Faktem je, že ne vždy se tato snaha setká s úspěchem; teroristé si berou rukojmí tím způsobem, že si své střelecké hnízdo umístí ve škole, nemocnici nebo na balkoně obytného domu. Zásadní je však de facto mikroskopická rozloha státu Izrael a počet jeho obyvatel ve srovnání s muslimským světem resp. proti nečekaným sebevražedným atentátům se těžko brání. Viz. atentáty na USA z 11. září 2001. Než byla postavena bezpečností zeď, oddělující Izrael od Palestinské autonomie, byly desítky krvavých atentátů muslimských sebevrahů; po jejím postavení ani jeden.
Izraelská armáda zveřejnila video svých úderů v Pásmu Gazy. Před útokem obyvatele domu varuje telefonátem, poté stíhačka zasáhne střechu menší „varovnou“ bombou. Po čtvrt hodině je dům srovnán se zemí. Metoda má podle představitelů židovského státu pokud možno zabránit civilním obětem. Je slyšet rozhovor mezi Palestincem z Pásma Gazy a izraelským vojákem, který varuje, že na nedalekou budovu armáda za pět minut zaútočí. „Dobrý den, mluvíte hebrejsky? Jste v pořádku?“ ptá se na záznamu izraelský voják. „Chystáme se udeřit na budovu, která se nachází blízko vás,“ varuje Palestince.
Druhá část záznamu ukazuje takzvané „klepání na střechu“, tedy shození menší bomby na střechu domu. Pro obyvatele je to poslední varování. Rodiny dostanou asi patnáct minut na útěk, pak izraelské stíhačky dům srovnají se zemí. Po patnácti minutách po vypálení varovné střely přilétají dvě stíhačky F-16 a pálí na dům; část budovy exploduje, do vzduchu vyletí oblak dýmu a sutin. Když se prach usadí, je vidět již pouze torzo zadní části domu. Izraelská armáda útoky zaměřuje na objekty, o nichž předpokládá, že mají nějakou spojitost s radikálním hnutím Hamas.
Fakta jsou však zrůdnější, než by se zdálo. Čím víc pláčí matky zabitých palestinských dětí, tím pro Hamas lépe. Kdyby je Izraelci přestali zabíjet, Hamas by je sám nahnal před hlavně izraelských vojáků, aby tím víc byli teroristé, vlastně bojovníci za svobodu Protektorátu Palestina, morálně silnější, podporováni médii. To v Pásmu Gazy se říká zvrhlé heslo: Žádný mrtvý nesmí přijít nazmar.... V Izraeli se nesmí mrtvé děti fotografovat ani filmovat, pokud to nedovolí jejich rodiče, u Palestinců je to naopak; nosí mrtvé děti po ulicích, aby tak zneuctili jejich pietu a ukázali, jak jsou Židé krvelační. Natáčejí je na videa, fotografují, aby byla reklama izraelské genocidy. Stávají se i věci nečekané, kdy před kamerou mrtvý Palestinec exploduje, jelikož měl na sobě nevybuchlou sebevražednou nálož.
A když není dost mrtvých vlastních dětí, jsou za ně na fotografiích vydávány děti z Egypta, Sýrie nebo Libanonu. V Rafáhu se říká: Chceš-li být milionář, kopej pašerácký tunel. V Gaze mají lepší výzvu: Čím víc snímků mrtvých dětí ještě předtím, než je pohřbí, aby obletěly všecka světové média, tím větší nenávist světa proti genocidě páchané Izraelem. Proč tedy Izraelci zabíjejí palestinské děti? Protože, aniž to tuší, jsou živými štíty pro teroristy. Zcela vědomě je Hamas nechává chodit do škol a školek, kde má svá odpaliště raket, neevakuuje nemocnici ani mešitu, kde končí či začínají pašerácké tunely, nevystěhuje rodinu z bytu, na jehož balkoně má kulometné hnízdo. Čím vc mrtvých dětí, tím má Hamas větší reklamu. Morbidní, ale krutě pravdivé. Ke všemu to nejsou Izraelci, ale američtí politici, kdo pro neuskutečnitelný mír na Blízkém východu nutí Izrael, aby z vězení prouští palestinské vrahy s židovskou krví na svých rukách na svobodu.
