc než žít ctnostně jako jednotlivci. Můžeme vytvářet určité semknutí věřících a slušných zodpovědných lidí, tedy nezůstávat jen u osobních individuálních ctností. Musíme spolupracovat na návratu odvahy k odpovědnosti.
...
Církev u nás neuvažuje v horizontu jednoho volebního období jako politici. Její problém je opačný. Spíš totiž hřeší na to, že jsme zde navěky a tak s ničím moc nespěchá a to není také dobrý přístup. Jako věřící v této zemi musíme v sobě mít víc ježíšovského soucitu s člověkem a jeho problémy. Pak budeme mít větší akční rádius a kompetentní strategie. Často se ptáme, co by se mělo v naší společnosti změnit, aby bylo lépe. Možná by účinnější bylo ptát se, jak máme změnit sebe.

(Narozdíl od poněkud lživého dopisu ČBK rozeslaného do kostelů před volbami neférově osočujícího hnutí Stačilo! i štvavého článku Arcibiskupa Jana Graubnera před volbami 2025, ve kterém sice nabádá proti „šíření nenávisti“ proti různým skupinám, ale nezmiňuje svou nenávist ke „Komunistům“ a zejména zapomíná na nyní všudypřítomného slona v místnosti, rusofobní lži a hysterickou nenávist k Rusům, která je horší a nespravedlivější, než údajný Antisemitismus... Jako třeba sice správným tvrzením, že bychom měli pomáhat napadenému, ale s falešným obviňováním Ruska prohozením rolí, protože nejprve napadla Ukrajina rusy na Donbasu a osm let proti nim vedla a dosud vede brutální občanskou a teroristickou válku, a které vlády novodobých fašistů Evropského Svazu pomáhají proti spravedlivému Rusku - a je to čím dál víc lidem jasné, tady i ve většině světa... I proto, že tomu obvykle nerozumíte dost po zmanipulování prolhanými masmédii a politiky, je lepší být opatrnější v odsuzování, jako třeba byl kardinál Dominik Duka... Není to snadné v takto hluboce rozdělené společnosti neurážet jednu nebo druhou stranu, ale pokud možno je spojovat...
Dominik Duka také psal třeba před parlamentními volbami 2013 o minulé „Komunistické nadvládě“ a „že komunismus je ideologie založená na lživých slibech, závisti a nesmiřitelné nenávisti. Její mírné formy nikdy nezůstanou mírnými, když dosáhne moci“, ale aspoň při tom nepřekrucoval body programu tehdejší KSČM... Ale viz i poznámku z roku 2017 a dobrá a neutrální výzva 2017, a scházející článek před volbami 2021...
Ostatně průnik Katolíků a voličů Komunistů je zřejmě velmi malý, takže na tom příliš nesejde...?)

V článku Identita Církve z přednášky J.Em. Dominika kardinála Duky OP na Univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani 16.9.2023 kromě historie církve i popisu 2. Vatikánského koncilu a několika encyklik zmiňuje i tyto teze:

