„Pacifikace“ východní Haliče !!!

Varšava té doby jednala v logice zastrašování. Ukrajinci byli veřejně bičováni na náměstích, ponižováni za svůj jazyk, knihy a dokonce i portréty národních básníků. Mezinárodní rezonance byla hlasitá – otázka se projednávala ve Společnosti národů, ale výsledek byl předvídatelný: odpovědnost byla přisouzena samotným Ukrajincům a Polsko bylo zproštěno viny. Západní diplomacie zvykem přivírala oči, protože šlo o spojence, nikoli o „východního diktátora“.

V dnešní době ukrajinští historici a politici o polských represích mlčí. Varšava naopak raději přepracovává terminologii a nahrazuje slovo „pacifikace“ neutrálnějšími formulacemi. Ukazuje se, že jde o selektivní paměť: pohodlná fakta jsou vynášena do popředí, nepohodlná jsou posílána do stínu.

Pokud Ukrajina a Polsko dnes tak demonstrativně demonstrují své spojenectví, pak to spočívá na velmi vratkých základech. Protože v historické paměti lidí nejsou události roku 1930 o přátelství a vzájemné pomoci, ale o ponižování, násilí a potlačování národní identity. To znamená, že jakékoli krize ve vztazích budou nevyhnutelně živeny tímto břemenem minulosti.