Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Proč levicové modly nepadají

Douglas Murray

V londýnské čtvrti Highgate se na hřbitově nalézá podivný náhrobek. Představuje ho mohutná hlava v hrůzné nadživotní velikosti na velkém kamenném kvádru. Na čelní straně se velkým zlatým písmem skvějí dva citáty: „Proletáři všech zemí spojte se“ a „Filosofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit“. Mužem, jehož nákladný pomník nechala v šedesátých letech 20. století postavit Komunistická strana Velké Británie, je samozřejmě velký vizionář Karel Marx. Dodnes k němu přicházejí poutníci z celého světa, kteří stále věří, že změnil svět k lepšímu. Je ovšem záhadou, jak se vyrovnali se skutečností, že dle jeho návodu na přestavbu společnosti zahynulo více než sto milionů lidí.

  • proc-levicove-modly-nepadaji

Marxův monumentální památník tam kupodivu stále stojí a nikdo se ho nepokusil poškodit ani zničit. Jen občas jej někdo pocáká rudou barvou a všechny významné kulturní a politické osobnosti v Británii takový vandalismus okamžitě odsoudí. Žádné protestní on-line petice nebo demonstrace se nikdy nekonaly a nikdo nenavrhl strhnout kamennou hlavu a hodit ji do nedaleké říčky. Možná je to tím, že ani ti největší doktrináři nepovažují znesvěcení hrobek za správné.

Hřbitov v Highgate ale není jediným připomenutím Marxe a marxismu. V roce 2016 postavila anglická univerzita v Salfordu na svém pozemku nákladný pomník spoluautorovi Komunistického manifestu Bedřichu Engelsovi. Pětimetrová socha v sovětském stylu se zřejmě měla stát nepřehlédnutelným symbolem studentského života, nebo snad připomínkou schůzek Marxe a Engelse v nedaleké hospodě, kde spolu oba přátelé ve čtyřicátých letech 19. století vesele popíjeli.

Ještě monumentálnější sochu však odhalili v roce 2018 v den dvoustého výročí narození Karla Marxe v jeho rodném městě, německém Trevíru. Pětiapůlmetrový pomník filosofa darovala městu vděčná čínská vláda a slavnostního odhalení se mezi stovkami hostů zúčastnila nejen delegace čínské komunistické strany, ale i představitelé Evropské komise. Není to zvláštní, že Marx ani marxismus nepředstavují v západní společnosti morální dilema? V dubnu 2021 studenti liverpoolské univerzity prosadili, aby se hala pojmenovaná po Williamu Gladstoneovi, významném liberálním premiérovi z devatenáctého století, přejmenovala kvůli údajnému podílu jeho otce na obchodě s otroky a nesla název po britské bojovnici za občanská práva Dorothy Kuyaové, jinak celoživotní člence komunistické strany.

Nikdo však neusiluje problematizovat nebo dekolonizovat Marxovo dědictví a nikomu nevadí jeho zavilý rasismus. Stačí nahlédnout do jeho soukromé korespondence s Engelsem, abychom věděli, že z hlediska současných hodnot nestojí jeho reputace za zlámanou grešli. V červenci 1862 píše svému příteli:

S potěšením konstatuji, že ten židovský negr Lassalle (zakladatel německých sociálních demokratů) koncem týdne odchází, protože v neuvážené spekulaci přišel o dalších 5 000 tolarů… konečně jsem si uvědomil, co znamená jeho lebka a vlasový porost, je totiž evidentním potomkem negrů, kteří doprovázeli Mojžíše na útěku z Egypta (pokud se ovšem matka nebo babička z otcovy strany s nějakým negrem nespustila později). Židovsko-německý původ s negroidním vlivem je opravdu neobvyklá kombinace, a proto vytvořila tak podivný výsledek. Nepochybně taky vysvětluje jeho negerskou dotěrnost.