Sofistikovaný Izrael pozná na velkou vzdálenost, kde jsou odpaliště, kde tunely, ví o těch místech, ale ani ve snu by vojáky nenaúpadlo, že mohou být teroristé takové hyeny, aby děti neupozornili, ani jejich rodiče je nevykáží z hřišť či školních dvorů, na nichž s střílí. Ví, že se jim to vyplatí; přiletí bomba a Hamas bude mít další body k dobru. Izraelská armáda proto testuje použití senzoru otřesů, který je schopen zaznamenat jakýkoliv pohyb okolo bezpečnostní zdi. Zařízení je schopno rozlišit podle druhu otřesů chůzi od jízdy auta a může být naprogramováno tak, aby jízdu auta pohraniční izraelské hlídky ignorovalo, ale vyvolalo poplach při zjištění lidských kroků. Systém ihned na mapě ukáže oblast, kde k narušení došlo, a jsou-li na místě kamery, je možné na ně neprodleně přepnout.
Kdyby nebylo protiraketového systému Irone Dome, které ničí rakety, jak by Izraelci mohli bezpečně žít ve městech, na něž nečekaně dopadají kassámy či grady a jiné rakety? Zákeřně, bez ohlášení, jen s jediným úmyslem zabít, ne pouze zničit. A kde je pak AI, když Izrael nabídne příměří a Hamas se mu pouze vysmívá a útočí dál? A pak slaví každého mrtvého Žida, pořádají karnevaly, děti cpou bonbony. Co by se asi dělo, kdyby nějaká raketa z Gazy trefila sídlo Amnesty International? Jaké humanistické kecy by poté její představitelé měli?
Co asi vyroste z těchto dětí…
Jak je to s palestinskými dětmi, co je sionisté vraždí? V Pásmu Gaza se měří úroveň školního zařízení ne podle toho, jak vzdělaní z ní odejdou její žáci, ale kolik portrétů “hrdinů” visí na chodbách těchto škol, kolik zdejších “házečů kamení” (intifáda - vzpoura kamení) se nechalo za svatou věc islámu při sebevražedné explozi zabít. A kdo z nich při atentátu zabije víc nenáviděných Izraelců, ten bude oslavovanější. Ve škole pak děti zpívají: “Slyšíte svist kamenů? Je to hlas hněvu. Drobné dlaně nesou kameny, dávající vyzvání útočníkům. Je tam i mučedník Muhammed, všichni ho vidí, otec ho chrání, matka vidí jeho smrt. Jeho krev vyzývá ke svaté válce. Dáme krev i život za Jeruzalém…” Měl jsem možnost vidět palestinské děti s replikami kalašnikovů či opásané naštěstí jen napodobeninami sebevražedných náloží.
Velmi vlastenecké způsoby. Palestinští školáci se totiž přímo učí, jak střílet se samopaly, házet granáty a odpalovat výbušná zařízení. Je to součást programu, jež ministerstvo školství Hamasu vložilo do učebních plánů. Proto úředníci Hamasu přidali lekce ”Futuwwa” do školních učebních plánů už loni v září. Pro 37 tisíc palestinských hochů mezi 15 a 17 lety to znamená, že se musí vyškolit v novou generaci mužů pro boj s Izraelem. Ministr školství Mohamed Syam uvedl, že by se program Futuwa mohl příští rok rozšířit i do dívčích škol. “Neprovádíme ve školách vojenský výcvik, jen šíříme informace,” tvrdí… Ismáíl Haníja, který je předsedou vlády Hamasu v Pásmu Gazy, řekl, že děti budou v této škole připravovány k “osvobození Palestiny”. Futuwa znamená Sufi, což je islámská ctnost, která má některé podobnosti s rytířskými činy. Je přirovnávána k Hitlerjugend…
Děti, které ještě žijí a čekají na svůj “šťastný los” při výběru mezi sebevrahy, ve svém věku dvanácti let tvrdí, že hlavní boj do poslední kapky krve s židovskými satany teprve nastane a neskončí dřív, dokud zcela Izrael nezničí. Jeruzalémský mufti má na dětské házeče jasný názor: “Je těžké to vyjádřit slovy. Není pochyb, že dítě-mučedník předpokládá, že nová generace a jeho nástupci budou v tomto poslání dál pokračovat. Čím je mladší mučedník, tím je větší a tím víc si ho vážím…” A dodává: “Jeden chlapec napsal na kousek papíru své jméno ještě těsně předtím než zemřel: Mučedník Muhammad. A takové lístky si dávají do svých kapes všichni, aby se vědělo, kdo že se to stal opěvovaným hrdinou, kterého čeká svatba v nebi,” rozplývá se muftí nadšením, z něhož naskakuje husí kůže…“Proto palestinské matky kvůli svobodě ochotně obětují své syny. Je to skvělá ukázka, jak velká je jejich víra. Mluvil jsem s jedním mladým mužem, který mi řekl: Chci se oženit s krásnými černookými nebeskými ženami. Téhož dne se stal mučedníkem. Jsem si jistý, že jeho matka byla naplněna radostí z jeho svatby v nebi. Takovému synu sluší taková matka…”
