Ne, nechci zde rozebírat premiérův projev, to už za mne stihli udělat jiní, jen chci poukázat na určitý paradox, kterému jsme všichni vystaveni. Ať je zrovna u moci vláda taková nebo maková, oranžová nebo fialová, občan úpí. Vysvětlím později.
Často totiž dostávám od přátel a známých dotaz – jak se mám, jak se mi daří, jak to jde. Už jsem si na tuto otázku vymyslel takovou prefabrikovanou odpověď, kterou používám. Ale ne proto, že bych touto frází chtěl tazatele odbýt, ale prostě proto, že je pravdivá a já nemohu popravdě odpovědět jinak. Říkám: kdyby nám tady nevládli takoví debilové / kokoti / blázni / šílenci (použiji dle situace) a nedělali nám to, co dělají, tak bych se měl docela dobře. Jinými slovy, mám se fajn, ale neustále mne štve / neustále mi vadí / neustále vytáčí / neustále mne sere (použiji dle situace), co s námi vláda provádí.
Prostě nemohu odpovědět obyčejnou frází, že se mám dobře, protože to zkrátka není pravda – k mému pocitu „dobře“ nebo k mému pocitu štěstí a spokojenosti totiž chybí svoboda (svoboda mluvit, psát, myslet, propagovat své myšlenky) a rovněž vědomí nějaké jistoty, stability (coby opak nejistoty, ve které už několikátý rok žijeme, tu kvůli covidu, tu kvůli inflaci či hňupově „válce s Putinem“).
Dříve jsem hodně vnímal svobodu, nebo spíše nesvobodu. Teď k ní ještě přibyly existenční otázky – co s námi bude? Co bude na podzim? Co na nás zase vymyslí s covidem či neštovicemi, očkováním či lockdowny? Jak zaplatím složenky? Co bude příští rok? Má smysl se pouštět do větších projektů? Nezatáhne nás hňup do války? Nepošle nám sem Putin v reakci na hňupovo chvástání atomovku? Prostě otázek je moc a jistota žádná. Jen smrt a daně, jak se říká. Víc ani ťuk.
Takže i v tom nejlepším ročním období, kterým pro mne léto – před pár dny nastalé – bezesporu je, si to nemohu úplně užít, protože i když se nakrásně natáhnu na sluníčku na houpačku a nechám se houpat v letním vánku a poslouchám cvrčky (a nebo dokonce i ty vosy či včely), tak stejně někde v koutku duše musím myslet na tu bandu zaprodanců, kteří by za to své koryto a prebendy s ním spojené prodali i vlastní babičku. Prostě mi tu pohodu a klid kazí vědomí – že někde tady je a někdy tady v té strakovce úřaduje a nad ním je někdo další a ten ho za ty nitky tahá a odskáčeme to my všichni. No řekněte – mohli byste se s tímto vědomím jen tak houpat? Já tedy ne. Po pár minutách jsem to vzdal a šel raději pracovat, protože tím jsem myšlenky na darmožrouty, vyžírky a vlastizrádce, které mne – lelkujícího – napadaly, zaplašil.
A ten paradox, který jsem zmiňoval, je v tom, že přesně podobné pocity jsem měl i před rokem a také jsem se z nich v jednom svém nedělníku před rokem vypsal – tehdy jsme měli pro změnu vládu Babišovu, která nás likvidovala proticovidovými opatřeními a já cítil stejnou směs vzteku a beznaděje. Chci tím říci, že ať máme u vlády ze Slovenska uprchlého velkouzenáře nebo škrobeného politologa, je to vždy děs a bída. Jak říkají Britové – vláda zasedá, zachraň se, kdo můžeš…
Budu tak mít nějaké léto skutečně klid? Budu se moci skutečně natáhnout na lehátko či na houpačku a užívat si ty slastné letní chvíle, aniž bych musel myslet na to, jak nás někdo likviduje? A pozor – jako vlastenecky uvažující člověk jsem si vždy uvědomoval devastující vliv našich politiků na národ, na naši zemi, na stát, ale uznávám, že tyto kategorie jsou pro mnohé lidi příliš obecné, příliš vzdálené, příliš nepředstavitelné, příliš efemérní, zkrátka nicneříkající, protože většina lidí o národu neuvažuje, ale vidí tak maximálně na konec svého dvorku. Ale dnes už likvidují – včera covidem, dnes inflací – už nejen pro někoho myšlenkově těžce uchopitelný národ, ale doslova jednoho každého z nás. Rodinu po rodině, střední třídu i nízkopříjmové občany, mne i tebe, vás, nás, všechny, jednoho po druhém. Z covidu nevyklouzla ani myš, všichni jsme museli povinně nosit hadry a všechny nás naháněli pod jehlu. Stejně tak i všichni letos pocítíme zdražení elektřiny a všichni – někdo více někdo méně – budeme muset sáhnout hlouběji do peněženky, ale mnozí z nás to „nedají“, protože jejich peněženka není bezedná. Tady už přestává veškerá sranda. Tohle už je likvidace občanů v přímém přenosu.