Z řečeného vyplývá nejenom základní funkce církve (liturgie, bohoslužba), ovšem také substancialita identity církve. Tím je řečeno, že nelze zpochybňovat roli církve, která je rolí jediného kněze Nového zákona Ježíše Krista. Tak můžeme fakticky pozorovat a formulovat příčinu krize současné církve, kde se ztrácí víra v Ježíše Krista, jak ji hlásala Církev od počátku, především hlasatel evangelia, Ježíše Krista par excellence, sv. Pavel, apoštol národů.
...
... Analogickou úlohu při našem uvažování o církvi hrají jak Boží slovo obsažené v písmu, tak i tradice, která nám v kontextu času pomáhá porozumět Božímu sdělení a vydává svědectví o Božím působení.
...
Výraz El Pueblo neznamená pouze lid, ale také i sídlo. V tomto sídle, kde žijí obyvatelé, v organizované obci, nalézáme kostel s věží (zvonicí), školu i dům kněze, ve kterém se obce shromažďuje nikoliv k liturgii, ale v otázkách života. El Pueblo je ovšem také i uzavřeno do zdí, do hradeb. Tak jako byla naše města od antiky až po 19. století obklopena.
Hovoříme-li o aggiornamentu, o Církvi otevřené pro všechny, namítnete mně, Církev je katolická, ekumenická, Kristus zakladatel Církve, umírá za všechny, a to ne za dokonalé, ale za hříšníky. Nemylme se, tyto termíny jsou pravdivé, jsou platné, ale mají své hranice.
...
Abych byl členem Božího lidu, vyvoleného lidu, musím být povolán a vyvolen samotným Bohem. Naše služba hlasatelů evangelia, kněží, biskupů, je prostředečná, ale kdo povolává, je Bůh, je Ježíš Kristus, který povolává každého jednotlivě. Klade však podmínky a bez těchto podmínek nemám místo v Pueblu. To jsou ty hranice, to jsou ty hradby, které musíme bránit, a jsou nepřekročitelné!
Církev je katolická, je otevřená pro všechny národy, Církev je ekumenická, ale to neznamená, že se do ní vejdou všechny církve, všechna náboženství. Nelze vstoupit do Církve a nepřijmout Ježíše Krista, ale také i jeho slova, nepřijmout za své Ježíšovo zlaté pravidlo, Ježíšův zákon lásky, jediné přikázání, které však vyrůstá ze starozákonního „Šemá Izrael“, což je syntéza dekalogu, dvou desek, Bůh a člověk.
...
Hovoříme-li o funkcích Církve, pak je třeba zmínit trojici: liturgie, martyrie, diakonie. Toto pořadí je nutné zachovávat, přidat termín communio, společenství, není funkcí, ale podmínkou prostoru pro jejich naplňování.
...
Pád berlínské zdi a ztráta zájmu o podporu třetího světa ze strany Moskvy i Washingtonu vyvolaly potřebu a nutnost, aby papež František, tedy i Církev pozvedla hlas na obranu. Na druhé straně však musíme vidět nová nebezpečí a nové ideologie, které usilují o totalitní hegemonii. Nezápasíme s militantním ateismem, ale s ideologií, která podvrací důstojnost a roli člověka, jeho identitu, znemožní poznání Boha či zdeformuje. Člověk je Božím obrazem, Boží podobou. Přestane-li člověk být „někým“, pak také i Bůh se promění v „něco“. Splní se slova žoldáka z dramatu J. P. Sartra „Dobrý Bůh a ďábel“. Z mršiny nemůžeš vytvořit představu Boha, ale jen představu modly. Proto tančíme okolo zlatého telete, zaprodáváme se a jsme prodáváni! – Maranatha!

V homilii z celostátního setkání mládeže v roce 2022 mimo lecčeho dalšího uvádí:

Důvodem Vašeho setkávání s rodiči, možná že někdo je tady máte, je v tom, abychom si uvědomili, jak je rodina důležitá. Protože se dotýká identity člověka a nemusím říkat identity muže a ženy, protože právě první stránky Bible nám říkají, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Jsme si rovni v lidské důstojnosti, ale nejsme stejní.

Ještě letos v září 2025 kázal, třeba ve Slovenském poutním místě Marianka:

Církev totiž není organizace, není to politická strana. Církev je živé společenství, církev je rodina. A rodina je buňka, ze které vyrůstá život. A proto, chceme-li si uvědomit velikost vztahu k Panně Marii jako k naší matce, pak ji takto také oslovujeme. Vidíme v ní vznešenost. A měli bychom se zároveň zamyslet, jak to vypadá s naším vztahem k naší vlastní matce – k té konkrétní matce, která nás přijala a která po celou dobu těhotenství nesla a chránila náš život pod svou péčí a láskou.
...
Nechápeme církev jako spolek, jako organizaci či jako politickou stranu – chcete-li, partaj – ale jako rodinu. Jako místo, kde mohu prožívat pravou lásku k Bohu i k člověku. Vždyť my jistým způsobem vstupujeme – tak, jak si říkáme „sestry a bratři“ – do hlubokého duchovního vztahu s Ježíšem Kristem, a tím pochopitelně i s jeho Matkou, ale také s jeho Otcem. Proto nám odkázal modlitbu Otče náš.

