9. 5. 2015 - Bludný kruh zapomnění

A tak bych začal asi tím, že chtění je jedna z vlastností. Možná jedna z nejsilnější, co je nám lidem dána k tomu, abychom dosáhli svých cílů.

To naše chtění nás vede a motivuje k tomu, co vytváříme. Zprvu ve svých myšlenkách a následně pak ve hmotě samotné. A myšlení nás činí jinými oproti všemu, co vidíme kolem sebe. Vytváří realitu, ve kterém žijeme, kterou svým myšlením živíme a tím i držíme pohromadě.

Bez myšlení a vytváření stále nových a nových situací v naší mysli, bychom asi pravděpodobně neexistovali. Nebyl by důvod. Vždyť i Descaretes napsal: „Myslím, tedy jsem.“

Takže, pokud se budu držet jeho výroku, pak když nemyslím, neexistuji a neexistuje nic, co by mohlo existovat nezávisle na mém ne-myšlení.

Tím, že myslíme a jsme, tvoříme naší realitu, kterou následně žijeme a prožíváme. A protože vesmír se zrcadlí v malém a malé ve velkém, pak je nasnadě, že zrcadlení můžeme najít i v našich životech. Jednak v těch co žijeme a prožíváme od našeho prvního nádechu, ale i v těch, co jsme prožívali ještě mnohem dříve. Dříve, než jsme se my sami nadechli a pocítili tak změnu, která následovala po „klidném“ bytí v realitě, kde nám nic nechybělo a nic nescházelo. Všeho byl dostatek a my se o svůj díl s nikým nemusel prát a hájit tak to, co jsme nezištným darem naší matky po devět měsíců přijímali.

Je-li tedy vesmír definován v malém a zároveň i v tom velikém, pak je jasné, že musí být definován i v nás samotných. V našem počátečním bytí, kdy si naprostá většina z nás není vědoma toho, že je, resp. byla.

Dnes již asi nikoho nepřekvapí, že jsme vznikli z něčeho, co bylo dříve, než jsme byli my. A podle Descartese tím, že se o nás začalo uvažovat (myslet), jsme ve skutečnosti začali existovat. Nejprve v mysli našich rodičů a následně pak, díky tomu, že mysleli, byli a chtěli, jsme měli možnost vstoupit do této reality i my sami a mohli v ní začít existovat a být.

Myslím, že tím, co jsem napsal, neříkám nic nového a jen konstatuji to, co je, bylo a asi i bude, pokud to svým myšlením opět nějakým deformovaným pohledem na věc nezměníme a to ještě drsněji, než před oněmi sedmdesáti lety.

Jak jsem napsal výše. Vše mi přišlo na mysl při jedné procházce, kdy jsem si uvědomil, jak opravdu relativní je čas. Uvědomil jsem si, že příroda kolem nás nám ukazuje i nás samotné.

Jaro, léto podzim, zima. Je to naše narození, mládí, zralý věk, stáří a smrt.

I příroda každý rok umírá, aby se opět znovu narodila. Do krásy a velkoleposti tvoření. Kdy ji nikdo nebrání v tom, aby byla taková, jakou chce ona sama být.

Tento jednoduchý pohled na přírodu mi ukázal i nový pohled na vesmír a na to, proč stále tápeme ve tmě a stále hledáme naše místo na slunci a hlavně to, kdo opravdu jsme. Ano, je to složitá a zároveň i jednoduchá otázka.

A může být odpověď jednoduchá?

Ano, může být. Proč by nebyla? Proč bychom měli hledat vědu tam, kde není?

Takže, abych vše shrnul velmi jednoduše. Zamyslil jsem se dále. Nad tím, co máme stále na očích a co vidět nechceme anebo prozatím nebereme v potaz. A je jedno z jakých důvodů to činíme.

Začnu tedy od začátku.

Na počátku bylo slovo...