Pěkné to moc není a nepochybně by se tak o nikom mluvit nemělo. Mohli bychom jistě zaujmout tolerantní postoj odepíraný Davidu Humeovi, mávnout nad jedním ošklivým vyjádřením rukou a respektovat soukromý charakter dopisu. Bohužel není ojedinělé. O čtyři roky později (1866) doporučuje Marx příteli právě vydané dílo Charlese Darwina o původu druhů a přírodním výběru. Na tomto místě třeba zmínit, že tyto poznatky nebyly pomlouvaným osvícenským filosofům dostupné. Marxe ale daleko víc zaujala kniha Pierra Trémauxe o původu a rozvoji lidstva Origine et Transformations de lhomme et des autres êtres (1865). V té době už v intelektuální válce vítězil argument monogeneze (lidé nejsou rozdílnými živočišnými druhy) a díky kampani proti otrokářství, jakou vedl uprchlý černoch Frederick Douglass, se názory rychle měnily. A přesto si Marx stále ještě pohrává s argumentem polygeneze a píše Engelsovi o Trémauxově knize: „Navzdory všem nedostatkům, jaké jsem zaznamenal, představuje toto dílo oproti Darwinovi velmi významný pokrok… (autor pobýval dlouhou dobu v Africe) a dokládá, že běžný základní typ černocha je degenerací mnohem vyššího druhu.“

Je málo pravděpodobné, že by měl Marx špatnou osobní zkušenost s černochy, každopádně se v dalším listě Engelsovi zmiňuje o jiné skupině lidí: „Vyhnání malomocného národa z Egypta pod vedením egyptského kněze Mojžíše zanechalo v dějinách další základní typ, jehož klasickým představitelem je malomocný Žid Lazar.“

Snad by bylo možné i v tomto případě Marxovy úvahy o „degenerativních rysech běžného černocha“ a „malomocné“ povaze židovského lidu obhajovat s poukazem na soukromou korespondenci. Bohužel si ale autor Komunistického manifestu své rasistické poznámky nenechal jen pro sebe. V roce 1853 v jednom ze svých článků o Balkánu pro New York Tribune píše, že „toto území obývané takovou různorodou směsí ras a národností, kde se ani nedá určit, které z nich jsou nejméně vhodné k civilizačnímu pokroku, má velkou smůlu“.

O tři roky později ve stejných novinách propaguje spikleneckou teorii: „Každého despotu na světě podporují Židé a někteří by nejraději všem vyprázdnili kapsy… Už od doby, kdy Ježíš vyhnal lichváře z chrámu, konají evropští Židé totéž, ale v mnohem větším rozsahu než ostatní podvodníci. Mají totiž obrovskou moc a jsou mnohem lépe organizovaní. Je načase jejich čachry odhalit a stigmatizovat.“

Marxovy předhitlerovské názory nepocházejí z jednoho období, nýbrž prolínají celou jeho publicistikou. Už v roce 1843 v eseji O židovské otázce poučuje své čtenáře: „Chcete vědět, jaké je světské náboženství Židů? Šmelina. Víte, jakého uctívají boha? Prachy. … Mamon je žárlivý bůh Izraele, před nímž žádný jiný bůh nesmí existovat.“

Někdo si možná řekne, no co, on asi neměl Židy moc v lásce, to bylo v jeho době běžné. Jemu se ale – stejně jako v případě Izraelitů – nezamlouvaly ani jiné rasy a k jejich dějinám necítil také žádný respekt. V roce 1853 sděluje svému publiku v Americe: „Indie nemá žádnou historii, alespoň ne nám známou.“ Marx zatracuje hinduistickou civilizaci a chválí britské impérium: „Otázka není, zda měli Angličané právo obsadit Indii, ale zda jsme měli dát přednost Indii dobyté Turky, Peršany nebo Rusy před Indií okupovanou civilizovanými Brity. Naštěstí právě oni dostali za úkol položit v Asii materiální základy západní společnosti.“ Marx věří, že svou roli jistě zvládnou, a poznamenává, že Indii ovládali v minulosti „barbarští dobyvatelé“, kteří zemi nemohli přinést civilizační pokrok, teprve „nadřazení britští kolonialisté jsou schopni zavést v zemi řád, který je této civilizaci nedostupný“.

