O JAKOU VÁLKU V SOUČASNOSTI VLASTNĚ JDE?

Nápovědou může být fakt, že jednou stranou konfliktu byl Sovětský svaz, který se po druhé světové válce stal nesporně druhým nejmocnějším státem světa čili konkurentem do té doby existující nadvládě Anglosasů nad většinou planety. Ovšem SSSR se už svým samotným vznikem stal nejen nepřítelem Anglosasů, ale především nesmiřitelným nepřítelem všech majetných bohatých a vlastníků kapitálu na celém glóbu, protože je připravil o jejich zásadní privilegium, jímž byl tradiční nárok na nadvládu ve svých zemích a teritoriích vůbec. Jinými slova Sovětský Svaz svým zrušením soukromého vlastnění zdrojů a prostředků produkce zahájil novou dějinnou etapu, nový světový řád, v němž jsou zásadně změněna pravidla pro získání moci, vlády a konečně nadvlády.

Kdo v současnosti reálně válčí a proč.

V současné fázi globální války spolu válčí nezpochybnitelně Rusko a Ukrajina o určení společných hranic, na kterých se oba státy nedohodly při živelném rozpadu SSSR, kterým se fakticky teprve zrodil nový stát jménem Ukrajina.

Do konfliktu mezi těmito dvěma rivaly se Výlučně na straně Ukrajiny postupně zapojily vládnoucí vrstvy Západu do té míry, že v současnosti už nikdo nepochybuje o tom, že jsou do válčení proti Rusku zapojeny USA, EU a celé NATO v jakési protiruské koalici.

Proč válčí protiruská koalice.

Podle některých politiků zmíněné koalice jde o pomoc napadenému státu proti agresorovi. To je sice uvěřitelné, ovšem nezpochybnitelně věrohodným by to bylo teprve tehdy, kdyby se tak chovaly státy Západu ve všech případech agresí, a to alespoň v období po rozpadu SSSR.

Samotní politici USA stále opakují, že koalice USA+NATO+EU vede válku demokracií, proti autokraciím. Čímž nepokrytě tvrdí, že ony demokracie jsou cosi lepšího, či dokonalejšího než autokracie. Současné systémy zastupitelské demokracie od parlamentního až po prezidentský typ jsou ale vším možným, jen ne vládou lidu ve prospěch lidu. A nikdy ničím takovým ani nebyly. Když měšťanské revoluce svrhly vládu aristokracie, ať již ve formě monarchie, či konstituční monarchie, vytvořily pouze plutokracii čili opět vládu bohatých vrstev. Trvalo relativně dlouho, a stálo mnoho obětí na životech, než plutokrati milostivě darovali veřejnosti všeobecné, rovné a přímé volební právo s tajným hlasováním. Což se stalo tehdy a jen tehdy, až si vládnoucí vrstvy vypracovaly takovou technologii voleb, jež jim zajistila, že za zástupce „lidu“ byli vždycky zvoleni ti, kdo pečlivě „obsluhovali“ především zájmy vrstvy vládnoucích plutokratů. Plutokracie za své dogma vydávala liberální ideologii. Stručně řečeno svobodu, především ale svobodné, čti neomezené hromadění bohatství, majetku ba i kapitálu, čímž zákonitě rostla sociální diferenciace až se vytvořila vrstva superboháčů, převážně vlastníků finančního kapitálu. Tak se z plutokracií postupně vytvářely oligarchie. Po druhé světové válce byla USA už klasickou oligarchií, která si dokonce vytvořila první globální nadvládu za pomocí dolaru jako celosvětové rezervní měny. Dneska jsou tedy tak zvané demokracie Západu převážně oligarchiemi.