A co děti, mají si kde hrát…?Žádná rezoluce Rady bezpečnosti proti dětským vojákům, resp. mučedníkům, žádná rezoluce proti Palestincům, i když na Izrael dopadlo během posledních tří let přes pět tisíc raket z Pásma Gazy. Marné bylo varování Židů. Pokud by dopadl jeden kassám na Brusel, byla by z toho mela. Ale židovský stát? Žádný problém. Dát mu pořádně do těla. Jo, když si naopak Židé dovolí zkrotit Palestince, co si nedají říct ani po tisícím napomenutí, je z toho v OSN poprask. Izrael je na čele zemí, proti nimž vydala Rada bezpečnosti OSN nejvíc rezolucí. Ze 175 těch, které byly přijaty před rokem 1990, jich bylo 97 zaměřeno proti židovskému státu, ani jedna vůči Palestincům.
Cestou po nábřeží jsem minul středisko vodních sportů, jehož součástí byla i diskotéka Rasija. Byla… Jednoho letního večera roku 2001, kdy se u vchodu tísnily stovky mladých, tance a hudby dychtivých Izraelců, většinou z rodin ruských přistěhovalců, vešel do davu šílený palestinský sebevrah s dynamitem kolem pasu, který vzápětí odpálil. Nechal tak pro satanskou hudbu roztrhat sebe i jednadvacet bavících se chlapců a dívek, sto dalších výbuch těžce zranil. Vedle místa tragédie byl postaven pomník obětem. Když jsem tady byl naposled, k nebi ještě dál ponuře trčela polorozbořená střecha explozí zničeného tanečního sálu. Zastavil jsem se před otřesným dílem zkázy a v písku u svých nohou jsem zahlédl žárem do černa osmahlou minci. Izraelský šekel; asi tam zbyl jako němý svědek krutého pekla. Možná právě touto mincí se jedna z obětí zrovna chystala zaplatit…
Stál jsem zádumčivě u pomníku obětí a s pietou přemýšlel o pomíjivosti života a také o sobě, jak je vše nejisté, když neznáme den ani hodinu své zkázy. Stejně tak jsem v pietě postál též u přechodu pro chodce na křižovatce ulic Rehov Meir Dizengoff a Hamelekh George v Tel Avivu… Mezi nic netušícími lidmi, spěchajícími před svátkem purim do Dizengoffova nákupního střediska, byl i bojovník džihádu Muhammed Hashim, dvaadvacetiletý Palestinec, který se chystal sebevraždou “vstoupit do nebe”. Zaplatil arabskému řidiči tisíc dolarů za to, že ho ozbrojeného tajně vyvezl z Gazy do Tel Avivu. Ještě před několika hodinami to byl milující otec svých dětí, objímal je a s pravou otcovskou láskou je hladil. Měl slzy v očích, když se s nimi loučil, protože věděl, že už je nikdy neuvidí. Alespoň ne na této zemi, v tomto životě, znesvěceném špinavými Židy.A najednou je mezi jinými dětmi zbavený všeho citu a ohledů, posedlý myšlenkou zabít kohokoliv ze satanských sionistů, hlavně jejich potomky, kteří by rozmnožili to rouhačské plémě. Zabít všechny, co mu vzali svatou zemi a z jeho rodiny udělali psance. “Bude hodně mrtvých bezbožných Židů,” říkal si a nahmatal pod košilí detonátor trhavin, umístěných na sobě v těžké vestě. Nálož byla vytvořena z obsahu čínských min. Zběžně se podíval na hodinky. Bylo přesně 15,45. Přešel v houfu lidí jednou, podruhé a už chtěl odpálit svoji svatou nálož. Najednou spatřil, kal přijíždí autobus městské dopravy, z něhož se k přechodu hrnula další spousta pasažérů.Vyčkal, až se všichni vmáčknout mezi hypnotizující pruhy. Měl konečně pocit, že je na něm nejvíc lidí. Muhammed mačká detonátor a odpaluje nálož. Na pátém pruhu. Zrovna ve chvíli, kdy kolem něho už s nakoupenými sladkostmi a hračkami pro vnoučata přecházely i starší ženy. Najednou se od základů změnil svět v tomto koutku Izraele. Výkřiky hrůzy, rachot automobilů, které do sebe narážejí a explozí trhané na plechové kusy. A znovu pláč a sténání zraněných dětí, volání o pomoc, k nebi se vznášely prosby k Bohu i slova prokletí na adresu zákeřných nositelů smrti. Ve vzduchu byl kouř, odporný pach spálenin, houkají sirény sanitek a policejních vozů… Vykonal hrůzný čin - výbušnou směs z patnácti kilogramů dynamitu, starých pozemních min a hřebíků na svém těle odpálil v davu nic netušících Izraelců; zabil na místě tragédie sebe a sedm lidí. Dalších šest ze stovky zraněných zemřelo později. Okna v okolních domech byla rozbita do vzdálenosti sedmdesáti metrů.