Kdybych tento nedělník skončil jen tímto povzdechnutím, bylo by to málo. Nejlepší by bylo, kdybych přišel s nějakým řešením tohoto problému. Jenže se obávám, že i když je jasné jak facka, bojíme se k němu sáhnout.
Začnu takto – samozřejmě, že víme, že volby nic nevyřeší. A samozřejmě, že víme, že kdyby jedna proamerická prdelka (a třeba rovnou fialka) padla (protože mu z toho hrábne, nebo nebude dostatečně poslušný), mají tu zásoby proamerických prdelek, které ji hravě nahradí. „Mozkovna“ zvaná Aspen (a podobné) takových proamerických šlapek nabízí nespočet. O tom, že to žádné mozky nejsou, spíše bezmozky, nebo když už mozky, tak notně choré, o tom žádná. Ale rozumíme si. Když to nebude Babiš nebo Fiala, bude to Petr nebo Pavel. Nebo Petr Pavel. Politických šlapek se vždy najde habaděj.
Ale překvapuje mne jedna věc – celé toto bláznovství bychom mohli rázem ukončit, kdybychom řekli „dost“ a poslali vládu k čertu. O tom, jak to udělat, bychom mohli vést debaty, možností je určitě více, ale o tom tento nedělník není. Zkrátka – obávám se, že nejen že ze strany politiků není vůle k tomu řešit některé ožehavé politické problémy, ale – bohužel – ani ze strany občanů není vůle k tomu hájit své zájmy a vládu, co nás jako vosy otravuje, vyměnit. Neříkejte mi, že kdybychom se nezaktivizovali a neřekli, že už ten hnus fialovej nebudeme poslouchat, že by to ustál. Neustál. Takže je problém i v nás samotných? Obávám se, že ano. Jsme jako paralyzovaní, jsme jako hypnotizování, kobra na nás civí svým uhrančivým pohledem a my jsme sevření strachy, že se nemůžeme ani pohnout. To je špatně. Mají nás na talíři a už do nás řežou a my ani necekneme…
Na co chceme čekat? Na podzim? Na to, až vše bude tak drahé, že si to nebudeme moci dovolit? Na to, až budou chybět některé potraviny? Na prázdné regály a prázdné obchody? Na prázdné peněženky a prázdné zásobníky plynu? Na benzín za 80 korun? Na to, až budeme pálit, co se dá (jak napsal další „veleduch“ Bartuška), abychom se zahřáli? Na ten „šok“, o kterém premiér opakovaně mluvil ve svém projevu? Vždyť oni nás na to připravují, vědí, že to dopadne průserem, říkal to už v novoročním projevu a situace je asi hodně vážná, když už na začátku léta nás premiér děsí a „šokuje“ slovy o tom, že budeme v šoku, až nám přijdou účty za plyn a elektřinu. Chápete? Všichni už jsou natěšení na dovolené, na prázdniny, na léto, k moři a on nám „kazí“ náladu tím, že mluví o šocích, které zažijeme? Ne, tohle není starost o občany – to je alibismus.
Tím, že nám dopředu řekne, co na nás chystají (ale čemu nechtějí zabránit), se z toho nevyvlíkne. To za prvé. A za druhé, není pravda, že za to, co se děje, může Putin nebo že za to může jen Babišova vláda. Může za to neschopný Fiala, který nikdy neměl být premiérem, který je ostudou této země a jehož každá další minuta setrvání na pozici předsedy vlády nás přijde hodně draho.
Takže – užívejte si léto, ale to vosí hnízdo musí pryč…
Adam B. Bartoš
předseda Národní demokracie
