Popisem událostí, které se odehrály v noci z 30. 10. na 31. 10. 1938 v jednom moravském městečku nazývajícím se Moravská Chrastová, chci demonstrovat, co byli zač ti naši tzv. „milí spoluobčané“ a co tito Sudeťáci „dokázali“ páchat na bezbranných Češích opuštěných tzv. spojenci z Velké Británie a Francie při útoku na toto moravské městečko.
Co stojí za pozornost na tomto případu útoku na české občany Moravské Chrastové, je skutečnost, že šlo o ozbrojenou srážku mezi Sudeťáky a českými vojáky, která se udála měsíc po podpisu Mnichovské smlouvy, tedy řekněme v období, kdy už mělo polevit násilí a napětí mezi českým a sudetským živlem. Němci přece dostali od našich tzv. “spojenců“ v Mnichově, co chtěli, tak proč potřebovali dále provokovat a válčit proti Čechům? Strategicky chápáno, Němci přece měli stále ještě hrát před světem na ty, co nechtějí nic jiného než mír, takto to tenkrát Hitler prohlašoval.
V době útoku tzv. ordnerů na Moravskou Chrastovou byly již vlastě vytýčeny hranice mezi Sudety, respektive mezi tehdejším Německem a Československem, kdy Moravská Chrastová byla podle počtu obyvatelstva hlásícího se k české národnosti přiřazena k českému území. Podle dobových zdrojů z roku 1930 tam z celkového počtu 1341 obyvatel žilo 811 Čechů a 501 Němců, a proto přičlenění tohoto městečka k českému území bylo nesporné.
Přes tuto skutečnost se Sudeťáci s Hitlerem v zádech cítili natolik silní, že na toto městečko zaútočili se zbraněmi v noci z 30. 10. na 31. 10. 1938 v sile cca 400 bojechtivých osob, dnes bychom řekli teroristů, aby toto převážně české osídlení násilím dobyli a připojili je k Německu.
Nakonec to tak bohužel i dopadlo, ale oficiálnímu začlenění převážně českého městečka do Německa předcházel právě tento ozbrojený střet, který prokázal jednak to, že jako Československo jsme již v té době tahali za kratší konec, a to i pod dohledem mezinárodního výboru v Berlíně, a dále i to, že našim tzv. západním spojencům bylo úplně jedno, jak je nakládáno se zmrzačeným Československem a jeho lidem. Musím dodat, že právě těch spojenců, kteří se zavázali v této Mnichovské smlouvě, že garantují integritu alespoň zbytku tohoto okleštěného Československa.
Tato událost v Moravské Chrastové byla již předzvěstí dějů budoucích a byla také důkazem, že celá ta ostudná Mnichovská komedie byla jen trapným mezistupněm před záborem celého našeho území, ke kterému pak došlo k 15. 3. 1939.
Při útoku přes stanovenou demarkační čáru z konce října 1938 této zdivočelá smečka ozbrojených ordnerů zajala na českém území a odvlekla na německou stranu 78 českých občanů. Česká armáda však tentokrát zareagovala rázně a druhý den dopoledne Moravskou Chrastovou dobyla zpět, i když tato česká armáda byla početně podstatně slabší než sudetské freikorpsy z nedalekých měst Svitav a Moravské Třebové. Jak příznačné je, že tentokrát jsme ty Skopčáky hnali zpátky do kopců, odkud kdysi slezli. Při boji však zahynuli 4 čeští vojáci a jeden civilista a bylo zraněno dalších 6 českých vojáků. Ti odvlečení čeští civilisté a vojáci byli propuštění až po diplomatických jednáních mezi Němci a Čechy za tři dny poté.
Tímto ozbrojeným útokem na Čechy vyslali Němci již koncem října 1938 jasný signál, že nehodlají respektovat ani tu zrádcovskou Mnichovskou smlouvu podepsanou 29. 9. 1938 v náš neprospěch. Jako akt částečného zadostiučinění je možno brát rozhodnutí Mimořádného lidového soudu krátce po válce, podle kterého byli někteří z tehdejších sudetských útočníků souzeni a někteří z nich pověšeni.
Připadá mi fantasmagorické, že někdo může vůbec myslet vážně, že jsme tu po válce mohli pokračovat v soužití s Němci, a že by stačilo jen, že si sudetští Němci doma za kůlnou spálili ty svoje esesácké uniformy a sundali by ze stěny Hitlera a dali ho na půdu za komín pro strýčka příhodu. A takovýmto způsobem by se prý vyrovnali s těmi 6 lety brutální okupace a zamázli by všechny ty české oběti, a mohlo by se tu prý nadále pokračovat v tom údajně předválečném „harmonickém“ soužití. Máme přece i nedávný případ Kosova a můžeme jen děkovat Bohu, že jsme nemuseli v pohnutých 90. létech minulého století tu ještě řešit sudeťácký šovinismus.
Jen taková hypotetická otázka co by, kdyby; dokázalo by dnes Německo odolat pokušení, že může přes svou třetinovou menšinu v ČR silně ovlivňovat českou politiku? Myslím, si že by neodolalo. Stačí jen pozorovat, jak tu již pracuje jejich 5. kolona sestavená zatím jen z kolaborujících Čechů.
Na konto současných Sudeto-českých vztahů jen trošku zauvažuji, proč tady projevuje Bernd Posselt – mluvčí Sudetoněmeckého landsmannschaftu takovou péči o česko-německé vztahy? Jak jsem si mohl sám na své vlastní kůži zažít při jedné cestě ve vlaku v roce 2021 právě v okolí města Moravská Třebová, kdy jsem se dal do řeči s jednou Sudeťačkou ze Slezska, a zjistil jsem, že u těch Sudeťáků neexistuje vůbec žádná sebereflexe a jejich náhled na události 1938–1945 je takový, že oni nic špatného vůči nám neprovedli, jen ti Češi se jim pomstili za jejich prohranou válku tím, že je okradli a vyhnali.
Jsme opravdu tak zaprodaný národ, že si necháme lidmi jako je ministr Bek a bohuželpremiér Fiala šlapat po své národní cti? Řada kolaborantů utekla na konci války do zahraničí, aby se vyhnuli trestu, a ti mají dnes už i možnost, hlasovat v českých volbách a mstít se našemu národu za prohranou vojnu.
Ing. Miroslav Kelnar, člen Národní demokracie