Vydávat politické režimy Západu za demokracie je tedy klamavou reklamou, ne-li bohapustým podvodem. Minimálně jde o vyloženou dezinformaci, vyjádřeno v dnešní „krasomluvě“, čili o ideologickou lež, alias ohlupování veřejnosti. A to se vůbec nepokouším analyzovat, zda jisté konkrétní autokracie nejsou v některých oblastech prospěšnější veřejnosti než systémy sebechvalného Západu. Viz program odstranění chudoby, který realizovala „autokratická“ ČLR. Navíc je v mých očích tristní, když představitelé svobodného života vnucují jiným svou formu společnostního režimu s propagandou tvrdící že je tou nejlepší, ba jedině správnou. Z hlediska celosvětového lidství není totiž vůbec žádný důvod, který by znemožňoval koexistenci „demokracií“, vedle autokracií. Zvlášť v současnosti, kdy zmizela autokracie SSSR, jež měla ve svém dogmatu celosvětové odstranění plutokracií i oligarchií. Je proto oprávněné klást si otázku proč se skutečně Západ na Ukrajině vojensky angažuje.

Bývalým plutokratům, dnes oligarchům Západu nejde o existenci autokracií, protože to by už dávno systematicky měnily takové režimy v mnoha jiných zemích, zatímco je tam naopak mnohdy podporovali a podporují, nebo dokonce pomáhají vytvořit. Jde jim jmenovitě pouze o Rusko a ČLR. Prč?!! Západ tvrdí, že je těmito zeměmi ohrožován. Nikdy ale neuvedl ani jediný konkrétní příklad takového ohrožení. Rusko, nadtož ČLR totiž nikoho nenapadaly, nenapadají nyní, ani se k tomu nechystají. Obě tyto velmoci si ve své historii vždycky pouze dělaly pořádek v prostoru svého sousedství. Zatímco Západ nejen po půl tisíciletí okupoval celou planetu, ale jeho vůdkyně, USA, vojensky napadá kohokoliv, kdekoliv a kdykoliv se jí zachce už nejméně sto let. Pokud se Západ cítí ohrožen, tak jenom proto, že podle sebe soudí i jiné.

Rusko má na svém území všechno co potřebuje, takže nemá důvod k výbojům. Čína byla, a s výjimkou století temnoty způsobené Západem nyní opět je, ekonomicky natolik silná, že si obchodem dokázala a dokáže zajistit vše potřebné ke své existenci. Proto obě tyto země Západ nikdy neohrožovaly, neohrožují a ve svých doktrínách ani Západ nedeklarují jako nepřítele, nadtož antagonistického nepřítele, kterého je nutné zničit. Západ ale přesto neustále tvrdí, že je Ruskem a Čínou ohrožena jeho bezpečnost. Jde o určitou paranoiu, která mu brání v racionálním chování. Rozumně se chovající subjekt je-li ohrožen, tak se připravuje na obranu. Staví hradby, kope zákopy a buduje všemožná obranná vojenská zařízení. Západ nic takového ale kolem svých hranic nedělá. Naopak, instaluje kolem hranic Ruska a Číny systémy, které mohou sloužit nejen k obraně, ale především k útoku. Taková je realita víc jak půl tisícovky vojenských základen USA po celé planetě, neustálého rozšiřování NATO, vytvoření vojenského uskupení AUKUS. či vybavování Evropy taktickými jadernými zbraněmi. Abych byl konkrétní.

Nový fenomén, společenství Ruska a ČLR.

Rusko i Čína byly Západem v minulosti napadeny několikrát, a tak mají s jeho chováním své zkušenosti. Proto když se do konfliktu na Ukrajině zapojil Západ v celé síle své trojkoalice, donutil tak supermocnost vojenskou a supermocnost ekonomickou ke zvláštnímu typu společenství. Nejde o vojenský blok, ani jiné sjednocení. Něco takového ani v zásadě není možné. Politické systémy, ale dokonce celé společnostní formace Ruska a ČLR jsou nejenom velmi odlišné, ale jejich zájmy nejsou prozatím plně kompatibilní.

V Rusku se vyvinul systém založený na několika tradicích. Především na národním uvědomování zpevňovaném posledními velkými obrannými válkami na silné národovectví až nacionalismus. Za druhé kulturním zakotvením v pravoslaví a za třetí na osvícenských tradicích snažících se o vyváženou koexistenci svobody a rovnosti v atmosféře solidární spolupráce všech etnik té rozlehlé země. Vzniká ruský politický národ z mnoha národností. A jeho vládnoucí vrstva je v současnosti dominantně vlastenecká, kulturně konzervativní a osvícenecky spravedlivá.

