VÁNOČNÍ
A stále prší z šedých mraků,
že až se člověk zachvěje,
a mrzut hledí do soumraku
a potichu si zakleje.
A stále, stále deštík padá – –
Už voda žene ulicí,
a do srdce se němě vkrádá
nálada jakás tísnící.
To bude venku zase bláta!
Déšť drobný crčí do oken,
tma roste pustá, mlhovatá – –
A dnes je přece Štědrý den!
Útulný salón teplem dýše
pln jasu jako v zázraku,
a na římse se krčí tiše
houf zkřehlých, zmoklých vrabčáků.
Ti teskně hledí ve úžasu
na strom, jenž dary ověšen,
na všecku onu třpytnou krásu –
vždyť dnes je štědrý, svatý den!
Strom plane jasem obetkaný,
jak by v něm rozset drahokam,
cukroví, hračky, koně, panny –
vše samý jas a samý plam.
Ty svíce zlatí šero snětí
a snivý strom se v záři skví,
a pokojem zní jásot dětí,
těch šťastných dětí bohatství.
A zvolna hodiny dál pluly
a půlnoc z věže zalkala
a svíce dávno uhasnuly,
jen jedna ještě zaplála.
Plamének zářil nočním klidem,
z papíru osvít andílka,
jenž hlásal lživé – “pokoj lidem”,
a deštík tiše naříká –
II
Ve sněhu němě vadne země
ve toužném jara čekání,
jen zdálky teskní nepříjemně
strnulé skřeky havraní.
Zem bílá zoufá v umírání
a pták se krčí zaleknut,
a smutek zimy dýše strání
a dýše z tvrdých, zmrzlých hrud;
cos neznámé zaválo plání,
jak zhaslý sen, zněmělý sten,
jak v mroucích ňadrech vzpomínání,
a dnes je přece Štědrý den!
Z kostela zvonil hymnus svatý
a letěl v dálky, do temna,
sníh časem zasvit jako vzňatý
a hvězdy plály z Tajemna – –
Tu krajem dechlo spaní tklivé.
Ve dáli tam les černý snil,
a tam je ticho úzkostlivé,
a tam se člověk – oběsil.
Snad z bídy. To je případ denní.
Les zmrtvěl v hrozné úzkosti,
vše strnulo ve uděšení,
vše cítí blízkost neštěstí.
A v lese tělo mrtvé pnělo.
Zmodralá, ztuhlá ruka v pěst,
vyplázlý jazyk, z vosku čelo –
A nad tím gloriola hvězd.
Z kostela zvoní – “pokoj lidem”,
ó, to zní jako rouhání
pro nahou bídu beze klidu.
A sletují se havrani.
* * *
Poprchá neunavně, stále
ze šedivých chmur oblaků
Teď rozprchl se nenadále
houf krčících se vrabčáků.
A strom dál stojí tmavý, němý,
jen jedna svíčka zaplála,
a jedna sněť se kloní k zemi,
a svíce slzou plakala – –
(1904)
Komentáře