V České republice a na Slovensku proběhly v pondělí vzpomínkové slavnosti a pietní akty pokládání věnců a květin k památníku na Národní třídě, i když tehdy 17. listopadu 1989 nikdo nezemřel, ale v roce 1939 ano, takže Den studentstva, který se překrývá s pučem KGB a StB v roce 1989, je dokonalou krycí záminkou k pietní taškařici, kdy bývalý komunista a šéf místní buňky KSČ pokládá na chodník pohřební věnec, zatímco provokatéři z pražských kaváren mu tleskají. Ve skutečnosti by ale měli tleskat sovětské KGB. Přinášíme totiž mimořádný analytický materiál o pozadí 17. listopadu
Začneme ale hodně zeširoka, neboť je to nezbytné pro pochopení souvislosti listopadu 1989. Expozitura sovětské KGB v Československu patřila mezi nejdůležitější zpravodajské uzly sovětského bloku mimo Moskvu a Berlín. Od roku 1945 fungovala pod krytím „poradenské mise“ a sovětského velvyslanectví, ale ve skutečnosti šlo o stínovou strukturu geopolitického řízení, kontroly, náborů, infiltračních operací a technického monitoringu státu, který se formálně nazýval socialistickým, ale fakticky byl držen v koloniální disciplíně.
KGB v Praze nebyla pouhou kanceláří s psacími stroji a trezorem. Historici, pamětníci, bývalí příslušníci a fragmenty dokumentů ukazují, že šlo o neoficiální řídící centrum domácí Státní bezpečnosti (StB) – včetně kontroly její personální politiky, školení, metodiky rozvědné a kontrarozvědné činnosti a někdy i politických zásahů do nejvyšších pater KSČ. V československém prostředí fungovala podle principu: „vnitřní řízení oklikou přes Moskvu“.
Struktura expozitury: „legální“ a „nelegální“ vrstvy
Základ expozitury tvořila tzv. legální rezidentura na sovětském velvyslanectví v Praze (Bubeneč, ulice Na Zátorce, Korunovační a přilehlé vilové čtvrti), kde důstojníci KGB vystupovali jako diplomaté, obchodní atašé, kulturní pracovníci nebo novináři. Pod nimi fungovala druhá vrstva – nelegální rezidentura, složená z důstojníků na falešné identity, dvojích pasů, krycích legend a tzv. hlubokých legend (deep cover). Část této sítě působila mimo diplomatické objekty, v konspiračních bytech, technických objektech, meteorologických stanicích či zahraničních kancelářích podniků zahraničního obchodu.
Funkčním pokračováním sovětské expozitury byly poradenské kanceláře KGB umístěné uvnitř struktur Federálního ministerstva vnitra (FMV). Podílely se na plánování operací, výběru agentů, technické modernizaci odposlechů a předávání instrukcí. Archivní poznámky napovídají, že poradci byli přítomni u klíčových rozhodnutí o nasazení agentury, při kárných řízeních, ale i při personálních nominacích StB – především na I. (rozvědné) a II. (kontrarozvědné) správě SNB.
Psychologie expozitury: proč zrovna Praha?
Praha měla pro Moskvu výjimečnou hodnotu. Nebylo to pouze středoevropské geografické umístění. Československo mělo:
- nejpokročilejší strojírenství a elektrotechniku v socialistickém bloku,
- silnou předválečnou průmyslovou tradici (Baťa, Škoda, Zbrojovka Brno, Tesla),
- kvalitní univerzity využitelné pro kryptografii, radiotechniku a mikroelektroniku,
- kulturní a osobní vazby na Francii, Británii, Izrael a další západní země,
- „přijatelný“ středoevropský profil – méně nápadný než ruští diplomaté v očích Západu.
KGB proto považovala Československo za ideální laboratorní a tranzitní teritorium – díky němu bylo možné vykonávat operace proti západním diplomatům, disidentům, emigraci, církevním strukturám, vědeckým centrům, NATO, CIA, MI6 a německé BND.
Klíčové osobnosti expozitury a partnerského aparátu
Generál Alojz Lorenc – „mozek přechodové fáze“
Alojz Lorenc byl od roku 1987 prvním náměstkem federálního ministra vnitra a faktickým šéfem StB. Měl přístup k informacím nejen o vnitřní činnosti StB, ale i o sovětských poradních strukturách. Často je popisován jako technokratický stratég: kladl důraz na stabilitu systému, kontrolu informací a minimalizaci chaosu. V období listopad–prosinec 1989 nejednal jako „fanatik bránící režim za každou cenu“, ale jako někdo, kdo se snaží řízeně tlumit otřes. Rozhodnutí o skartacích, „vypnutí“ části represivního potenciálu a tichý odchod sovětských poradců do tohoto obrazu zapadá.