V ČLR je to úplně něco jiného. Tady je vládnoucí vrstva tvořena tradiční mandarínskou správou státu, kterou dneska tvoří čínské chápání Marxe. V mých očích tento fakt dokazuje, že prvním úkolem, který si vládnoucí vrstva ČLR vytýčila bylo odstranění chudoby, jak jsem už vzpomněl. To je totiž první nutný, ba nezbytný předpoklad pro skutečné osvobození, když pak druhým je vzdělanost, která v nynější ČLR už má ty nejlepší parametry. Viz například vzdělávání pro produktivní obory, tedy inženýry. A ne humanitní, čti kecálisty, kteří netvoří v ČLR údajně ani deset procent vysokoškolsky vzdělávaných osob.

Vidím zásadní rozdíl mezi Ruskem a ČLR nejen v tradicích utvářejících správu vlastní země, ale rovněž v jejich rozdílných historických přístupech k řešení svých mezinárodních vazeb. Rusko bylo vždy bezprostředním sousedem Západu a má s ním dokonce prvotní křesťanské kořeny. Křesťanství si z judaismu odneslo dělní jevů, do dvou škatulek. Dobra a zla. A navíc dospělo nejen k personifikaci zla, ale dokonce k pojetí nesmiřitelnosti některých jevů dobra se zlem. Díky tomu ruské pojetí mezinárodních vztahů upřednostňuje snahu o rovnováhu síly s antagonistickým zlem, což bohužel může vést, a také vede k syndromu „vendety“, čti k sebezničení.

Čínské myšlení antagonismus nezná. Za pět tisíc let se Číňané naučili chápat jednotu protikladů a ví, že jevy zdánlivého dobra a zla nemohou bez sebe prakticky existovat a je proto nutné vytvořit systém, ve kterém se neohrožují a dokáží v několika výjimečných případech oné nesmiřitelnosti dokonce žít samostatně, bez snahy o vzájemné ovlivňování, dokud jejich antagonismus nepomine. ČLR proto neusiluje o přerozdělení sfér vlivu, jako to dělá například Rusko. Nevytváří ani s Ruskem pevný vojenský či politický blok. Čínské mentalitě je hegemonistická politika cizí. Sice vedli války, ale spíše ve snaze udržet si celistvost ve svém prostoru. Udržení integrity svého světa povýšili nad dobývání cizích území. Nejlépe to dokumentovali tím, že spokojeni sami se sebou zničili své námořní loďstvo, které mohlo sloužit k zámořským výbojům. K potřebnému obchodu se vzdálenými zeměmi jim stačily obchodní trasy po souši. Navíc jako říše „středu“ se naučila historické trpělivosti a umí proto čekat.

Tak se vyvinula čínská doktrína spolupráce založená na vzájemném respektování zájmů. Což je onen naprosto nový přístup v mezinárodních vztazích, který lze nazvat přelomovým, globálním a komplexním řádem světa.

Svět nezúčastněných.

Tisíciletá tradice Číny v technice budování společenství nerovných jí dává šanci k tomu, aby vytvořila svět spolupráce velmi rozdílných zemí. Proto její snaha po spojení zemí celého superkontinentu je nadějná nejen v mých očích. Pouze země, v nichž dlouhodobě vládli Evropané, jako třeba v Indii či Vietnamu doutná typicky Zápaďácká nedůvěra k obrovskému sousedu. Což neplatí v zemích Afriky a Jižní Ameriky, které se bez předsudků zapojují do čilých a všestranných vztahů k ČLR.

Rusko zase u zemí Afriky těží z politiky SSSR, který zemím tohoto kontinentu pomáhal v jejich osvobozovacím boji se Západními kolonizátory. V zemích jižní Ameriky je pak silně vyvinutý odpor k věčnému zasahování USA do jejich vnitřních záležitostí. Tak se vytvořila základna větší důvěry v Rusko a ČLR než v Západ. Třetí svět rovněž nezapomíná, že Západ se vůči němu choval rasisticky a pozůstatky rasismu vnímá citlivě dosud. Viz rozdíl přijímání uprchlíků ze zemí rozvojových a Ukrajiny, který byl prvním projevem Západu, který nezúčastněné země v Ukrajinském konfliktu kritizovaly.

