Noc, kdy padaly masky

Podrobnosti

Speciály CFP! / Téma týdne|

18. listopad 2009|

Igor Lukeš|

7180 x

V listopadu 1947 poslal americký ministr zahraničních věcí George Marshall memorandum prezidentu Trumanovi.  Jednou z premis jeho analýzy situace ve světě bylo, že se Rusům podařilo ovládnout východní Evropu, ale že jejich vláda nebude trvat věčně.  Marshall varoval, že až se sovětské panství začne rozpadat, nastane pro celý svět velké nebezpečí. A pravě ten okamžik přišel v listopadu 1989.  Proč k tomu došlo?

Jsou lidé, kteří si myslí, že příčinou zhroucení sovětského impéria byl tlak západních vlád, které se aktivně pokoušely komunistickou tyranii rozložit.  Podle této teorie komunistické režimy v tomto regionu ke konci roku 1989 porazili Ronald Reagan, Margaret Thatcherová a George H. W. Bush.  Zásluha na pádu komunismu se rovněž připisuje různým institucím, mezi nimi zejména organizaci NATO.  Mnozí zmiňují též ekonomický faktor: americký zbrojní program údajně přivedl Kreml na pokraj bankrotu. Konkrétně Reagan prý sovětský systém tak vyčerpal, že i když se jeho ocelový povrch stále ještě třpytil, jeho vnitřek chřadl, zastarával a upadal. Téměř každá interpretace událostí roku 1989 celkem pochopitelně přisuzuje zásluhy také vnitřním, východoevropským aktérům.

Myslím, že tento výklad neúměrně přeceňuje zásluhy zejména vnějších, ale i vnitřních odpůrců komunistických režimů a podceňuje roli, kterou hráli - zcela bezděčně - samotní východoevropští aparátčíci.  Nabízím následující teze:

1. Zhroucení komunistických režimů v roce 1989 nezpůsobily vnější faktory. Nejvýznamnější západní politické osobnosti - prezident Bush, ministerská předsedkyně Thatcherová, prezident Mitterand a kancléř Kohl - ve skutečnosti sledovali vývoj se znepokojením a brzdili ho. V určitých fázích se ho možná snažili dokonce i zvrátit.

2. V Polsku se Solidaritě - měla prý až deset milionů členů - podařilo vytvořit legitimní alternativu vůči nelegitimní vojenské juntě. Všude jinde ale byli odbojáři izolovaní a příliš slabí, aby se stali paralelní vládou a hrozbou režimu. Disidenti dokázali komunistické bosse morálně zahanbit, ale neměli šanci je mocensky porazit.

3. Z vnějších aktérů hráli v dramatu roku 1989 významné úlohy pouze dva lidé: Michail Gorbačov a Jan Pavel II. Gorbačov v Sovětském svazu zahájil kampaň radikálních reforem a nutil své satrapy dělat totéž. Papež inspiroval a morálně posílil milióny pasivních a zrezignovaných obětí komunismu. Ale ani Gorbačov, ani Jan Pavel II. komunistický systém ve východní Evropě nesvrhli - a ani se o to nesnažili. Gorbačov se ho snažil zreformovat a udržet při životě, zatímco papež se přísně řídil zásadami encykliky Non possumus, kterou vyhlásil v roce 1953 (v době největšího útlaku a těsně před svým zatčením) kardinál Wyszynski.  Ta určuje, za co musí věřící bojovat a co musí naopak pokorně přijmout.  Jaruzelského Polsko bylo v očích Vatikánu legitimním státem a občané mu dlužili občanskou poslušnost.

4. Režimy ve východním Berlíně, v Praze a v Budapešti se zhroutily, protože demoralizovaným a cynickým vládnoucím elitám došla schopnost předstírat, že věří ve svá vlastní absurdní dogmata. Snad je k tomu inspirovala i přátelská atmosféra dohod mezi polskými disidenty a vládou v roce 1989.

Z uvedených tezí nám vychází paradox - 1. Západní politici měli moc, ale změnu režimu ve východní Evropě si nepřáli. 2. Disidenti si změnu režimu sice přáli, ale (kromě Polska) byli příliš slabí, aby jí mohli dosáhnout. 3. Komunistické vlády ve východní Evropě o žádnou změnu neusilovaly, a přece ji - víc než všichni ostatní aktéři - přivodily.

