Otevřený dopis prof. Preisse Hermanovi - k šiření!

 Na jedné straně stálo několik osobnosti, kterých jsem si vážil a vážím si jich dosud. Na druhém konci téhož spektra se ale objevovaly i přímo zločinecké typy, některé dokonce stigmatizované soudním rozhodnutím. Jediné, co je spojovalo, byla volná či pevnější příslušnost k obci takřečených intelektuálů, kteří i při různém politickém označení, možno i pravicovém, jsou vždy kouskem své bytosti levicovými anarchisty. Proto jsem se vždy bránil tomu, abych byl mezi intelektuály zařazován. Správný intelektuál totiž vždy vzplane, zaslechne-li slovo „změna", Zaslechne-li, že Národní galerie je těžký parník, okamžitě přijme názor, že jde o loď uvíznuvši na písku, a dozví-li se, že galerie je spící princeznou, kterou třeba pohádkově už se třese na zachránce, který tuto krásku políbí.

O schopnosti Jiřího Fajta stát se generálním ředitelem Národní galerie v Praze jste byl všestranně poučen a informován odbornými kruhy, místy přerušovanými rykem divoženek. Nemůžete a nebudete se tedy moci vymlouvat na neinformovanost o skutkové povaze, až se na Vás sesypou důsledky Vaší pštrosí politiky. A ty již přicházejí. šik někdejších věrných, které spojovaly různé zájmy na vystřídání vedeni Národní galerie, se však, jak se zdá, již po prvních Činech Jiřího Fajta v roli generálního ředitele značnou měrou drolí a zmenšuje. To, co jim mohlo dojít již dříve, dochází napinění, a důsledky se již zřetelně rýsují. Nejde jen o způsob a techniku „vládnutí" Jiřího Fajta, ale jest již zřejmé, že jde o případ zjevné nekompetentnosti a programové neznalosti, která je Jiřímu Fajtovi vlastni při všech jeho akcích. Tyto akce jsou provázeny zákonitě trojčlenkou: (1) naprosté nerespektování jakéhokoliv uvážlivého rozpočtu, vedoucí k jeho dalekosáhlému překročení, (2) rozkol se všemi spolupracovníky obviňovanými z podílu na neúspěchu akce včetně všeho, co souvisí s rozpočtem, (3) nedodání zásadního vědeckého výstupu, Česky řečeno výstavního vědecky pojatého katalogu. To je poznatek zcela banální, neboť se stále opakuje táž historie. Poslední případ, který to názorně ilustruje, je publikace Europa Jagellonica, ohlášená v plánu nakladatelství Academia na předminulý rok, tj. již dávno po skončeni příslušné výstavy v Kutné Hoře. Byl jsem s Národní galerií v Praze pracovně spjat po čtyři desetiletí a pouze z oblasti starého umění, na které se profesně soustředím, pořádala galerie vždy s odstupem několika let velké výstavy mezinárodního dosahu, u nichž katalog v několika jazykových mutacích vycházel s naprostou pravidelností v den otevření. Jak mohlo toto uniknout všem, kteří na adresu galerie přednášejí zcela bezobsažné kritiky? Nepřipomínám nic nového, všechny tyto skutečnosti Vám byly již předloženy a nemohl jste o nich nebýt informován. Na otázky související s některými z nich jste dokonce i odpověděl. Dotaz týkající se nevydaného katalogu kutnohorské výstavy jste zodpověděl přímo s dětskou naivitou, totiž tak, že přece byl vydán průvodce výstavou, a to, nastojte, dokonce s řadou barevných reprodukci. Dovolil bych si připomenout, že o rozdílu mezi průvodcem a vědeckým katalogem výstavy musí být poučen student prosemináře v prvním semestru. Chápu ovšem, že to nebylo látkou vyšší školy ministrantské, jak se právem přezdívalo litoměřickému učilišti založenému jako líheň paxteriérá. Že se ovšem tento záměr mnohdy nevydařil, patří již do bohovědné látky o zázracích. Co ale k tomu dodat: čo hola, boto, terazky ste ministrom.

Z televizní relace jsem se dozvěděl, že generální ředitel Jiří Fajt předložil svou koncepci, jejímž posuzováním se bude Ministerstvo kultury české republiky zabývat do konce tohoto roku. Poněkud mě udivilo, že koncepce nebyla vyžádána již před nástupem ředitele do funkce, jak by se snad zdálo být logickým požadavkem. Vyrozuměl jsem z toho, že veškeré kroky generálního ředitele se tudíž Činí bez ujasněné a ministerstvem schválené koncepce. Odborník žasne, laik se diví. Jsem stařec šourající se k dovršeni osmdesátého devátého roku života. Mohu si proto osobovat právo dívat se na svět stařecky zdětinštělýma očima a mimo jiné nevidět císařovy nové šaty, ale jen poněkud ztučnělou nahotu. Celý život jsem si dopřával privilegia říkat svobodně, co si myslím. Strávil jsem kvůli tornu mimo jiné tři roky a tři měsíce ve vojenských táborech nucených prací zvaných Pomocné technické prapory. Proto závěrem profecie zestárlého slepého mládence. V almarách Jiřího Fajta již mnohé šramotí a troufám si říci, že ještě tu a tam vypadne nějaká ta kostra. Akademickému věhlasu Jiřího Fajta, který jste nazval přidanou hodnotou, možná přibudou další stíny a vrásky. Jsem poněkud zasvěcen a snad i znám v akademických kruzích svého oboru, tj. dějin umění, zejména malířského od 16. do 18, století, Byl jsem krátce i hostujícím profesorem vídeňské univerzity a mám dosti široké mezinárodní konexe. O tom, co jsem se dozvěděl z náznaků a někdy též ze srdečného smíchu po dotazech na berlínskou kariéru Jiřího Fajta, se nebudu šířit. Jedno je však jisté: neonová akademická aureola pomrkává a pohasíná. Netýká se to ovšem pražské půdy. Jako hrdému, prvorepublikové vychovanému Čechovi, se mi příčí hovořit o „té české kotlině" nebo „tom českém rybníku", ale mnohdy se opovržlivému přízvuku při zmínkách o této oblasti nemohu zcela ubránit.

Pane ministře, rozhodl jste. Navzdory všemu, co jste se dozvěděl a musel uvážit. Chápu, že házet zpátečku by znamenalo značné narušení ješitnosti. Ale budete se muset přece jenom rozhodnout, zda se hodláte nadále účastnit soutěže o titul nejhoršího ministra kultury české republiky, soutěže, kde konkurence je velice silná. Zničení Národní galerie, ústavu trvajícího přes dvě století, by bylo výkonem, který by Vám tuto prioritu jistě zaručil.

S pozdravem

Adresát: 

Vážený pan

Mgr. Daniel Herman

ministr kultury české republiky Maltézské nám. 1

118 01 Praha 1

Na vědomí:

Uměleckohistorická společnost v Českých zemích Základní odborová organizace Národni galerie v Praze Česká tisková kancelář