Muž oslovil ženu a ta přijala jeho nabídku, že oba budou tvořiteli něčeho nového a dech beroucího. Jejich cílem, aniž by to tak chápali (prozatím), bylo tvoření naprosto jiné, doposud nepopsané entity. Něčeho, co zde ještě nikdy před tím, co svět světem je, nebylo. Něčeho, co vzniklo na základě jejich vlastního a samostatného rozhodnutí, chtění. A stejně jako my, byli i oni stvořeni jako dokonalé a pro tento svět ještě nepoznané bytosti.

Pohled do hluboké minulosti nám říká, že jsme tvůrci, co sami neznají, kdo vlastně jsou. Nikdo z nás nezná sám sebe. Doposud nepoznané, bylo stvořeno někým, kdo sám sebe nikdy nepoznal. Nikdy k tomu nebyl, možná cíleně, veden.

Ano, tak tomu stále je. Bohužel. Neznáme sami sebe. Nevíme kdo a co jsme. Nevíme, jak jsme vznikli do doby, než nám o tom někdo jiný povypráví na hodinách rodičovské výchovy.

Ale proč nevíme tak základní věc o nás samotných? Proč nevíme, kdo jsme? Proč si neuvědomujeme tuto naprosto jednoduchou věc, že jsme tím, co bylo před tím, než jsme byli a zároveň jsme a budeme součástí toho, co bude.

Zcela logickým vývodem této myšlenky je, že jsme tím, co existovalo ještě dříve, než jsme my sami byli. Že jsme složeným vědomím ze dvou vědomí, které se spojením a sjednocením ukázalo nakonec být vědomím jediným a jedinečným. Námi samotnými.

Jsme tedy výsledkem všech ctností i neřestí. Vzestupů i pádů. Nenávisti, zlosti a zároveň lásky a něhy. Jsme shluk emocí, bolestí a traumat všech těch, co byli před námi. Jsme jednoduše vším tím, co byli oni a oni jsou zase tím, čím byli rodiče jejich. Toto vše je v nás otištěno. Tvořením našich rodičů jsme se stali naprosto dokonalou a jedinečnou bytostí, která v sobě zahrnuje vše, co bylo stvořeno těmi, co byli před námi.

Je-li vše tak jednoduché, pak bychom měli vědět o tom, kdo jsme a zároveň, by pro nás mělo být jednoduché znát odpověď na to, co bylo, když jsme my ještě nebyli. Tedy jednoduše, co bylo, když náš vlastní vesmír ještě neexistoval.

Jsme-li my, jedinci a unikátní osobnosti, výsledkem toho, co bylo a naše děti tím, co bude, můžeme vysledovat, kam se řítíme. Ale: „Proč se nikomu z nás nedaří poznat sebe sama a být si tak plně vědom toho, co dělám a tvořím?“

Zde vidím důvod a základ našeho problému, proč vítáme zbraně a odmítáme klid a mír, po kterém tak neuvěřitelně, někde hluboko v sobě, toužíme. Možná proto anebo právě proto, se stále potácíme v bludném kruhu již tisíce let.

Stále válčíme a hledáme Boha tam, kde není. Ano, z pohledu církevních dogmat se nyní rouhám a za tyto věty bych byl v minulosti odsouzen k upálení. Nicméně i po mém upálení by zase přišel někdo, kdo by se ptal stejně jako já dnes. Proč?

Proč si nejsme vědomi toho, kdo jsme? Proč si nepamatujeme nic z toho, co bylo, když my jsme ještě nebyli, ale je v nás obsaženo, aniž bychom to, co je v nás mohli využít k tomu, abychom se nějak zlepšili na základě zkušenosti našich tvořitelů, rodičů. Ty jsou v nás a mi k nim, nějakým působením, nemáme přístup. Místo toho jsme stále znovu a znovu postavěni na startovní čáru. Děláme stále tytéž chyby, co dělil oni.

Mám pocit, že zde narážím na tvrdý rozpor v tom, co jsme a tím, co bychom mohli být, kdybychom věděli a žili ve vědomí toho, kdo doopravdy jsme.