Na podporu hypotézy, že západní vlády nehrály při pádu komunismu v roce 1989 rozhodující roli, a dokonce o něj ani neusilovaly, lze uvést řadu argumentů. Vezměme si příklad plukovníka polské armády Ryzsarda Kuklińského. Toho koncem listopadu 1981 CIA dopravila do Spojených států, když po devět let působil jako jeden z jejích nejvýše postavených agentů v hierarchii komunistického státu. Když byl ještě ve Varšavě, Kukliński měl jedinečný přístup k plánům vojenského puče, který chystal v Polsku provést generál Wojciech Jaruzelski. Kuklinski plán znal dokonale a těšil se, že ho CIA přesně popíše. Vyšetřovatelé se s ním ale právě na tohle téma rázně odmítli bavit.

Pro tuhle anomálii je jen jedno racionální vysvětlení: Američané informace o chystaném puči nechtěli slyšet, aby nemuseli řešit, jak na ně reagovat. Mluvčí vojenského režimu později prohlásil, že si Jaruzelski absenci americké reakce na Kuklińského informace vyložil jako signál, že má volnou ruku. Asi to tak skutečně bylo. Kancléř Helmut Schmidt na vojenský puč z 13. prosince 1981 reagoval poznámkou, že se Poláci snad už konečně vrátí do práce.  Myslím, že Schmidt mluvil i za ostatní západní politiky.

Reagan čas od času opepřil v osmdesátých létech mezinárodní situaci svou rétorikou.  Sovětský svaz, řekl s jistou odvahou, je „říše zla."  V reálném životě ale všechno probíhalo  jinak.  V lednu 1989, přesně v den, kdy v Praze znovu zavřeli Václava Havla, seděl v Kremlu Henry Kissinger s dopisem, který podepsal George Bush.  Obsahoval nabídku pro Gorbačova: slibte, že ve východní Evropě nepoužijete tanky a Spojené státy se zaváží respektovat legitimní sovětské zájmy ve východním bloku. Tato nedomyšlená iniciativa se odehrála v naprosté tajnosti a za zády amerického velvyslance v Sovětském svazu Jacka Matlocka.

Spojené státy rozhodně nebyly se svým skeptickým postojem vůči změnám ve východní Evropě osamocené. Lázsló Borhi pomocí archivních dokumentů ukázal, že rakouský kancléř Franz Vranitzsky a německý kancléř Helmut Kohl opakovaně v roce 1989 apelovali na delegace z Polska a Maďarska, aby se do žádných experimentů nepouštěly nebo, aby alespoň postupovaly co nejpomaleji. Ačkoliv to výslovně neřekli, bylo cítit, že jak Rakousku, tak Německu status quo vyhovoval.

Na demokratizaci režimů ve východní Evropě neměla zájem ani Francie. Prezident François Mitterand si především přál urychlit ekonomickou integraci Evropského společenství a reformy v Polsku a Maďarsku jen komplikovaly situaci.

Velká Británie si tradičně ve vztahu k vývoji ve východní Evropě udržovala odstup. Její prioritou byla regionální stabilita. Snaha o obnovení suverenity v Polsku, Československu a Maďarsku vedla opačným směrem, a nebyla žádoucí. Ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová ujistila Gorbačova, že si přeje koexistenci Východu a Západu na principech vzájemného respektu. Nechtěla, aby měl Gorbačov sebemenší důvody k obavám. Soukromně ho ujistila, že rezoluci NATO volající po německém sjednocení může ignorovat. Jsou to jen prázdná slova pro veřejnost, sdělila mu. Osobně byla proti sjednocení. Její ministr zahraničí Douglas Hurd názory tohoto typu vyjádřil s odzbrojující upřímností. Studená válka, prohlásil, představovala systém, „v němž jsme žili spokojeně čtyřicet let."

Prezident Bush roku 1989 navštívil Varšavu. Zjistil, že mu generál Jaruzelski připadá sympatický. Viděl v něm polského vlastence a vážil si ho. Když se mu generál svěřil, že by z politiky rád odešel, Bush na něj naléhal, aby v úřadu naopak zůstal. Instruoval svého velvyslance, aby nově zvolené polské senátory přiměl zvolit Jaruzelského k dalšímu období v prezidentském paláci.

Ještě se zmíním o tom, co je dnes už všeobecně známo: Berlínská zeď se zhroutila v důsledku nedorozumění. Na tiskové konferenci Günther Schabowski špatně interpretoval lajdácky napsanou rezoluci a tato chyba byla dále šířena tiskovou agenturou Associated Press a dalšími médii, které Schabowského mylný výklad ještě více překroutily. Ke zmatku ještě přispěly televizní stanice, které vyhlásily, že zeď je otevřená, i když to nebyla pravda. Východoněmecké pohraniční hlídky měly situaci pod kontrolou a nehrozilo nebezpečí, že by se armáda nebo policie chystaly k rebelii. Ještě v únoru pohraničníci zavraždili Chrise Gueffroye, posledního z mnoha lidí, kteří přišli na Berlínské zdi o život.