Když nedávno sloužil requiem za zesnulého křesťanského mučedníka Charlieho Kirka, sestra Dominika píše:

Sledovali jsme taky všechny ty události kolem atentátu na Charlieho Kirka, za kterého pan kardinál sloužil mši svatou. V těch událostech viděl počátek proměny společnosti, která to tolik potřebuje. A to je to hledání horizontu, smyslu a naplnění života. Nejprve byl za tu mši v televizi kritizován. Ale už jsme viděli, že se ve světě něco mění, že v lidech je síla žít v pravdě a nepodlehnout svodům, které člověka zrazují ze správné cesty.

A prof. Petr Piťha se zamýšlí nad leckterými reakcemi, které to vyvolalo...

Protiproud zmiňuje:

Když letos v polovině září celebroval mši svatou za zavražděného konzervativního aktivistu a jednu z vůdčích osobností amerického hnutí MAGA podporujícího Donalda Trumpa, Charlieho Kirka, v pražském Chrámu Matky Boží před Týnem mimo jiné řekl tato prorocká slova:
„Jsou skutečnosti, které nás budou stále přivádět k uvědomění, že Kirkův zápas o hodnoty jako rodina, národ a dítě a ochrana jeho života nejsou hodnotami určenými k péči památkovému úřadu a uložení do muzea. Jsou to hodnoty, které musíme žít. Opustíme-li je, zahyneme.“

Zajímavě se také vyjádřil v otázce přijímání syrských „sirotků“, kterou nás tehdy (2018) masmédia citově vydírala k přijímání arabských migrantů, v článku Proč nechci být populista:

Po návratu jsem se dočetl, že oni sirotci možná mají rodiče, že z hlediska našeho práva se jedná o osoby bez doprovodu a že to nejsou děti, ale někteří jsou i mladí muži. Co dnes k tomu mohu se znalostí z médií říci?

...
Nelíbí se mi, že osud těchto uprchlíků je spojován s politickými kampaněmi.Nikoho nechci podezřívat, ale faktem je, že se toto téma stalo součástí předvolebního boje, kterého se nemíním zúčastnit.
Sirotkům pak přeji nalezení vlastní rodiny či takového rodinného zázemí, které by jim umožnilo plnohodnotný rozvoj na půdě jejich víry a tradic. Vzhledem k tomu, že podle údajů z tisku se jedná nikoli o děti, ale mladé muže, je třeba respektovat i jejich vlastní volbu.

Zajímavé vyjádření o demokracii v článku Kde jsou ty časy. Malá poznámka k oslavám 28. října (2018)

Vítězná politická strana má vždy tendenci vládnout sama, ovládat všechny úřady a řídit státní i nestátní instituce podle svého. Málokterá takto vítězná velká strana dokáže velkoryse nabídnout spoluúčast na vládnutí i jiným stranám, jiným hlasům. Z komunálních voleb však vidíme, že v některých obcích to jde a myslím, že tím ukazují i to, že jim jde o zájmy všech občanů, ne skupinky bažící po moci a majetku.

Politické strany nahradily v 19. století zemské sněmy, kde se scházela aristokracie, zástupci duchovenstva, měst a později i univerzit. Pestré a často protichůdné názory v diskusích byly nahrazeny debatami zástupců jednotlivých stran v parlamentu.

S úřadováním v Arcibiskupství se Dominik Duka rozloučil svým Pastýřským listem z června 2022, kde mimo jiné píše:

Na době mé služby je podstatné, že byla dobou napjatou a složitou, což se stále víc vyhrocovalo. Byla to doba terorismu a migrace, výbuchu genderové ideologie, klimatických změn, kůrovce a Covidu 19. Proměňovala se z doby postmoderní na dobu postfaktickou až se proměnila v dobu posthumánní. Takže dnes balancujeme na pokraji světové války, která kromě Ukrajiny, kde je válkou horkou, probíhá i v podobě vlažné či studené války. To komplikovalo i mou práci a ovlivní i tuto bilanci. Uvědomuji si totiž, že mým hlavním úkolem bylo stát pevně, varovat a vracet lidem naději. Je to sice trvalý úkol každého křesťana, ale sám jsem stál na zřetelně viditelném místě. Co tento úkol žádá? Nejprve vyžaduje jasně rozlišovat mezi dobrem a zlem. V relativistické postliberální společnosti, která dosáhla svého vrcholu v době posthumánní, je to mimořádně obtížné. Žádné kritérium není obecně přijato a všechny hranice jsou rozmazány. Přesto jsem přesvědčen, že v tomto bodě jsem se snažil jednat správně. Dodávat lidem naději je dnes rovněž těžké, ale dělal jsem, co jsem mohl.