Podle jeho pozdějšího svědectví proběhlo vyklizení některých sovětských kanceláří v Praze během jediné noci – zmizel nábytek, světla, kovové armatury, bezpečnostní elektroinstalace a dokonce měly být vytrhány parkety s ukrytou kabeláží. Z hlediska zpravodajské praxe je to logické: podlahy bývaly jedním z nejbezpečnějších kanálů pro vedení mikrofonních a signálních kabelů.
Michael Grigorijevič Kotov – „tichý architekt roku 1968“
Michael G. Kotov byl vedoucím nelegální rezidentury KGB v Praze v roce 1968, tedy v období pražského jara a následné intervence armád Varšavské smlouvy. Podle archivních fragmentů šlo o brilantního analytika a koordinátora, nikoli o terénního „James Bonda“. Měl pověst důstojníka, který se vyhýbal medializaci i po letech. Přisuzuje se mu role klíčového stratéga v přípravě invaze – sběr informací o reformních proudech, mapování mocenských vazeb a vyhodnocování scénářů odporu.
Kotovův styl odpovídá profilu člověka, který „čte režim zezadu“ – tedy z hlediska jeho slabin, ne ideologie. Pro expozituru KGB v Praze to znamenalo, že čistě československé mocenské hry byly neustále posuzovány optikou Moskvy: co je tolerovatelné, co je nutné zlomit a kde je potřeba zasáhnout přímo.
Karel a Hana Köcherovi – „pražští duální ilegálové“
Karel Köcher představuje unikátní případ československého agenta nasazeného v USA, který se dostal až do struktur CIA. Se svou manželkou Hanou vytvořili legendu, která byla tak neortodoxní, že působila až „neuvěřitelně“ – což je z pohledu zpravodajství ideální. Kombinovali intelekt, sociální výstřednost, nápaditost, provokaci a zdánlivou nestabilitu. To jim umožňovalo pohybovat se v prostředí, kde by klasický „šedý“ agent vzbuzoval pozornost.
Jejich případ je důležitý i pro obraz pražské expozitury: ukazuje, že KGB a StB dokázaly využít československé kádry nejen jako vykonavatele úkolů, ale i jako sofistikované hluboké legendy. Köcherovi byli jedním z mostů mezi pražskou a moskevskou analytikou a reálnými daty z Washingtonu.
Jak operovala expozitura: infiltrace, kompromitace, monitoring
KGB v Československu používala celý arzenál metod, které kombinovaly tradiční špionáž s psychologickým a technologickým inženýrstvím:
- tichá infiltrace akademických, vědeckých a mediálních oborů,
- získávání osob s narušenou loajalitou (kariérní frustrace, finanční problémy, ego, viny),
- instalace pasivních odposlechů do konstrukcí budov (parkety, duté zdi, radiátory, elektroinstalace),
- vytváření kompromitujících materiálů (komprobanky) pro pozdější vydírání nebo řízení,
- vlivové operace přes kulturu, film, literaturu, církev a exilové proudy,
- zneužívání diplomatické imunity k přepravě dokumentů, techniky a osob.
Rozhodovací fáze: 14.–27. listopad 1989
V období 14.–18. listopadu 1989 probíhala v Praze jednání mezi vedoucími představiteli československé kontrarozvědky (II. správa SNB) a vysokými důstojníky II. hlavní správy KGB v čele s Viktorem Gruškem. Jednalo se ve vile Federálního ministerstva vnitra v pražském Břevnově a výsledkem měl být aktualizovaný protokol o společném postupu proti západním zpravodajským službám a „ideodiverzním centrům“ na období 1989–1995.
Paralelně s probíhajícími schůzkami došlo 17. listopadu 1989 k násilnému rozehnání studentské demonstrace na Národní třídě. Sovětská delegace opustila Prahu 18. listopadu leteckou linkou do Moskvy. S postupným růstem demonstrací, vznikem Občanského fóra a veřejným tlakem začala i uvnitř StB diskuse o možném zhroucení režimu. Zlomem se stala generální stávka 27. listopadu 1989, která ukázala, že většina veřejnosti stojí proti vládě i bezpečnostnímu aparátu.
Skartace: tři etapy ničení dokumentů
Proces ničení dokumentace StB probíhal v období listopad–prosinec 1989 ve třech samostatných etapách. První z nich byla „živelná skartace“ mezi 17. listopadem a 1. prosincem 1989, kdy některé útvary ničily spisy na vlastní iniciativu. Docházelo k pálení v kotelnách, drcení materiálů přímo v trezorových místnostech nebo k likvidaci mimo standardní postupy, bez centrální evidence.