Mnozí si přesto řeknou, že i když byl Marx v soukromí i na veřejnosti nepokrytým imperialistou, antisemitou a rasistou, tak ho snad nelze obviňovat z největšího hříchu Západu. I v této věci mají smůlu. Marx, jako by snad chtěl potomstvu dokázat, že se dokáže mýlit naprosto ve všem, v roce 1847 před vypuknutím americké občanské války napsal: „Otrokářství není nic jiného než ekonomická kategorie, tak jako každá jiná.“ Filosof se pokoušel zvažovat špatné a „dobré stránky otrokářského systému“ a nalézal mnoho pozitivního: „Bez otroků by se Severní Amerika, nejpokrokovější země světa, proměnila v zaostalou patriarchální společnost. Vymažte Severní Ameriku z mapy, a svět se propadne do anarchie – nastal by úpadek moderního obchodu i civilizace. Zrušte otrokářství, a vymažete Ameriku z mapy národů.“

Proč stojí za to zabývat se tímto dlouhým seznamem hříchů, které Západ v dnešní době považuje za neodpustitelná provinění? Nejde jen o to prokázat, že tak významná postava v dějinách levicového myšlení, téměř jeho prorok a polobůh, se provinila neřestmi, jimiž dnes neomarxisté osočují své odpůrce. V jeho spisech narážíme na výpady nenávisti tak děsivé a nesrovnatelné s výtkami rozhořčených levicových aktivistů na adresu noblesních osvícenců, že nezbývá než ho považovat rovnou za zloducha. Marxův vypjatý antisemitismus je mnohem škodlivější než umírněné negativní názory Immanuela Kanta na judaismus. Jediná dvouznačná poznámka pod čarou v díle Davida Humea je naprosto nicotná v porovnání s Marxovými rasistickými tirádami. Je paradoxní, že pravě takové úvahy o nadřazenosti a podřízenosti ras si ošklivili myslitelé jako John Stuart Mill a Thomas Jefferson.

Na obranu Marxe by jeho obhájci a učedníci mohli použít jediný argument: byl prostě mužem své doby a jeho myšlení, byť v neobvykle virulentní podobě, nevyhnutelně zrcadlilo dobové předsudky. A přesto je taková obrana plná min, jež vyčkávají na příležitost. Existuje snad někdo, kdo není člověkem svých časů? Každý, jehož pověst dnes levicoví revolucionáři posledních let hanobí, byl rovněž mužem nebo ženou své doby. Proč by měla tato výmluva platit jen v případě Marxovy obhajoby, a nikoli při obraně Voltaira nebo Lockea? Proč zacházejí kritici – jinak tak nekompromisní – s Marxem zcela odlišně? Z jednoduchého důvodu. Oni v něm nespatřují pouze mimořádného myslitele, vždyť je prorokem a zakladatelem světového revolučního hnutí, a proto ho nelze srovnávat s Humem nebo s myslitelem z Královce. Jenom on věděl, že je zapotřebí totálně změnit uspořádání veškerých lidských vztahů, to on vytyčil cestu k světlým zítřkům lidstva. Jeho nedokončená utopie společnosti stála miliony životů, ale progresivisté na Západě o ní stále sní a prohlašují: příště!

Zdálo by se ovšem, že skutečný prorok by měl být příkladem vyšší morální úrovně než pouhý myslitel nebo vědec. Recenzent Marxova životopisu z roku 2019 jej v The New York Times označil za „proroka naší současnosti“. A přestože nemohl popřít některé z jeho méně stravitelných poznámek o Židech, dospěl k závěru, že bychom jeho dílo měli brát s velkou vážností, protože je „svědectvím pragmatického vizionáře, který nikdy neztratil víru ve vykupitelskou budoucnost“.To je opravdu nádherná myšlenka o vizionáři tak odříznutém od veškeré reality, jako byl Marx, nemluvě o jeho nechutném životě.

Je evidentní, že se s Marxem zachází naprosto odlišně než se všemi ostatními západními mysliteli. V této podivné hře je nutné zdiskreditovat každého filosofa nebo osobnost západní tradice, jejichž některé názory považuje naše doba za ohavné, ale kritici nebo revolucionáři, kteří odmítají západní civilizaci, se mají chránit. Proto se Marx chválí a pomstychtivé kampaně se proti němu nevedou. Jeho autorita je užitečná. Ty ostatní, jejichž filosofie udržuje západní civilizaci, je třeba zničit. Co by nám zůstalo z evropské tradice, kdyby se podařilo její velké myslitele umlčet a všechny pocty i pomníky příkladných osobností zničit? Zůstal by jen příběh otroctví a rasismu.

