Generalissimus Šavel na Hradě? Řekněme jasné NE!

Podobně jako v případě voleb do Senátu se toho ve 2. kole už mnoho zachránit nedá. Volba se zúžila mezi dva kandidáty představující mnoho špatného, co se táhne naší společností již bezprostředně od pádu minulého režimu. Majetkový převrat, ze kterého profitovala jen menšina vyvolených, likvidace sociálních jistot a výprodej hodnot tvořených celými generacemi našich předků, bezhlavé přejímání vzorů ze zahraničí vydávaných za to krásné, moderní a žádoucí, ačkoliv realita brzy ukázala, že se vše má poněkud jinak. Mantry papouškované uplacenými novináři, celými sbory poradců, vždy přizpůsobivými snaživci beze studu a bez morálky, ihned ochotnými sloužit věrně každému, kdo slušně zaplatí, o tom, že stát je vždy zaručeně ten nejhorší hospodář ze všech druhů vlastnictví, že jen privatizace a deregulace jsou cestou k zářným zítřkům všeobecné prosperity pod vlajkou nového, nyní již opravdu zaručeně demokratického svazu a toho správného mírumilovného paktu, připraveného na povel ze zámoří proměnit v určený čas a s nadiktovanou intenzitou příslušnou zemi nebo oblast ve vojenskou střelnici, bez ohledu na mezinárodní právo, zásady suverenity a svrchovanosti či tolik stále při různých příležitostech skloňovaných lidských práv.

Žijeme v zemi, kde moralizující pokrytci, bezcharakterní kariéristé všeho druhu a jejich věrní slouhové nás dnes a denně poučují, jak skvěle to s námi myslí a když si ještě jednou utáhneme opasky, už se k té prosperitě zaručeně promrzneme a prohladovíme. Jen ještě vydržet chvíli podporovat neonacisty bojující statečně jednak proti vlastnímu obyvatelstvu i proti říši zla, která se prý chce zmocnit celé Evropy. Přirozeně i zde je vše jinak, než-li tvrdí naši věrní propagandističtí sedmilháři. Jestliže někdo dlouhodobě nezodpovědně, ba přímo hazardérsky provokuje jadernou velmoc, těžko očekávat její pasivní přihlížení k vraždění bezbranných obyvatel, kteří se bez vlastního přičinění stali lovnou zvěří barbarské pučistické chunty chlubící se nacistickými symboly a vzory v temné minulosti světové války, kdy nadlidé připravovali Slovanům genocidu nevídaných rozměrů. Přitom tito „hlídací psi demokracie“ podceňují zdravý lidský rozum, životní zkušenosti a urážejí občanskou hrdost všech myslících jedinců. Prznitelům morálky, politickým hochštaplerům a dobře honorovaným mluvkům stále ještě nedochází, že se blíží nikoliv konec jedné východní velmoci, ale spíše konec jejich chatrných kariér, založených na tupé oddanosti cizáckým chlebodárcům, šíření lží, urážek hrdých občanů, kteří odmítají mlčet a snášet trpně sprosté výlevy ze strany hlupáků co se shodou pro národ krajně nepříznivých okolností pod značkou údajně svobodných voleb dostali k moci a zejména nechtějí nečinně přihlížet obludné devastaci vlastní země. Zrada se ale nikde na světě neodpouští, ani u nás kde žije velmi mírumilovné obyvatelstvo.