A myšlenky při procházce se mi honily hlavou dále…

Pokud by si naši stvořitelé byli vědomi toho, kdo jsou (absolutně), pak bychom si, kdybychom byli výsledkem tvoření vědomého vědomí, měli vše pamatovat. Ale pokud si nepamatujeme, pak je jasné, že jsme nebyli stvořeni vědomě, ale nevědomě. „V bezvědomí“. Možná proto stále válčíme a jako druh se ničíme. Protože jsme byli stvořeni vědomím, které v okamžiku našeho tvoření nevědělo, že by vše mohlo být jinak. Kruh se uzavírá… 

No má úcta.

Co s tím uděláme? Jak to změníme? A můžeme to změnit? Můžeme se stát vědomými a pochopit ty, co nás stvořili? Čerpat z jejich zkušenosti a tím se vyvarovat chyb, co dělali? Můžeme pochopit naše rodiče, tvůrce celého našeho současného vesmíru? A šli-li bychom v čase dostatečně zpět a to až k jeho počátku, pochopili bychom záměr Tvůrce?

Kladu si další otázku: „Kde udělali soudruzi z NDR chybu?“ Kde se stal zádrhel, že si nic nepamatujeme. A s tím, že si nic nepamatujeme, tedy to, co bylo – zkušenosti našich tvůrců – degradujeme. Likvidujeme sami sebe. Stále znovu a znovu jen startujeme, ale do cíle nikdy nedoběhneme.

Proč máme problém poznat to, co bylo a z čeho jsme vznikli? Proč nemůžeme využít zkušeností, které načerpali naši předci k tomu, abychom se vymanili ze sevření nevědomí a točení se v bludném kruhu násilí, závisti, zrady, útlaku, smrti, a zmaru?

Prozatím mi na tyto otázky schází odpovědi. I já jsem nevědomým vědomím, co bylo stvořeno nevědomými vědomími, co neměli ani ponětí o tom, kdo vlastně jsou. Jak bych tedy já mohl být jiný a stejně tak i mé děti? A kdo z nás by mohl být jiný a je jiný?

Ovšem pokud by někdo z nás byl stvořen vědomým vědomím, tedy sebevědomými tvůrci, potom by vše bylo jednoznačně jiné. Svět by se mohl pomalu začít měnit. Na svět by přicházeli noví lidé. Věděli by, co bylo před tím, než byli. Měli zkušenosti, co my nemáme. Chápali by podstatu tvoření a stvoření. Svět by se začal ubírat jinými cestami, než těmi, kterými se ubírá dnes.

Mám pocit, že dokud bude naše nevědomé vědomí založeno na konfrontaci, jdeme přímou cestou do pekel. Ale pokud budeme chtít vědět víc o nás samotných, máme vyhráno.

A to by byla změna, kterou dnes všichni tak očekáváme a potřebujeme. Protože nevědomé vědomí boří. To vědomé, tvoří. Zde je rozdíl. V tom je naše budoucnost. Cíl, ke kterému bychom měli dospět. Zahájit změnu nás samotných a vzpomenout si na to, kdo jsme. Začít tvořit něco nového, pro nás všechny, prozatím nepoznaného a proto ještě neexistujícího. (Nemyslím = nemám zkušenost=neexistuje).

Budoucnost vědomého bytí. Tvořivého a účelného. Jednoduchého a přímočarého. Prostě živého a vědoucího si svých vlastního hodnot a tím i toho, jak tyto nové hodnoty mohou ovlivnit naši vlastní budoucnost a budoucnost našich dětí a dětí, jejich dětí.

A tak mi, s koncem procházky, bleskla hlavou další myšlenka. Snad se už brzy najde někdo, kdo by našel cestu, jak o sobě zjistit více. Mnohem více o podstatě toho, kdo opravdu jsme. A co by nakonec zajistilo přežití nás samotných jako druhu a dalo vniknout druhu novému, moudrému a tvořivému.

Vědomého a hrdého na ty, co byli a co vyklestili cestu všem budoucím generacím tím, že načerpali pro nás zkušenosti, které sami nedokázali využít a použít. Zkušenosti, jež jim nyní budou tím, čím měly od samotného počátku být i nám.

Zdrojem poučení a moudrosti, založené na ruinách minulosti, bez kterých by nikdy nový a moudře tvořící život nemohl vzniknout.

Hezký den všem čtenářům CFP přeje Vlastimil Suchý