Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Čechoslováci na frontách proti fašismu (I.)

Bezprostředně poté, co nás naši tehdejší spojenci zradili na podzim 1938 v Mnichově a předhodili hitlerovskému Německu jako další území, kam může zcela beztrestně expandovat a využít jeho značný průmyslový potenciál pro své válečné plány, se začal rodit odboj. Mnozí příslušníci armády, ale i civilisté již v té době správně poznali, že dále čekat nelze a je třeba začít systematicky pracovat proti nepříteli, který se vůbec netajil tím, že jeho cílem je rozbití Československa a zapřažení jeho obyvatel ve prospěch vlastních dobyvačných cílů. Pro hitlerovský režim byl občan Československa podřadným živlem bránícím zločinné německé rozpínavosti a bezohledným rasistickým plánům. Čechoslováci se měli stát levnou pracovní silou pro německý zbrojní průmysl a jejich území zázemím pro další válečné výboje směrem na východ. Nový životní prostor pro německou rozpínavost měla tvořit zejména území slovanských národů, které Hitler a jeho fanatická smečka považovali za podlidi a jejich budoucí role otroků byla již dříve v plánech nových pánů světa jasně určena.

  • cechoslovaci-na-frontach-proti-fasismu-i

Češi a Slováci se proti okupantům postavili s odhodláním a odvahou na řadě míst v Evropě i Africe, na souši, ve vzduchu i na vodě a prokázali přitom silnou morálku a obrovskou vůli bojovat za svou vlast i na místech vzdálených nejen stovky, ale tisíce kilometrů od domova. Navíc patřili všude tam, kde se střetli s fašismem, k nejlepším bojovníkům. Proto jim plným právem náleží náš trvalý vděk a úcta. Připomínat si jejich činy a místa bojů je naší povinností i dnes či právě dnes, kdy neonacismus v řadě zemí opět ožívá, a dokonce se těší podpoře i z vládních míst, je více než nutné. Právě dnes totiž vidíme nové fronty, kde mimořádně obludný hnědý mor opět zvedá hlavu a útočí. A proti němu a všem jeho odnožím je zapotřebí se opět rozhodně postavit, stejně tak jak v minulosti činili naši předkové, tedy rozhodně a s kuráží. Češi i Slováci odcházeli na přelomu 30 a 40. let ze své vlasti, aby bojovali proti Německu a jeho spojencům a rozcházeli se přitom do všech světových stran. Proti hitlerovským armádám statečně a s obrovským nasazením působili v Polsku, Jugoslávii, ve Francii, na Blízkém východě, v Anglii, na území Sovětského svazu i v africké poušti. Působili přitom prakticky u všech druhů zbraní, v různých jednotkách od pěchoty, letectva a dělostřelectva, přes ženijní a spojařské čety až po oddíly partyzánů. A nelze samozřejmě opomenout ani činnost československých žen na protifašistické frontě, a to nejen jako spojařek či zdravotnic. I příslušnice něžného pohlaví uměly většinou velmi precizně ovládat jim svěřené zbraně a vyrovnali se často v této dovednosti mužům.

Československý odboj v Polsku

Po pro náš národ osudném 15. březnu 1939 směřovaly cesty těch, kdo se nesmířili s německou okupací, převážně do Polska. Přechod hranic již v březnu a poté i v pozdějším období byl velmi nesnadný. Krom nezbytné dávky odvahy, ale i šikovnosti a pevné vůle bylo zapotřebí mít i potřebné štěstí, aby cesta na válečnou stezku neskončila velmi předčasně výslechem na gestapu a za mřížemi věznice. O obrovském odhodlání a nutnosti mít na své straně příznivé okolnosti svědčí i jeden konkrétní příklad za všechny ostatní. Popsal jej bývalý příslušník 5. leteckého pluku v Brně Vilém Bufka: „Zuřivý psí štěkot po třech hodinách hlubokého ticha nám zněl jako rajská hudba. Jsme objeveni! Vzápětí za hafany se vynořili z houští tři příslušníci polské pohraniční stráže. V pozoru jsem odříkával hlášení: Jsme čeští letci a utíkáme před německými fašisty do bratrského Polska. Představil jsem se hodností a jménem a kamarádi učinili totéž. Obklopilo nás chladné mlčení, kterému jsme nerozuměli. Nevěděli jsme, co je to beckovské Polsko a jak málo má společného s naší představou státu bratrských Slovanů. Nevěděli jsme ani to, že řadu jiných, pokud to nebyli specialisté, tankisté, letci a podobně, vraceli Poláci zpátky přes hranice. Zatím jsme se jenom divili a nechápali.“

Právě u našich severních sousedů se začala formovat vůbec první čs. zahraniční vojenská jednotka. Počátky v Krakově, kde se posledního dubnového dne 1939 ustavila tato jednotka, byly velmi složité. Právě Krakov a Varšava se staly hlavními středisky vznikajícího odboje. Krakovský čs. konzulát a čs. velvyslanectví ve Varšavě sehrály podstatnou úlohu při organizaci našeho odboje na polském území. Tehdejší polské vládní kruhy se ovšem hlavně zpočátku stavěly k těmto aktivitám značně rezervovaně. Čs. orgány musely velmi pružně reagovat na nepříznivou situaci, a ještě před začátkem války z Polska přesunout více než 1 200 mužů do Francie. Mnoho z nich ovšem díky nedobrým poměrům v zemi skončilo v Cizinecké legii. Trvalo několik, v dané době nekonečně dlouhých, měsíců, než se v Polsku začaly věci přeci jen měnit k lepšímu. Přicházeli sem přes mnohé nesnáze další dobrovolníci. Byl získán tábor v Malých Bronowicích a také v Lesznu. Velitelem jednotky se stal podplukovník Ludvík Svoboda, který odešel ze svého bydliště v Kroměříži do emigrace v létě 1939. Před svým odchodem z vlasti byl zapojen do Obrany národa.

Události se řítily vpřed jako ničivá lavina. Přišlo 1. září 1939 a německá vojska vtrhla do Polska. V té době se zde nacházelo asi 1000 našich mužů, kteří byli rozděleni do dvou skupin. Jedna byla na konci srpna přesunuta do Leszne u Baranowicz a měla ve svých řadách 700 osob pod velením Ludvíka Svobody. V Malých Bronowicích zůstala jen skupina pro příjem dalších uprchlíků a rovněž letci vstupující do polského letectva. Rychlý postup německých vojsk ovšem všechny plány záhy zhatil a pak už zbyl čas většinou jen na rychlý ústup. Dílem na území Sovětského svazu, a to po projednání se sovětským vojenským atašé ve Varšavě plukovníkem P. S. Rybalkem, k přesunu došlo v noci z 18. na 19. září 1939. Na území SSSR pak nejprve čekala na čs. příslušníky internace, až později po dalších jednáních započal výcvik a mnoho dalších dlouhých měsíců pak ještě uplynulo, než konečně došlo k prvními bojovému nasazení proti nepříteli. Další část odešla přes Rumunsko a dále přes Střední východ do Francie.

Dne 3. září sice vydal polský prezident I. Moscicki dekret o utvoření tzv. České a slovenské legie v rámci polské armády, ovšem zůstal vlivem nepříznivé situace ve své podstatě jen formálním aktem. Čechoslováci ale přes všechnu nepříznivou situaci a překotný vývoj dalších událostí přesto zasáhli ještě v Polsku do válečných operací. Týkalo se to především letců, kteří vstoupili jako dobrovolníci do polského letectva. Jen málo čs. letcům však bylo umožněno operačně létat. Mezi ně patřili například J. František, J. Balejka, M. Pavlovič, O. Kestler. Koncem srpna se v Polsku nacházelo 190 československých letců. Přepadení Polska a velmi rychlý postup německých jednotek, velmi účinné bombardování polských letišť a důležitých komunikačních tepen a uzlových bodů dopravy, to vše zásadně ochromilo systematické protiakce proti nepříteli.

Již 2. září prožili čs. letci bombardování Deblina, při kterém zahynuli nadporučík Štěpán Kůrka, poručík Zdeněk Rous a poručík Ondřej Šandor. Při tomto náletu utrpěli navíc zranění poručíci Miroslav Štěpánek a Viktor Krcha, podporučík František Hekl a rotný Josef Komínek. Jak letci, tak i pozemní jednotky vykázali v prvních zářijových dnech své první padlé a raněné. Z 93 letců byly vytvořeny dvě jednotky – Czechoslowacka Eskadra Rozpoznawcza v čele se štábním kapitánem Bohumilem Liškou a druhá jednotka pod názvem Pluton Rozpoznawczy, té velel poručík Z. Osuchowský. Obě tyto jednotky i přes krajně nepříznivé poměry vykonaly pro potřeby polských štábů řadu úspěšných průzkumných letů. Část z nich například převezla do Rumunska polského generála Strzeminského a jeho štáb. Čs. letci sice s neozbrojenými letouny nemohli zasáhnout přímo do bojů, přesto jejich aktivní přístup k plnění akutních potřeb polských orgánů vzbudil zasloužený obdiv nejen ze strany příslušníků polské armády, ale i polské veřejnosti. O operační a neoperační činnosti čs. letců v Polsku nejsou přesné záznamy. Zdeněk Šmoldas v publikaci Českoslovenští letci v boji proti fašismu (Naše vojsko, 1987) odhaduje, že čs. letci mohli v Polsku nalétat přibližně 1 500 hodin a vykonat 300 – 500 letů.

Po porážce Polska se všem čs. letcům podařilo včas odejít jednak do SSSR a jednak do Rumunska. Jejich počet v zahraničí se však poté neustále rozrůstal o další, kteří po pádu Polska odcházeli většinou pěšky nebo po Dunaji přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Bulharsko, Řecko, Turecko a Syrii, ale také, i když zcela ojediněle, přes Rakousko a Švýcarsko, aby mohli daleko od domova zasednout za řídící páku stíhacího nebo bombardovacího letounu, na jehož bojových křídlech přispět každý svým dílem k osvobození vlasti. Museli projít maďarskými věznicemi, odkud mnohdy unikali za neuvěřitelných okolností, spouštějíce se po laně z valů Citadely. Po vstupu fašistické Itálie do války museli objet Afriku, uniknout z hroutící se Francie napěchováni v civilních, jindy bombardovacích letounech, plavit se lodí do severní Afriky nebo Anglie, jen aby včas mohli uniknout před gestapem a znovu bojovat s nenáviděným nepřítelem. Celkem se koncem roku 1940 shromáždilo v zahraničí na 1 000 československých letců. (Z. Šmoldas, Českoslovenští letci v boji proti fašismu).

Proti fašismu ve zbrani již ve Španělsku

Nutno ovšem připomenout, že Čechoslováci se proti fašistickému nepříteli postavili již během občanské války ve Španělsku v letech 1936 -1939. V řadách mezinárodních brigád zde sváděli tvrdé boje proti pučistům, jejichž cílem bylo svržení legální vlády Lidové fronty. Pučisté podporovaní vydatně právě hitlerovským Německem a fašistickou Itálií za tichého přihlížení velmocí díky tomu brzy získali převahu co do počtu válčících mužů i techniky. Vlivem krátkozraké politiky velmocí a jejich zbabělé politiky neintervence legální vláda sváděla dlouhý, krvavý, nerovný boj proti nepříteli neštítícímu se užívat těch nejbrutálnějších prostředků boje. Naši dobrovolníci vyzbrojeni sovětskou leteckou technikou na španělském nebi zničili nemálo letounů obávané Legie Condor. Hrdinství čs. občanů oceňovali nejen jejich spolubojovníci, ale pokrokoví lidé napříč světem. Za všechny nelze nezmínit aspoň několik jmen – Jan Ferák, nejúspěšnější čs. letech republikánského letectva, ve kterém bojoval po celou dobu občanské války od října 1939 až do března 1939. Nalétal dohromady 940 operačních hodin ve dne i v noci, na různých typech letadel, obstál i v nesmírně tvrdém vězení po sestřelu rovněž tak přestál i neskutečně ostré výslechy gestapa.

Jako svou povinnost vnímali svoji cestu na pomoc bojujícímu Španělsku mnozí další, mezi nimi také učitel Jozef Májek, přesvědčený komunista, všestranný aktivní muž, talentovaný sportovec a tramp Leopold Pokorný z Třebíče, lékař Karel Holubec s manželkou Marií, nadšený sportovec Jan Mrkva, Slovák Ladislav Holdoš, Max Černý, Vilém Vidlák, Bohuslav Laštovička, Karel Král, mladý pilot Rudolf John, Adolf Vodička, Jaroslav Klecan… . Celkově více než dva tisíce Čechoslováků zde nasazovalo své životy, bojovali, ocitali se v zajetí, léčili se z těžkých zranění i umírali. Ano, u Madridu se tehdy skutečně bojovalo i o Prahu, jak velmi správně a přesně prohlásil Klement Gottwald. Desítky tisíc lidí z více než 50 zemí se utkali proti přesile a se ctí se rvali s brutálním nepřítelem uchylujícím se k množství teroristických akcí, který nešetřil ani žen, dětí a starců. V letech 1936 – 1939 zde zahynulo 8 – 10 tisíc interbrigadistů, mezi nimi bylo i několik set Čechoslováků. Již tehdy se lidé nejen v Evropě mohli přesvědčit, co je to fašismus ve své krvavé praxi a k jakým hrozivým důsledkům vede ustupování před ním. Činnost Čechoslováků ve španělské občanské válce 1936 – 1939 podrobně popsal před několika lety Stanislav Motl ve skvělé publikaci trefně nazvané Peklo pod španělským nebem.

 

Československý odboj ve Francii

Důležitým místem čs. politické akce a vojenské aktivity byla v osudném roce 1939 Francie. Francouzská vláda 17. března 1939 vydala prohlášení, v němž uvedla, že neuznává obsazení naší země Německem. Ve Francii působili stoupenci prezidenta Edvarda Beneše, na čelné místo v odboji si činil nárok vyslanec v Paříži Š. Osuský. Právě on v létě 1939 v situaci stále rostoucího napětí v Evropě podal francouzské vládě žádost o obnovení čs. armády ve Francii. Tamní vláda doposud povolila pouze určitému počtu našich vojáků vstup do Cizinecké legie nebo do koloniální armády. Navíc při vstupu do Cizinecké legie bylo nutné podepsat závazek služby v ní na plných pět let. Tento závazek měl být, dle ústního příslibu, v případě války zrušen. Postavení našich vojáků v severní Africe nebo v Sýrii bylo nesmírně těžké. Přesto na něj, ti kdo chtěli bojovat museli, byť se značným sebezapřením, přistoupit. A tak se nejen Češi a Slováci, ale i příslušníci jiných národů připraveni bojovat proti Německu se dostávali do postavení cizineckých legionářů proti své vůli. Francouzské zákonodárství neumožňovalo přímé zapojení do armády. Ve značně nejistém postavení se ocitli také běženci, zatím setrvávající na území Francie.

Ke vstupu do cizinecké legie byli nuceni i čs. letci, kteří po svém příchodu do Francie věřili v brzký začátek války, a proto se vstupem do legie nespěchali. Byli k tomu ovšem nuceni jednak francouzskými, ale i československými vojenskými orgány v Paříži pod pohrůžkou, že v případě odmítnutí budou odevzdáni zpět německým pohraničním orgánům. Čs. letci a nejen oni museli v cizinecké legii přetrpět řadu ponižujících úkonů a ponižování lidské důstojnosti, v mnoha posádkách byli nasazováni na nejhorší práce. Němečtí poddůstojníci působící v cizinecké legii dávali svou nenávist proti Čechoslovákům jednoznačně a bez jakýchkoliv zábran najevo svým šikanozním přístupem. Pilot Stanislav Fejfar ve svém deníku na tuto dobu vzpomínal s velkou hořkostí: „Všichni se na nás dívají jako na vetřelce, chudáky, žebráky, kteří jsou sto let za opicemi. A podle toho s námi také tak jednají. Vůbec neví, co jsme za národ. Malé ukázky jejich otázek: A hraje u vás také nějaká hudba jako džez? A proč nejste černí jako cikáni? Rostou u vás také brambory? Co vlastně jíte? Máte u vás také moře? Co dělá vaše armáda? Proč jste vlastně utekli? Kdybyste měli doma co jíst, pít, kouřit, tak jste zůstali doma… Každý si o nás myslí, že jsme primitivní… Jako piloti nic neumíme, učitel, který nás bude učit létat, má pět set hodin a není stíhač.“ Ani po přepadení Polska se v řadách čs. vojáků se nálada k lepšímu ve smyslu zlepšení podmínek pro přípravu na bojové nasazení nezměnila. Pilot Ladislav Valoušek vzpomínal: „Valné mínění o Francouzích jsme neměli a jak následující dny a měsíce ukázaly, naše pochybnosti se stávaly skutečností. Francouzi na válku připraveni nebyli a válku nechtěli, nejraději by se jí vyhnuli.“

Po vypuknutí války se vztah francouzských orgánů konečně změnil a uznali Čs. národní výbor v čele s Edvardem Benešem. Ten se měl ujmout komplexní organizace čs. armády na francouzském území. Jeho členem se stal i Štefan Osuský. Čs. národní výbor byl francouzskou vládou oficiálně uznán 17. listopadu 1939, Velká Británie jej uznala o měsíc později 20. prosince. Základem mobilizace a formování vojska se stala dohoda ze dne 2. října 1939 o obnovení čs. armády na území Francie. Střediskem formování čs. jednotky se stalo jihofrancouzské město Agde. Nejpočetnější složkou se stali mobilizovaní krajané. Formování čs. vojenského odboje ve Francii však započalo již počátkem srpna 1939, kdy v Paříži vzniká Čs. vojenská kancelář. V jejím čele stál gen. Sergej Ingr. Čs. vojenská kancelář se po uznání Čs. národního výboru změnila na Čs. vojenskou správu. Vůbec první jednotka vznikla již 28. září, šlo o 1. čs. náhradní prapor. O den později vzniká 1. čs. pěší prapor. Ten se stal základem pro organizaci naší armády. Početní stav se dařilo rychle naplňovat, a tak je 16. října založen 1. pěší pluk. 1. čs. pěší divize měla velitelství, 1., 2. a 3. čs. pěší pluk, dělostřelecký pluk, smíšený přezvědný oddíl, telegrafní prapor a náhradní těleso.

V Agde byla rovněž zřízena čs. letecká skupina. Českoslovenští letci bojovali v rámci francouzských a polských letek, jelikož samostatná čs. letecká jednotka nebyla ve Francii vytvořena. 1. čs. divize pod velením gen. R. Viesta dosáhla v květnu roku 1940 počtu 11 400 mužů. Dne 10. května 1940 zahájila německá armáda západní tažení. Německý vpád do Francie uvedl do bojové pohotovosti a vzápětí do přímého nasazení i 1. čs. divizi. Podobně jako v září a říjnu 1939 v Polsku německé jednotky rychle postupovaly vpřed a obsazovaly systematicky další a další regiony, průmyslová centra, významná sídla, páteřní komunikace. Po polovině června již byla situace takřka beznadějná a pád Francie byl otázkou velmi krátkého času.

Dne 6. června 1940 opustily oba pluky 1. čs. divize v sestavě tzv. divizní pěchoty jižní Francii, aby se 11. a 12. června dostaly na místo svého bojového určení: 1. pěší pluk byl včleněn do svazku 23. divize a 2. pluk do svazku 239. divize, které bojovaly v sestavě XXIV. sboru 7. francouzské armády. Tím se obě jednotky od sebe odtrhly. Jejich osudy však byly obdobné: díky beznadějné situaci na francouzsko – německé frontě ani nemohly být jiné. Přes veškeré hrdinství se na hroutící se frontě nedalo dělat nic jiného, než se pokoušet o obranu a spořádaný ústup, při němž se však nemohly příliš spoléhat na sousedící francouzské jednotky, které někdy opouštěly obranná postavení ještě dříve, než na ně zaútočil nepřítel. Scénář bojů byl stereotypní: krátký obranný boj, následný ústup, vybudování obrany a znovu krátký boj a nový ústup. Postupný rozklad francouzské armády způsobil, že padala jedna obranná linie za druhou: Marna, Seina, Loira. Za velmi komplikovaných podmínek ustoupily oba pluky do Nontronu, kde se opět spojily. Odtud - již odzbrojené – odjely do přístavu Séte v jižní Francii, kam dorazilo zbývajících 1 600 mužů z původních 5 000. … Do Velké Británie odplulo na lodích z francouzských přístavů cca 4 000 vojáků, kteří se stali základem pozdějších čs. jednotek na Západě.“ (stať z příspěvku historika Jana Němečka publikované ve sborníku Národ se ubránil 1939 – 1945 vydaném v roce 1995)

Do bojů ve Francii zasáhli i čs. letci v řadách francouzského letectva. Nasazeni byli, jak do stíhacích, tak i bombardovacích letek a dosáhli řady bojových úspěchů. Podíleli se na více než 160 sestřelených nepřátelských strojů. Rotmistr F. Peřina dosáhl během dvou dní v květnu při třech bojových letech sedmi vzdušných vítězství. Patřil do slavné letky Čápů patřících mezi nejlepší francouzské stíhací jednotky. Sloužilo v ní 10 Čechoslováků. Čechoslováci ztratily v bojích přes 1 600 mužů. Francouzské velení ocenilo bojové nasazení a výkony našich vojáků. Mnohým z nich udělilo válečné kříže a medaile. Čs. úřady vyznamenaly 932 příslušníků čs. pluků Čs. válečným křížem 1939, 109 osob získalo medaili Za chrabrost. Čs. letectvo ztratilo ve Francii 32 mužů. Po kapitulaci Francie se přes 900 letců přesunulo do Velké Británie.

Pokračování ------------

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře