Jiří Baťa: Je Klausovo extempore s perem deviace, nebo jen úsměvná (byť trapná) historka?

Podrobnosti

Z domova / Vaše free zóna|

22. srpen 2011|

Jiří Baťa|

11676 x

Lidé jsou tvorové opravdu všelijací, dobří i špatní, chytří i hloupí, tvořiví, ale i leniví, přemýšliví a konstruktivní, nebo také bez zájmu a nečinní. Jak kdy, jak kde a v jaké situaci či příležitosti. Kromě toho jsou také ješitní, sebestřední, domýšliví, nadutí, přechytralí, z politického hlediska mohou být také např. (neo)konzervativní, (neo)liberální, (anti)humánní, (anti)evropští, (anti)multikulturální nebo také, slušně řečeno vykutálení a nevím co ještě by se dalo coby jistá člověčí vlastnost  vyjmenovat.

Kromě toho však mohou také lidé trpět jistými –ismy, případně deviacemi. Zvláště to poslední postižení (dnes již  s menší intenzitou) je nebo bylo značně mediálně frekventováno. Ano, je řeč o deviantství, tedy laicky řečeno úchylky, které se mohou projevovat v mnoha směrech lidské existence a činnosti.

Nemusí to být ovšem úchylka charakteru „deviantství“, jak nás o ní dostatečně příkladně a emocionálně informoval Klausův hradní předskokan P. Hájek a utvrdil sám V. Klaus.Ten se totiž ve věci deviantství „vyřádil“ na homosexuálech a lesbách (včetně ostatních) na Prague Pride,které nazval „homosexualismus“, ale přitom pozapomněl, že deviací, tedy úchylku od normálu či standardu, lze považovat i jiné jednání člověka, jako je např. kleptománie, což je opět laicky řečeno nezkrotná touhou až nutkání něco ukrást, nebo také nepolepšitelnost co se krádeží týká. Rozdíl mezi Hájkovou verzí deviantství, tzn. „homosexualismem“ a zmíněnou kleptománií je ten, že zatímco homosexualita není nemoc a nedá se léčit, kleptomanie je jistou zdravotní poruchou a léčit ji lze. Je politování hodné, že P. Hájek to vidí jinak.

Snad vám už dochází, kam mířím. V případě výše uvedených (zdaleka ne všech) lidských vlastnostech nechť si vážený čtenář dosadí příslušnou vlastnost k osobě, k níž se to ostatní povídání váže. Aniž bych jmenoval netvrdím, že náš pan prezident co uvidí, to „šlohne“, ale ta příhoda s chilským perem umocnila jeho „uzmutí“ protokolárního pera natolik, že u člověka takového formátu je to zcela netypické, nestandardní, nefér, netaktní a natolik ostudné, že se jako  kleptomanie přilepila na jeho osobu zcela automaticky.

Abych poněkud odlehčil této trapné, již poněkud s delším časovým odstupem   projevené slabosti V.Klause pro pera (jedno zda plnící či propisky, viz zde                 http://politikahumorem.webnode.cz/prezidentovi/), domýšlím si jisté úsměvné možné varianty a možnosti, jak k „uzmutí“ (zcizení, přivlastnění) pera došlo. Jedna z variant mohla být taková, že náš pan prezident v rozhovoru se svým chilským protějškem ne zcela správně  pochopil význam jeho slov a zaměnil si oslovení : „Pane prezidente...“ s „Pane perosivemte...“ Zde jistě čtenář s pochopením uzná možnou mýlku v nepřesném porozumění významu těchto dvou slov, vždyť oslovení „prezidente“ může u člověka s huhňavým hlasem (jako např. u ministra K. Schwarzenberga) snadno vyznít jako „perosivemte“.

Protože náš pan prezident zřejmě pera rád, s radostí této nabídky využil a pero přemístil z protokolárního stolu do své hluboké kapsy. A blahosklonně, jako by z vděčnosti se při tom potutelně usmíval. Od té doby máme ve Václavovi Klausovi nejen člověka s řadou výše jmenovaných vlastností, ale také člověka, milující pera (a mladé ženy, abych nezapomněl, zvláště letušky). Jen s tím rozdílem, že už bychom jej neměli oslovovat pane „prezidente“, ale pane  „perosivemte“! A při každém setkání s ním mít připravené plnící pero, nebo alespoň propisku. To závisí na postu člověka, s nímž se potkává.

Nechci V.Klausovi přisuzovat stoprocentní deviaci (deviantnost), (podle Hájka by to byl nejspíše „deviacismus“ od jeho “homosexualismus“) v oblasti kleptomanie v rozsahu, aby tato úchylka nebo odchylka od normálního, tedy standardního jednání  kteréhokoliv jiného normální člověka, byla takto expresionisticky chápána, notabene s potřebou na podstoupení případné léčby. Avšak tato historicky ojedinělá skutečnost, kdy prezident Václav Klaus pero šlohnul  před TV kamerami zůstane navždy pro historii dějepisným důkazem, jak Václav Klaus v daleké Americe k peru přišel.

Z toho vyplývá poučení, že deviace a deviace nemusí být jedno a totéž. I když si myslím, že i P. Hájek (a jak se ukazuje, i jeho kolega L.Jakl) trpí jistou deviací, projevující se v jeho (jejich) osobním excentrismu, případně jiných pro veřejnost nestandardních projevech. Přesto jej (je) nepovažuji  za devianta(y) ve smyslu, v jakém počastoval účastníky nedávného Prague Pride. K jeho (jejich) osobě (osobám) bych jen dodal: „Nechte maličkých, neboť oni...“  atd.

20. srpna 2011                                                                                                   Jiří  B a ť a

Komentáře