Devátého listopadu 1989 byly pohraniční hlídky v plné pohotovosti. Jejich velitel se pokoušel telefonicky spojit s nějakou kompetentní osobou, která by mu vysvětlila, jak má sladit rozkaz střílet na každého narušitele s oficiální zprávou médií, že se přechody mají otevřít sofort. Veliteli se ale nepodařilo na svou zásadní otázku dostat odpověď.  Dav mezitím sílil a stále rostl.  Lampasák konečně praštil s telefonem a rozkázal svým mužům: „Alles auf!" Vojáci davu ustoupili a uvolnili mu cestu. První osobou, která překročila hranici na Západ, byla stará dáma v modrém županu, s modrými natáčkami a v chlupatých modrých bačkorách, která u zdi čekala čtyři hodiny. T. S. Eliot správně předpověděl, že na konci se ozve zaskuhrání a ne výbuch.

Ale výbuch vyloučen nebyl. V rozhovoru s BBC 20. září 2009 řekl Gorbačov, že když se Berlínská zeď otevřela, naléhali na něj ministerská předsedkyně Thatcherová a prezident Mitterand, „aby se nepokračovalo se sjednocováním [Německa], aby se proces zarazil." „Zeptal jsem se, jestli mají nějaké návrhy. Měli jen jeden - aby za ně jejich kaštany tahal z ohně někdo jiný." Podle Gorbačova na něj Velká Británie a Francie tlačily, aby zeď uzavřel za použití vojenské síly. Řekl jim, že by to bylo nezodpovědné.

*     *     *     *     *

Často se ptáme, proč se komunistické režimy v roce 1989 zhroutily tak nečekaně a náhle. To je zajímavá otázka, ale ještě zajímavější je, proč to trvalo tak dlouho. Komunistické strany, které se dostaly ve východní Evropě k moci koncem čtyřicátých let, se systematicky dopouštěly skandálních zločinů na vlastních národech. Zavraždily nebo uvěznily stovky tisíc nevinných lidí, neoprávněně konfiskovaly soukromý majetek, ekonomiku jen stěží udržovaly nad hranici bankrotu, potlačovaly svobodu názorů, cenzurovaly umění, otevřeně lhaly a totéž požadovaly i od občanů. Přesto se ale udržely u moci víc než čtyřicet let a až na pár dní v Budapešti roku 1956 nemusely mít strach o své fyzické bezpečí nebo pohodlné existence.

Je to tím zajímavější, když si uvědomíme, ze zakládající mýtus východoevropského komunismu byl demaskován jako lež i pro ty nejméně bystré hned v padesátých letech. Připomeňme si třeba jen vraždy čestných a statečných vlastenců, popravy komunistických mandarínů a blamáž se Stalinovým pomníkem v Praze. Nebo si přečteme „Báseň pro dospělé" Adama Wazyka z roku 1955, která několika prostými slovy odhalila pokrytectví strážců oficiální ideologie:

Snílek Fourier předpovídal,

že v mořích poteče limonáda.

Teče snad?

Pijí mořskou vodu

a volají:

„Limonáda!"

a běží pak domů

potají zvracet.

. . .

Přišli a volali:

„Za socialismu

zlomený prst nebolí."

Zlomili si prsty.

Ucítili bolest.

Začali pochybovat.

*     *     *     *     *

Když se Miklós Nemeth stal v listopadu 1988 ministerským předsedou ještě komunistického Maďarska, všiml si v návrhu státního rozpočtu položky vyhrazené na zátarasy z ostnatého drátu na hranicích s Rakouskem a bezodkladně je vyškrtl. Čekal, že ho Kreml bude kritizovat.  Nestalo se nic, a tak v září 1989 otevřel hranice úplně. Byl to zázrak, protože v tu chvíli byly všechny mocenské páky komunistu (ozbrojené síly, policie, média atd.) zcela funkční.  Dokonce i Západ dál bral východoevropské vlády jako legitimní partnery, a snad jim i dával přednost před nevyzpytatelnými disidenty. Většina občanů jen opatrně vyčkávala.

Aparátčíci ale pozorně v roce 1989 sledovali hovory mezi vládou a zástupci veřejnosti v Polsku a volby, které následovaly. Jejich nenásilná, takřka kolegiální atmosféra je uklidňovala. S úlevou zjistili, že se dá žít i bez tajného zvracení, a tak v noci z 9. listopadu 1989 odhodili masky a odešli.

Autor je historik na Boston University.

Převzato z Literárních novin

Komentáře