Není to ovšem pouze odpor ke kolonizátorům, jde o zkušenosti i z nedávných vztahů. Jako příklad uvádím vyjádření současného mladého vůdce Saúdů, který mimo jiné řekl, cituji: „Putin nám toho hodně nasliboval, ale vždycky všechno splnil“, konec citace. Takže důvěra k němu není ničím zviklána.

V neposlední řadě oceňují rozvojové, čti chudší země světa, Ruskou odvahu vzepřít se USA a celé její služebné mašinérii.

Naprosto zásadní ovšem je, že ani Rusko, nadtož ČLR nevnucují „třetím“ zemím svou vizi světa, nadtož aby tam zaváděly svůj politický režim a další podobné metody „spolupráce“. A je naprosto nemyslitelné, aby se chovaly jako okupant, agresor, či vůbec projevovaly snahy o ovládnutí až nadvládu nad jiným státu.

Na Ukrajinském konfliktu nezúčastněné země představují obrovský potenciál. Vždyť jen Afrika má 1,3 miliardy obyvatel a třetinu všech nerostných surovin světa, včetně těch v současnosti nejžádanějších. ČLR má prostředky na budování infrastruktury a Rusko sílu je ubránit proti chtivým nenechavcům. To jsou lákavé devizy.

Západ naopak po celou historii bojoval o ovládání jiných zemí Evropy a nejméně půl tisíciletí o nadvládu nad státy jiných kontinentů.

Pokus o definici současného globálního konfliktu.

Z dosud napsaného mi nevyplývá, že by byl Západ nějak ohrožen. Je to naopak on, kdo se svou bohatou koloniální a parazitující minulostí nechápe filosofii spolupráce v mezinárodních vztazích. V podstatě ani nemůže. Jeho dlouhodobé liberální myšlení zamořené principem neustálé soutěže, soupeření a konkurence nezná a nemá zkušenosti se vztahem vzájemné důvěry, který je základem spolupráce.

Při tom podle mého soudu měl Západ po revoluci ve Francii docela dobře nakročeno k dalšímu životu podle hesla „liberté, egalité fraternité“. Jeho tvůrci dobře věděli, že budoucí lidská společnost by mohla žít v prostředí neustále vyvažující svobodu s rovností přirozeně nestejných, k čemuž je zapotřebí onoho „bratrství“, čili vzájemná důvěra a spolupráce. Místo toho ale zvítězilo v Evropě individualistické pojetí prvního slova onoho mota. Sobectví ho zdegenerovalo z významu osvobození se z útlaku tradičních vládců čili aristokracie na jakousi širokou svobodu, až naprosto ničím neomezované chování každého individua. Tím si prakticky tradiční vládnoucí vrstvy čili nejbohatší a nejvlivnější zajistily pokračování své nadvlády. Absurdně tak prosazováním absolutní svobody si zaručily nadvládu a další pokračování zotročení ostatních.

Osobně jsem vždycky považoval za podvod tvrzení, že svoboda každého končí tam, kde začíná svoboda jiných. Nikdo totiž tuto hranici nezjistí jinak než vzájemným stykem. Pokud ale je doktrínou vzájemného stýkání soutěž, pak zákonitě se musí sféra svobody každého jedince vytvořit jejich střetem. A v tom spočívá celý kámen úrazu Západní kultury. Zplodil vládnutí nikoliv jako správu společných věcí, ale pouze jako vládu. Čti ovládání, následně pak nadvládu až k dnešní globální hegemonii a rýsujícímu se zotročení všeho lidstva úzkou skupinou nejmocnějších.

Jak jsem totiž už napsal, v Západním okruhu všelidské civilizace se vyvinul systém, v němž neustálá koncentrace všeho vytvořila postupně majetné, následně stále majetnější až nakonec vrstvu, ba vrstvičku celosvětových oligarchů v podobě vlastníků finančního kapitálu, alias „financiérů“, též Deep State ve všech vlivných zemích. Ti po rozpadu SSSR se dostali do šance získat nadvládu nad vším lidstvem, což se stalo jejich současným nejvyšším existenčním zájmem. Rusko a ČLR se rozhodly nepodvolit se jejich zájmu, a tak vznikl současný konflikt.

Nad složitým, a především jemným předivem všeobecné důvěry a spolupráce všech nakonec ale zatím vždy zvítězila nic z toho respektující hrubá až grobiánská síla vyústěná až do rozhodnosti nerozmotávat gordický uzel, leč ho zbraní rozetnout. Vždyť i praxe ukazuje, že i „v hospodské rvačce“ nakonec vítězí hrubá síla nad jemností orientálních bojových umění. V Západním myšlení je proto moc spojena pouze a jen s hrubou silou. Z toho prostého důvodu vnímám současné sepětí a souručenství Ruska a ČLR jako zásadní krok v řešení konfliktu současného světa. Konfliktu věčně ovládaných, zneužívaných, alias vykořisťovaných, s tradičními vládnoucími vlastníky všeho, což oni považují za nárok i na veškerou moc a nadvládu.

Rodící se pevná spolupráce Ruska a ČLR ukazuje, že lze oba politické systémy zharmonizovat k úspěšné spolupráci až po pozdější možné sjednocení. Jak se navíc jeví, tyto systémy jsou přijatelné pro velké množství států, které až dosud byly oním třetím, rozvojovým, leč ve skutečnosti Západními zeměmi vykrádaným světem. Proto už zmíněná dvojice přilákala nezanedbatelný počet sympatizujících států, které se postupně houfují ke spolčení s těmito dvěma velikány. To všechno mě napovídá alespoň něco o charakteru této fáze již víc jak sto let trvající globální války.

Vnímám současnou situaci jako střet o nové pojetí života a organizace všelidského společenství. Tedy řekněme o nový řád všelidského světa. Všelidské civilizace bez hegemona, bez nadvlády, ba dokonce bez touhy po moci. Nikdo není takovým prorokem, aby vůbec tušil, jak se může vytvářet, ba ani jaké budou jeho postupné kroky. Ruský záměr zdůrazňující multipolaritu je možná dobrým předstupněm, leč je to jen a jenom jiné uplatňování moci, snad bez prvků nadvlády. Do všelidské důvěry, vzájemného respektování zájmů a všesvětové spolupráce podle představ ČLR to má daleko. Silně to ale připomíná některé myšlenky Marxova učení. Čímž se dostávám ke vzniku SSSR. Tedy ke svému tvrzení o začátku globální války. A jen okrajově připomínám výrok jiného sociálního filosofa, který předvídal, že lidstvo v budoucnosti bude muset žít v komunismu, nebo nebude. I když už tehdy zdůraznil, že v jeho představách to nebude komunismus podle Marxova, nadtož sovětského stylu.

Na jedné straně globálního konfliktu je lídrem souručenství Ruska s ČLR, především ale jejich nově se rodících vládnoucích vrstev. Na druhé pak Západ, jenže rovněž ne celý, a už vůbec ne jednotný. Opět jde pouze o jeho vládnoucí vrstvy. Na Západě se ale projevuje důsledek liberální ideologie zkonkretizovaný do koncentrace moci, takže v jeho vládnoucích vrstvách zuřivě bojují Anglosasové proti ostatním, a uvnitř Anglosaského světa se snaží jimi sjednocená uzounká vrstvička globálních financiérů udržet si nejen ještě pořád trvající globální hegemonii, ale si ji na dlouhou dobu upevnit. Taková mocenská pyramida je ale v současném světě všeobecné informovanosti málo reálná. Druhá strana konfliktu má perspektivně větší šance, a to i v případě, že ještě v jeho současné horké fázi definitivně nezvítězí.

Troufám si na závěr tvrdit, že současná horká fáze globální války je bojem vrstvy oligarchů se světovládnými, čti komplexně globálními ambicemi, proti mnohonásobně početnějšímu světu po celou historii ovládaných, zneužívaných a vyloženě okrádaných. V mém chápání světa jde tedy o klasický třídní boj, jenže tentokrát v celoplanetárním měřítku. Tedy boj po celé dějiny bezmocných, ovládaných a zneužívaných proti svým utlačovatelům.

Stanislav A. Hošek