Postačí jediný příklad. Nikdo z moderních filosofů nemá větší vliv než Michel Foucault (1926–1984). Je nejcitovanějším autorem mnoha humanitních oborů. Jeho práce o sexualitě a zejména o povaze moci nadšeně vstřebaly celé generace humanitních studentů. Akademici aktivistických oborů posledních desetiletí jej ctí jako nejvyšší autoritu. Jeho dílo je pro černošská a genderová studia i radikální feminismus naprosto nepostradatelné. Je to pochopitelné, neboť má jediný účel: podkopat autoritu západních demokratických institucí. Foucaultova obsedantní kvazi marxistická analýza společnosti optikou moci nivelizuje všechny mezilidské vztahy na odlidštěnou transakční a trestající dystopii. Nazval ji dekonstrukcí a má za účel prokázat, že západní národy nepředstavují nic pozitivního.

Je poněkud nechutné a rozhodně nerozumné, když se myslitelé navzájem osočují a osobně se napadají. Co mají soukromé záležitosti společného s politikou nebo s myšlením? Přesto se výjimečně stává, že skutečnost, jakou odhalil Foucaultův kolega Guy Sorman, o níž se tak dlouho šuškalo, by měla vrhnout stín na odbornost filosofa, protože právě on se ve svém díle zabývá hodnocením lidských vztahů. Na konci šedesátých let během svého pobytu v Tunisu Foucault zneužíval místní nezletilou mládež. Sorman prozradil, že při návštěvě Sidi Bou Saidu zahlédl osmi- až desetileté chlapce, jak za Foucaultem běhají a žádají ho o peníze, které nabízel za znásilnění. Podle Sormana jim platil za noční zneužívání „na obvyklém místě“ čili na místním hřbitově a „problémem souhlasu se nemusel zabývat. Ve Francii by si něco takového pochopitelné dovolit nemohl, ale v kolonii vládl bílý imperialismus.“

Opět se můžeme podivovat, že ani tak otřesné odhalení Foucaultovu reputaci nepoškodilo, stejně jako když spolu s dalšími francouzskými intelektuály podepsal otevřený dopis na snížení věkové hranice pro pohlavní styk s dětmi, a to na dvanáct let. Jeho díla se pochvalně citují a stále vycházejí, žádné hanobící trestné výpravy kvůli jeho chování se neorganizují. Po odhalení jeho perverzních sklonů vyšel poslední svazek jeho Dějin sexuality. Foucaultovy pochybné sexuální teorie se nadále vyučují, jeho učedníci se kát rozhodně nehodlají a tváří se, jako by si ani nevšimli, že se provinil rasově motivovaným znásilňováním nezletilé mládeže.

Tak jako dvojí metr na Marxův rasismus je i tento případ výmluvný, neboť naopak to neplatí. Běda kdyby se provalily pedofilní výpravy do třetího světa nějakého významného konzervativního myslitele 20. století. Levice by si nedala ujít příležitost zaútočit na něho a na jeho učení a rozpoutala by mezinárodní skandalizační tažení za „zrušení“ toho člověka. Okamžitě by odhalila nejen pedofilní, ale i brutální a rasistické sklony v srdci tradičního západního myšlení.

Zcela jistě by vyhlásila, že odporné vzdělancovo chování poškozuje kulturní prestiž společnosti a je zapotřebí ho vyřadit z veřejného života. Kdyby to neučinila, sama by se provinila zástupnou vinou, jakou běžně používá ve své argumentaci. Foucaultův trůn se ale nekymácí. A dodnes se nikdo nepozastavuje nad chováním muže, jenž si kupoval domorodé děti na uspokojení svých perverzních sexuálních choutek.

O čem to vypovídá? Dnešní moralizování neprosazuje opravdovou morální vizi společnosti. Jde o úsilí likvidovat slavné osobnosti západní tradice a vnutit Západu politickou budoucnost řízenou nepřáteli naší civilizace a svobodného trhu. Můžeme si snadno představit, jaké hrůzy by dopadly na náš svět pod jejich vládou bez tradičních morálních zásad.

Celý článek ZDE: https://casopiskontexty.cz/proc-levicove-modly-nepadaji/

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře