Elizabeth Martinez a Arnoldo Garcia: Víte co je neoliberalismus?

Podrobnosti

Speciály CFP! / Svět kolem nás|

3. duben 2011|

#76|

10513 x

Pod neoliberalismem chápeme takový typ ekonomické politiky, který se rozšířil během posledních dvaceti pěti let. I když se tento termín v běžné řeči nevyskytuje příliš často, základní účinek neoliberální politiky v různých částech světa je jasně čitelný - bohatí se stávají bohatšími a chudí chudšími.

 

"Liberalismus" se v širším slova smyslu týká politiky, ekonomiky, ba i náboženství. Politický liberalismus se v rámci občanské veřejnosti v USA obecně považuje za strategii prevence sociálních konfliktů a zároveň za progresivnější politický směr ve srovnání s konzervativní či pravicovou politikou. Ekonomický liberalismus je však něco zcela jiného. Konzervativní politici, kteří proklamují jasnou opozici vůči "liberálům" - majíce na mysli politické liberály - nemají ve skutečnosti žádné problémy s ekonomickým liberalismem, včetně neoliberalismu.

Předpona "neo" naznačuje, že mluvíme o novém druhu liberalismu. Jaký byl tedy ten starý typ? Liberální ekonomická škola se proslavila v Evropě poté, co anglický ekonom Adam Smith vydal v roce 1776 knihu s názvem Bohatství národů (The Wealth of Nations). Smith a další ekonomové prosazovali zrušení zasahování státu do ekonomických záležitostí. Žádné omezování výroby, žádné obchodní bariéry, žádné clo - volný obchod byl podle nich nejlepší cestou rozvoje národní ekonomiky. Tyto představy byly liberální v tom smyslu, že popírali jakoukoliv kontrolu. Taková aplikace individualismu podporovala "volné" podnikání, "volnou" soutěž - co, jak se již nesčetněkrát ukázalo, pro majitele soukromé firmy znamená volnou cestu k ziskům.

Ekonomický liberalismus panoval v USA v 19. a v prvních desetiletích 20. století. Až krize v 30-tých letech minulého století přivedla ekonoma Johna Maynarda Keynese k teorii, která zpochybnila liberalismus jako nejlepší politický systém pro kapitalismus. Ta v zásadě tvrdila, že pro růst a rozvoj kapitalismu je nezbytná plná zaměstnanost, kterou lze dosáhnout pouze zásahy vlád a centrálních bank v zájmu zvyšování zaměstnanosti. Keynesova teorie měla klíčový vliv na politiku prezidenta Roosevelta známou jako New Deal , která skutečně zlepšila životy mnoha lidí. Obecně se rozšířilo a přijalo přesvědčení, že vláda má podporovat veřejné blaho.

Avšak krize kapitalismu v uplynulých 25 letech, která se promítala do stále klesající míry zisku, inspirovala představitele nejvlivnějších korporací k revizi podstaty ekonomického liberalismu. Zatímco Smith hovořil o trhu malých výrobců a malých spotřebitelů bez monopolů a státních subvencí, ve kterém poptávka ovlivňují přirozené potřeby lidí a kapitál je lokalizován v konkrétním místě, hlavním cílem dnešních neoliberálů je přesný opak. Neoliberalismus usiluje o deregulaci mezinárodního obchodu, tj. maximální demontáž regulačních kompetencí národních vlád ve prospěch nadnárodních soukromých obchodních společností s cílem umožnit jejich nekontrolovatelný pohyb z místa na místo podle toho, jaké přímé i nepřímé zvýhodnění jim ta která země poskytne a bez jakéhokoli ohledu na lokální potřeby. To je skutečným obsahem předpony "neo" v termínu neoliberalismus. S prudce se rozvíjející globalizací kapitalistické ekonomiky se nyní stáváme i svědky šíření neoliberalismu v globálním měřítku.

Pamětní definici tohoto procesu vyslovil generál Marcos na Mezikontinentálním setkání za humanismus a proti neoliberalismu, organizovaném Zapatisty v srpnu 1996 v mexickém Chiapas, když řekl: "Pravice nám nabízí, abychom svět změnili na jeden velký supermarket, kde by si v jedné sekci mohli koupit indiány, v druhé ženy ...". A do svého projevu mohl ještě dodat děti, imigranty, zaměstnance nebo celou zemi jako Mexiko.

 

Charakteristickými rysy neoliberalismu jsou:

 

Diktát trhu.

Osvobození "volného", tj. podnikání od jakýchkoliv vládních omezení bez ohledu na společenské následky. Otevření národních ekonomik mezinárodnímu trhu a zahraničním investicím v ještě větší míře, než zajistily již existující dohody o volném obchodu s drastickými společenskými a ekologickými dopady (např. NAFTA). Snižování mezd a rušení práv zaměstnanců, které si vydobyli v dlouholetých zápasech. Zrušení kontroly nad tvorbou cen. V konečném důsledku, absolutní volnost pohybu kapitálu, zboží a služeb. Aby nás přesvědčily, že je to pro nás dobré, neoliberálové tvrdí: "Neregulovaný trh je nejlepší cestou k vyššímu ekonomickému růstu, ze kterého budou mít nakonec užitek všichni." Tedy cosi jako Reaganova Trickle-down economy (ekonomika, z níž má rostoucí bohatství nejbohatších postupně "prosakovat" shora dolů). Bohatství se však do suterénů společnosti jaksi nechce.

 

Škrty veřejných výdajů na sociální služby, především na vzdělávání a zdravotnictví.

Oslabování sociální sítě, redukce financování infrastruktury (např. veřejné dopravy, dodávek vody, ad.), A to opět ve jménu ideje snižování úlohy státu. Neoliberálové však samozřejmě nejsou proti vládním subvencím a poskytování daňových i nedaňových zvýhodněni pro soukromý byznys, v chudých zemích zejména pro velké zahraniční investory.

 

Deregulace.

Omezování zásahů státu všude tam, kde by to mohlo ohrozit zisky soukromých firem, včetně takových oblastí, jakými jsou ochrana bezpečnosti práce či životního prostředí.

 

Privatizace.

Prodej státních podniků, zboží a služeb soukromým investorům. Týká se to bank, klíčového průmyslu, železnic, dálnic, na kterých se vybírá mýtné, elektráren, škol, nemocnic, vodárenských zařízení atd. Přestože se obvykle privatizuje jménem zvyšování efektivity (která je často vzhledem ke kvalitě řízení státních podniků opravdu nutná), privatizační procesy vedou k další koncentraci bohatství v rukou několika mocných a ke zdražení základních životních potřeb obyvatelstva. Proto boj o privatizační koláč téměř neodmyslitelně provázejí korupční skandály.

 

Eliminace konceptu "verejnoprospešnosti" a "komunity" a jejich nahrazení pojmem "individuální odpovědnost".

Tlak na nejchudší lidí ve společnosti, aby sami hledali řešení svých problémů pramenících z nedostatečného zdravotního zabezpečení, školství a sociální péče a v případě selhání je obvinit z lenosti a neschopnosti .

Celosvětově je neoliberalismus prosazovaný vlivnými institucemi typu Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, mezinárodních rozvojových bank či Světové obchodní organizace. Chile je první zemí, kde bylo možné sledovat účinky čisté neliberální politiky v praxi v období po puči podporovaném CIA, který v roce 1973 svrhl demokratický režim Salvadora Allendeho. Následovaly další země. Nejhůře dopadlo Mexiko, ve kterém se v prvním roce platnosti dohody NAFTA snížily mzdy o 40 až 50 %, zatímco životní náklady vzrostly o 80 %. Zkrachovalo přes 20 tisíc malých a středních podniků a přes tisíc státních podniků v ​​Mexiku bylo privatizovaných. Jistý mexický vědec charakterizoval neolizberalizmus jako "neokolonizaci Latinské Ameriky". V USA neoliberalismus narušuje sociální a environmentální programy (např. legislativu), o které tamní občanská společnost tvrdě bojovala několik desetiletí. Jeho čistým projevem je tzv.. "Smlouva o Americe", se kterou přišla republikánská strana. Protagonisté tohoto dokumentu se nekompromisně zasazují za zrušení systému sociálních a jiných zákonů, jejichž smyslem je chránit děti, mládež, ženy, menšiny a přírodu. Snaží se přesvědčit veřejnost, že je v zájmu každého "setřást vládu z vlastních ramen", přičemž skrytým záměrem je právě likvidace její kompetence regulovat negativní působení soukromého byznysu.

 

Zdroj: CEPA / FOA

Komentáře