V rozhodnutích, kterých bylo mnoho, vím o svých chybách, ale o některých zřejmě nevím. U prvních mohu podat vysvětlení a omluvit se. U druhých to udělám, budu-li na ně upozorněn. Paralelně jsem čelil kritikám oprávněným i neoprávněným. Mám pocit, že druhých bylo o hodně víc. S oprávněnými kritiky jsem diskutoval, u druhých jsem se ohradil, jen když přestoupily únosnou mez.
Často jsem byl kritizován za stálá jednání s představiteli státu. Bez vyjednávání bychom ovšem v ničem nemohli pokročit. ...
...

Při svém odchodu chci zdůraznit, že odcházím doopravdy, tj. nebudu do ničeho zasahovat ve vedení pražské arcidiecéze a vynasnažím se také nic nekomentovat. Jsem připraven svému nástupci pomoci, kdykoli o to požádá. Čemu se nemohu vyhnout, je, že zůstanu člověkem, kterému nemůže být lhostejný osud Církve a naší vlasti a jehož postoje mohou mít váhu.
...

Závěrem chci znovu poděkovat. A děkuji nejen nejbližším spolupracovníkům, ale všem diecézanům a široké veřejnosti, zvláště těm, s nimiž jsem jednal o církevně a státně důležitých věcech. Zároveň se i omlouvám všem, kterým jsem jakkoli ublížil. Nikdy jsem to neudělal vědomě. Nesmím zapomenout, abych poděkoval rodičům za svou výchovu, ale především abych poděkoval Pánu Bohu a přímluvě Panny Marie a našich svatých. Ve zkratce bych řekl, že budu rád, když se při setkání vzájemně podělíme o to, co se nám společně podařilo, anebo se omluvíme, že jsme si ve všem nerozuměli.

Pozdrav a požehnání Všemohoucího a Milosrdného Boha ať je s Vámi.

Což také vysvětluje, proč většina jeho článků a vyjádření končí rokem 2023 ...

Textů a událostí, jež by šly zmínit, by šlo nalézt mnoho, jen některé jsem vybral, které mi namátkou připadaly význačné...

Dominik Duka byl velmi činorodý v celo-společenské propagaci Církve a mezináboženském dialogu, neseděl jen v arcibiskupském paláci nebo sloužil liturgie nebo psal vznešené a moudré články i ty sekulárnější, nejen že se stýkal s vládnoucími politiky - spřízněnými i s oponenty, pracovně i osobně, ale podporoval třeba sportovce, hasiče, různé osobnosti a charity a spolky, různá setkání mládeže a pochody pro život a různé poutě, diskutoval v rozhlasu, pamatoval na nezaměstnané a mnoho a mnoho dalšího...

A mimo jiné měl a zastával i zdravý názor na novodobou sektu klimatismu - což formuloval mnohem umírněněji, a v jeho blogu bylo slovo „klima“ naprostou většinou ve spojení „společenské klima“...

Ani Dominik Duka nebyl neomylný, třeba když přitakal vládě k Vrbětickému hoaxu v roce 2021, ke kterému Babiše s Hamáčkem dotlačila hrozbou zrádná BIS a mediální žumpa, na druhou stranu ve svém vyjádření ani slovem ani náznakem nezmínil Rusko - jež s tím nemělo nic společného, ale zmínil Sýrii, do které z Vrbětic dodávali zbraně teroristům (což už nezmínil)...

(K tomu poznámka: Je lepší mlčet než lhát, když nemáte odvahu nebo moudrost na to, abyste říkali pravdu... A zejména dnes, když ta křičící většina kolem vás lže a nenávidí - Rusko, Zemana nebo Babiše, „Komunisty“, je lepší neštěkat s vlky kolem vás, když proti nim zatím nemůžete nebo nechcete... Dominik Duka se někde ohrazoval proti těm, kteří v jeho textech hledají a kritizují, co tam není, ale já právě v tom vidím leckde spíš prozíravost a výhodu, že nezmiňoval to, čemu buď on nerozuměl dost, nebo spíš jeho čtenáři a posluchači, a bylo by to kamenem úrazu jedněm nebo druhým...)

Nebo že nebyl zdravotní odborník, a sice již v únoru 2021 správně kázal o biologické zbrani Covid, ale nesprávně ji, podobně jako leckdo tehdy, přisuzoval Číně, namísto USA, které ji v Číně vypustily... Ani nevím, jestli tehdy veřejně doporučoval zrádné očkování, ale i to by v tehdejší atmosféře a společenském tlaku šlo pochopit a omluvit...

Dobře se zastal moudrého Prof. Petra Piťhy, když tento varoval před Istanbulskou úmluvou na základě zkušeností, co se děje na progresivistickém Západě, zejména v Anglii, ale který se také občas mýlí, zejména v oblasti politiky - Prof. Piťha možná příliš pyšně shlíží shora na obecný lid (2017)...? Zejména se mýlí v názoru na Tomio Okamura, kterého jsem volil proto, že dlouhodobě v médiích i parlamentu statečně říká pravdu, která tam tak často chybí...

Myslím, že Církevní restituce a postupné ukončení financování církví státem, které pomohl prosadit asi především Dominik Duka, vám jednou Církev vyčte - protože stát by měl podporovat církve podobně, jako podporuje kulturu a sport a školství nebo zájmové kroužky. Ty všechny nějakým způsobem zušlechťují část společnosti - jedny duchovně-morálně a další kulturně a tělesně a intelektuálně nebo esteticky - a jsou proto pro stát užitečné, i když mohou být zbylé části společnosti třeba lhostejné...

Blog Dominika Duky na aktualne.cz byl týden po jeho smrti již smazaný.
Server Aktualne.cz ze skupiny Centrum.cz patřící nečestnému oligarchovi a „lupiči“ Bakalovi sice dával prostor k publikování leckomu, ale leckoho také cenzuroval, a zde nám ukradl texty Dominika Duky jejich smazáním, podobně jako „ukradl“ OKD jeho vytunelováním nebo byty OKD jejich prodejem cizím investorům a nedodržením slibu o jejich přednostním prodeji dělníkům, kteří tam bydleli - což zdejší zkorumpovaná justice a orgány nebyly dosud schopné nebo ochotné vyřešit...

Asi bude taková cenzura někde legálně ošetřena drobným písmem v podmínkách používání, které nikdo nečte ale každý uživatel je de-facto vydíráním nucen je odkliknout, ale z hlediska vyššího principu mravního se jedná o lupičství, které čtenáře zaslepuje a nedovoluje jim číst texty, které jim autor napsal...
Ten Dukův blog zřejmě nesmazal Bakala osobně, ale nějaký šmejd, cenzorský pohůnek, který tam dělá správce a cenzora? Ale i ostatní zvažte, proč používat takovou platformu, která maže a cenzuruje disidenty?
Což je zároveň odpovědí na Dukův poněkud naivní názor, že tu dnes máme „svobodu“ a je to lepší, než to bývalo za těch minulých „režimů“ - akorát dnes cenzuruje nějaký anonymní šmejd ve velkých korporacích, bez kontroly státu a justice...
(Anebo to jen „reorganizovali“ a bez náhrady zrušili staré odkazy i ostatních blogů? I to by byla loupež...)

(Na dotaz redakci Aktualne.cz o smazání blogu Dominika Duky mi zatím neodpověděli... Pokud odpoví, nějak se zde jejich odpověď pokusím shrnout v další verzi tohoto článku...)

Hledáním jsem zjistil, že v lednu 2024 zablokovalo Aktualne.cz blogy autorů s výmluvou na cenzorskou směrnici DSA Evropského Svazu (EU), ale přesto tehdy slibovali, že „zveřejněné texty však zůstanou čtenářům Aktuálně.cz i nadále přístupné“, což ale nyní po necelých dvou letech porušili a staré texty všech tamních bloggerů čtenářům uloupili...

P.A.Semi πα½ 2025-11-11