Druhá etapa proběhla po 1. prosinci 1989. Ministr vnitra František Kincl byl hospitalizován a řízení resortu převzal první náměstek Alojz Lorenc. Ten zadal přípravu stanoviska, podle něhož měly být z archivů a operativních svazků zachovány pouze minimální identifikační části a ostatní dokumenty měly být fyzicky zlikvidovány. Historici tuto část označují jako „skartaci generála Lorence“, i když formální podpis nese náměstek Otta Sedlák. Navenek to působilo „úklidově“, ve skutečnosti to znamenalo systematické přestřižení informačních vazeb do minulosti.
Třetí fázi představovalo zastavení skartací 8. prosince 1989 po jmenování nového ministra vnitra Františka Pince. Ačkoli bylo ničení dokumentů úředně zastaveno, na mnoha regionálních pracovištích pokračovalo i po tomto datu – často ve zrychleném režimu a s improvizovanými metodami.
Stažení sovětských poradců a uzavírání expozitury KGB
Sověti udržovali při československém ministerstvu vnitra dlouhodobě působící aparát oficiálních i neoficiálních poradců. V období po 17. listopadu začalo jejich stažení probíhat bez veřejného oznámení. Podle řady svědectví opustila část sovětských poradců budovy ministerstva vnitra ještě před generální stávkou 27. listopadu 1989. To představovalo faktický počátek konce činnosti expozitury KGB v Praze.
Současně došlo k převozu části citlivé spisové dokumentace do objektů sovětské armády na území Československa. Tyto objekty byly po celé období studené války považovány za mimořádně chráněný prostor sovětského velení a bylo možné odtud materiály převézt přímo do SSSR bez zásahu československých orgánů. Jiná část dokumentů byla naopak zničena na místě – pálením, drcením nebo tzv. „mokrými metodami“ (chemické rozpuštění).
„Noc vytrhaných parket“ – operace “Zmizelé stopy”
Podle svědectví, které koluje mezi bývalými členy bezpečnostního aparátu a které přisuzují přímo Alojzi Lorencovi, došlo v listopadu 1989 v jedné z pražských kanceláří využívaných sovětskými operativci k okamžitému nočnímu vyklizení. Zmizely:
- světelné spínače, zásuvky a pojistkové skříně,
- veškerý nábytek bez ponechání stop,
- část elektroinstalačního vedení ve zdech,
- dřevěné parkety až na betonové lože.
Hypotéza je jednoduchá: pod parketami a v okolí elektroinstalace byla vedena kabeláž a mohla být instalována odposlechová technika. Vytrháním podlahy a odstraněním viditelných prvků elektroinstalace se minimalizovala šance, že nová moc odhalí rozsah a technologickou úroveň sovětského sledování. Beton působí jako „čistá deska“ – akusticky i opticky.
Komentáře
Bohužel je to zase jen kouřová clona před opravdovými fakty, které buď nezná, a nebo jen odvádí záměrně pozornost.
1. Není zde ani zmínka o činnosti západních výzvědných či politicky diverzních agenturách, které připravovali a školili jak v zahraničí tak u nás své agenty.
2. Jak naznačil s. Jakeš, odchovanec Baťi, kdo koordinoval činnost jak domácí, tak zahraniční média.
3. Proč se KGB po 17. 11. přímo bleskově stáhla z našeho území, když zatím došlo jen k potlačení demonstrace, a ne k převratu ? Kde a jak působí jejich skrytá agentura ?
4. Proč ta strašná a všemocná STB po 17.11. urychleně skartuje, když pro to ještě nebyl žádný zjevný závažný důvod? Proč ukončuje svou činnost?
5. Ani zmínka o tom, že na našem území v té době byla armáda SSSR ( asi 200 000 vojáků). Proč najednou z ní neměl nikdo obavy, že zasáhne ? Kdo je eliminoval ?
6. Kdo zabránil splnění přísahy vojáky naší armády, když nejvyšším velitelem byl prezident G. Husák a pak ministr obrany a gen. štáb.?
7. Kdo zabránil nejen v Praze, ale na celém území ČSSR zasáhnout příslušníkům LM ?
8. Doposud nebyla udělána, nebo zveřejněna analýza infiltrace západních agentů a zrádců v našich politických stranách, průmyslu, zemědělství, kultuře, médiích, armádě, policii, st. Úřednictvu, a dalších státních agenturách…. viz bod1.
Těch otázek je velmi mnoho, ale nikdo – i z těch co se toho přímo účastnili ať veřejně nebo skrytě, doposud nedali pravdivé a úplné ústní, nebo písemné svědectví.