Všichni ti antikomunisté, co se vždy staví do rolí jediných spravedlivých a čestných, bez sebemenší poskvrny z minulosti, s přímo učebnicově vzorným životopisem plným šlechetných činů pro dobro vlasti, mají volbu vlastně velmi jednoduchou. Pokud si totiž opravdu stojí za svým a nemění neustále názor dle toho, jak právě káží ty správné demokratické hlásné trouby, jedinou logickou volbou je pro ně při výběru ze dvou bývalých členů KSČ prázdná obálka nebo jednoduše absence ve volební místnosti. Všichni ostatní, kdo se aktivně chtějí účastnit výběru příštího prezidenta, mají volbu o dost těžší. Přirozeně krom těch již dříve pevně rozhodnutých pro to jedno, z vlastního pohledu, správné jméno. Stojíme tak opět, jako již mnohokrát předtím, před výběrem ze dvou kandidátů, kteří mají ke skutečné alternativě toho, čeho má většina z nás až po krk, dost a dost daleko. Na druhé straně nevybíráme žádný ideál, podobně jako i v jiných volbách, ale jen to lepší ze dvou nedokonalých variant. Ostatně žádný novodobý Mirek Dušín by se v naší vysoké politice dlouho neohřál. Brzy by na něj z míst pro daný účel určených, vyrobili potřebný kompromitující materiál a následoval by jeho pád v podobě náhlého konce slibné kariéry. Nikoliv, nevybíráme ze dvou Mirků Dušínů, ale ani ze dvou vypráskaných Mažňáků, a dokonce ani, jak praví sličná a mladá postpubertální politická aktivistka Danuše, ani z absolutního dobra na jedné straně a absolutního zla na straně druhé. Výroky absolutních nul není třeba brát vůbec vážně. Je to jen dost nepovedený folklor v podobě prázdných slov ambiciózních osob s minimálními schopnostmi řídit stát. O to více a hlasitěji se staví do rolí zanícených mluvčích lepšolidí, oné velkoměstské elity, panské třídy pravých demokratů, vždy vysoce uvědomělé kulturní fronty a mladých lidí bez životních zkušeností, co s nejnovějším mobilem vždy v pohotovosti s až neuvěřitelnou naivitou skáčou na špek falešných volebních vábniček a ještě navíc hrdě pochodují na náměstí podpořit tohoto správného kandidáta na Hrad. Tyto naivní studenty lze označit oním již klasickým výrokem – My jsme mládež nová, mládež Fialova. My ten krásný nový svět vybudujeme i kdyby na chleba nebylo.

Volíme tedy nyní ze dvou mužů, kteří toho mají ve své kariéře už dost za sebou, oba již překročili šedesátku, a proto mají i hustě popsaný životopis. O obou se toho ví dost, a přesto se stále pátrá po tom, co snad údajně stačili úmyslně či kvůli krátké paměti zatajit nebo co sami či s pomocí jiných jen dobře naaranžovat pro danou situaci, kdy se hraje o přesvědčení potřebného počtu voličů. Přesto však je zřejmé už po krátkém exkurzu do osobnostního profilu a vykonaných činů ze strany obou finálních kandidátů, který z nich je přeci jen přes ony nikoliv nicotné nedostatky, výrazně přijatelnější. Tedy pro většinu obyčejných lidí, nikoliv lepšolidí. Ti mají ve všem jasno. Dobro a zlo, nic mezi tím. Petr Pavel v minulosti prokázal, že je ochoten sloužit komukoliv, kdo mu nabídne zajímavou a slušně honorovanou kariéru. Tento muž má tedy nejen gumovou páteř, ale i hroší kůži. Není divu, že jej podporují takoví lidé jako arogantní kariérista Kolář a podobné postavičky. Tedy zájmy USA a NATO jsou na prvním místě, nikoliv Česká republika. Opakovaně mlžil kolem svého působení v armádě socialistického Československa. Z přesvědčeného soudruha a velkého přítele Sovětského svazu se přes noc stal velký přítel USA a NATO a přesvědčený demokrat. Sám přiznal, že volil jednu ze stran současné vládní koalice a je za současnou vládu rád. Tím jasně prokázal, jaké hodnoty jsou mu blízké a že služba cizím zájmům na úkor českých občanů se mu nijak nepříčí. Dobře si v tomto směru může notovat s ukrajinsko – českým premiérem či hulvátským diletantem Síkelou. Tato kreatura má tu drzost svádět totální neschopnost své osoby na Rusko a ještě sprostě napadat lidi protestující proti vládním diletantům. Opravdový ubožák. Ale to našemu generálovi vůbec nevadí, ostatně on sám žije v jiném světě a s úplně jinými příjmy, než průměrný český občan. A tak je mu úplně šumák, kolik zaplatí za potraviny a energie, za benzín a ošacení. Ale prý se bude aktivně zajímat o těžký život samoživitelek. Takový je to pašák, snad i slza dojetí by neinformovanému člověku ukápla. Všechno je samozřejmě jinak, jde o falešný taktický manévr před volbami, aby věrný služebník zločinného paktu NATO ukázal, jak má silné sociální cítění. Navíc, a to je možná vůbec to nejdůležitější, Petr Pavel je kandidátem, který byl vybrán na post hlavy státu za hranicemi naší země. O tom není pochyb. Vzhledem ke své minulosti je velmi snadno vydíratelný. I na něj se za léta služby v armádě nahromadilo dost citlivých materiálů sloužících k tomu, aby byl včas řádně usměrněn a poslušně plnil příkazy, nikoliv již jako voják, ale nyní jako prezident. Pokud tedy bude zvolen. Což by svědčilo o mimořádně špatném vkusu českých voličů.

V naší současné politice není prokádrovanějšího člověka, než je Andrej Babiš. Když vstoupil do politiky ocitl se ihned pod drobnohledem médií a neustále bylo propíráno jeho podnikání, celkové majetkové poměry i minulost. V podnikání i politice se profiloval jako tvrdý pragmatik s tahem na branku. S velkou touhou uspět. Jím založené hnutí se profilovalo jako poměrně široce rozkročené a dokázalo tak oslovit nejen bývalé voliče levicových stran, ale i zklamné voliče ODS či mimoparlamentních stran. Babiš si rychle osvojil i zásady technologie moci. Neváhal sáhnout po bývalých členech ODS i ČSSD, kteří mu mohli nabídnou zkušenost i pracovitost a cenné kontakty a nabídnout jim další politickou kariéru. I tento tah se mu většinou vyplatil. Také proto výrazně uspěl ve volbách do Sněmovny v roce 2017 a stal se premiérem. Ve vládách, kde působil Babiš jako ministr nebo premiér se výrazně zvedly penze a veřejné rozpočty se dařilo držet v rozumných číslech. Nebýt koronavirového období a nepopulárních kroků v dané době ze strany vlády, Babiš by velmi pravděpodobně vyhrál i další volby. K moci se však dostala pravice a začala opět provádět asociální politiku dle svých starých osvědčených receptů. Jen s ještě větším gustem a s mimořádným pohrdáním prostými lidmi. Vláda dnes a denně ukazuje, že hájení cizích zájmů je pro ni naprostá priorita. Ale hájení zájmů českých lidí je v tom lepším případě až druhořadé. Miliardář Babiš se ve své politické praxi ukázal jako člověk, kterému není cizí sociální cítění. Se svými spolupracovníky navrhl řadu velkých projektů, které by se mohly u nás v příštích letech vybudovat a zásadně tak zmodernizovat zdravotnictví, infrastrukturu, školství, sportovní zařízení, ale i nastartovat bytovou výstavbu. Babiš se i v tomto směru ukázal krom jiného jako zkušený a schopný manažer, který se nebojí navrhnout zásadní vizi budoucí podoby České republiky. I tím si připsal řadu kladných bodů a podporu veřejnosti i od řady špičkových odborníků různých oborů. Bylo vcelku očekávatelné, že Babiš včas vyhlásí svoje rozhodnutí kandidovat ve volbě prezidenta republiky. Půdu si připravoval už delší dobu svými cestami po republice a setkáváním s občany. Během jeho vládního angažmá rostly mzdy a zvyšovala se životní úroveň. Andreji Babišovi se dá vyčítat mnohé, ale rozhodně to není žádný asociální ignorant ani válečný štváč. Také proto si právě on hlas ve 2. kole prezidentské volby zaslouží.

Generál nové studené války by byl na Hradě jen prodlouženou rukou nejhorší vlády v historii této země. Vždy za tučný žold plnil velmi ochotně cizí rozkazy a není pravděpodobné, že právě nyní by se náhle choval jinak. Karty jsou rozdány jasně a přehledně a je to jen na nás, zda dopustíme, aby se vláda fialového hnusu mohla chlubit, že uspěla i v dalších volbách. Jednoho dne bychom se také mohli dočkat toho, že nám šiky banderovských bojůvek budou s nacistickými symboly pochodovat pod okny našich domů. A to za aktivního přitakání naší protektorátní vlády. Jen málokdo by se chtěl probudit do takového černého rána. Ještě stále to můžeme svým dílem ovlivnit. Nenechme za sebe rozhodovat jiné. To se totiž hrubě nevyplácí!

Bc. Miroslav Pořízek