Splnil tak svůj úkol, aby ho všichni oslavovali jako mučedníka. Měl přislíben posmrtný ráj, v něm řeky medu, vína a mléka, včetně spousty černookých panen připravených k obcování s mučedníky. Jeho milovaný guru Šejch Ahmad Jasín, duchovní otec a vůdce militantní odnože Hamasu, slíbil deset tisíc dolarů, jakmile v televizi oznámí jeho mučednickou smrt. Hashinova desetičlenná rodina v Gaze už na ně netrpělivě čekala…
Zrovna kolem jela židovská turistka z Ameriky, která byla na návštěvě u mých známých. Ti mi pak vyprávěli, jak se turistka zdržela a všichni měli strach, co se s ní stalo. Pak přišla, oči navrch hlavy a líčila, jak ji zdrželi při natáčení nějakého hororu; kolem samé figuríny mrtvol, na stromech visely krvavé cáry lidských končetin. A samé sanitky a policejní vozy. Prý to vypadalo jako opravdický masakr… Co ti filmaři dnes nedokážou…
A jakou bolest cítil lokální Arab, co si říká Palestineci? Izraelský soud shledal vinným 18letého Palestince Hakima Avada, že vyvraždil pětičlennou rodinu židovských osadníků Fogelových, včetně tříměsíčního dítěte, které ubodal. Nejprve ubodal dvě děti, ve věku čtyř a jedenácti let, pak zabil oba rodiče, 37letého Udiho a 36letou Ruthie. I ty ubodal, byť se v posteli bránili. Ženu navíc také střelil, napsal list Ha´arec. Jako poslední zabil tříměsíční dítě, kterého si všiml, když dům opouštěl...
Pomlouvají mě, že recykluji své texty. Proč by ne? Jsou to moje texty, můžu si s nimi dělat, co se mi zlíbí, a pokud někomu některé věci nedocházejí, je třeba mu je vtloukat do hlavy několikrát za sebou. Píši bez toho, že bych za to dostal byť jedinou korunu; jsem důchodce, proč bych se nebavil, když vzteky pukají hoši z malinové čtvrti? Jak se dá bojovat proti těm zrůdám, co se těší na čtvrtý ráj s řekami medu, vína a mléka, kde jim budou k dispozici černooké panny? Co říkají ochránci lidských práv na heslo: "Vy milujete život, my umírání"?
Inu, pokud jeden touží žít a druhý prahne po své smrti, co s tím? Pokud budou sebevražední atentátníci a na každém rohu fotografie dětských obětí války, půjde vždy o ty nejnebezpečnější zbraně, proti kterým v podstatě neexistuje smysluplná obrana... Jak z toho ven? Rada je prostá; nestavějte pašerácké tunely, nestřílejte na Izrael rakety a nebudete muset používat živé dětské štíty a pak nebudou umírat vaše nejfotografovanější děti na světě...
“Naše děti se vrátí do Palestiny!”
">www.youtube.com/watch?v=I-EMk6m7_gU
Gaza, místo, kde trpí lokální Arabové…?
Palestinci v Pásmu Gazy nepracují…
Se zabíjením civilistů Izrael nezačal...
