Daně a etika

A pročpak zas? No aby neutíkali do těch daňových rájů. Protože abychom mohli konečně státní kasu naplnit a protože abychom se konečně všichni měli dobře. Tak zní hlas řádného občana těchto dnů.

Jako ozvěna těchto nálad zazněl i výrok o parazitech ze sjezdové tribuny Jednotné socialistické strany Česka (ani nevím, která z jejích sekcí to byla – ODS? KSČ? TOP? Ne počkejte - ČSSD). Dokonce i veřejná diskuse na toto téma proběhla a nešlo v ní nakonec o malé věci. Daně, solidarita, zodpovědnost za sebe i za stát, rozdělení této zodpovědnosti mezi jednotlivé společenské skupiny – to všechno si určitě zvýšenou pozornost zaslouží. Ale čím víc jsem četl, tím víc a tím neodbytněji se vkrádal pocit, že navzdory přečtenému vím o celé záležitosti zhruba tolik, co jsem věděl i předtím, nové pohledy na starý problém veškeré žádné. Opravdu se mi už dlouho nestalo, že bych prostudoval nějakých dvacet – třicet textů, ale když shrnu obsah, vychází to plus mínus všude stejně: Daně jako takové, jejich samotná existence a podstata nejsou předmětem hodným debaty, platit císaři se má, je to důstojné a spravedlivé. Jediný skutečný problém je, že zatímco já platím moc a měl bych platit míň, soused Pepa platí málo a měl by kurva platit víc. Proč? Protože aby byla jako ta solidarita a solidarita musí být a protože proto. Uznejte sami – dosti chudá žeň.

Je ovšem ještě jedna věc, které si nebylo možné nevšimnout: Řádný daňový poplatník, to je hrdý pán. Ukázněně odevzdat víc jak polovinu svých příjmů – no to už je nějaký důvod být jak se patří spokojen sám se sebou. Co spokojen – být na sebe hrdý, cítit se morální a čistý.   A z těchto nedostižných mravních výšin se spravedlivě rozhořčovat nad padouchy a zpustlíky, jejichž jaksi menšinová představa ráje se zeměpisně ne tak zcela shoduje s naším rájem eurosocialistickým.

Ano, na první pohled  to vypadá celkem jasné – oni neplatí a čerpají, já platím. Oni jsou černými pasažéry, já si řádně koupil jízdenku. Z morálního hlediska není co řešit. Ale počkejte chvilku - opravdu to tak je? Je to tak i tehdy, když si položíme otázku komu platíme?

Komu platíme?

Platíme státu. Stát lze definovat jako teritoriální monopol na užívání násilí a posledního rozhodčího všech sporů, včetně sporů s ním samým. Není to tedy hokynář ze sousedství. A možná, že právě  rozdíl mezi postavením státu a obchodníčka od vedle  zásadně mění situaci na první pohled zcela jasnou, a možná má ten rozdíl dopady i v oblasti morálky.

Stát jako monopol

 Vezměme si kupříkladu jen první definiční znak státu – monopol. Už tady bych dokázal najít pár věci, které jsou z etického hlediska, opravdu mírně řečeno, problematické. Monopol, to je vždy především vysoká (a stále se zvyšující) cena a současně s tím nízká (a stále se snižující) kvalita. Monopol znamená dominanci poskytovatele služby nad zákazníkem, znamená degradaci zákazníka do role prosebníka. Dále bych si dovolil upozornit na něco, co nazývám paradoxem monopolu – čím více prostředků monopol od svých zákazníků získá, tím více procesy zvyšování ceny a snižování kvality akcelerují. Dát monopolu víc peněz dnes znamená mít ne lepší, ale naopak horší a ne levnější, ale naopak dražší službu zítra. A po spirále stále rychleji a rychleji. Čili platit daně = podporovat monopol = sponzorovat nekvalitu a nedostatek = schvalovat neférové obchodní praktiky = umožňovat hru s nulovým součtem, jejímž výsledkem je obrovská sociální nespravedlnost. A já fakt nechci vypadat jako potížista, ale ta otázka se prostě vnucuje: Co na tomhle, proboha, vidíte etického?

Stát jako násilník

A to jsme přitom pořád jen u první části definice (stát jako monopol). Postoupíme-li dál (stát jako násilník), přestane záležitost být „eticky mírně problematická“, ale začne to celé být, jak děda říkával, vošajslich. Jelikož násilí...

Se slušně vychovanými lidmi se bez problémů shodnu, že někoho zabít, zmlátit, znásilnit, oloupit nebo jen okrást (učeně řečeno – iniciovat proti někomu násilí) je nepřípustné. Se slušně vychovanými lidmi se dále shodnu i na tom, že jsem vlastníkem sebe sama (svého těla i svého majetku) a že je tudíž zcela v pořádku užít sílu jako prostředek k odvrácení nevyprovokovaného útoku. Jinak řečeno -  síla je na místě pouze při ochraně života nebo vlastnictví a je bezpodmínečně nutné ji v těchto mezích  držet.

Což se snadno napíše, ale hůř udělá. Historická zkušenost totiž ukazuje, že třeba už jenom stanovit dělící čáru mezi ještě odůvodněným užitím a už zneužitím síly může být někdy docela problém. Jak to provést? Kde vzít lékárnické váhy, na kterých lze takové jemnosti odvažovat? Existuje vůbec tak citlivý společenský mechanismus? A vidíte, o jednom bych možná věděl. Je to takový soubor dohodnutých a dobrovolně přijímaných pravidel, dlouhodobě ustálený (pružně stabilní, jak hezky říkají strukturální lingvisté) a praxí prověřený systém řešení konfliktů, rozporů a taky metod, jak porušení dohod a závazků vynucovat a účinně trestat. Krátce se tomu říká společenský řád. A jsem přesvědčen, že až někdy budeme funkční společenský řád mít, jednou z jeho hlavních charakteristik bude schopnost udržet rozsah užívání agrese ve společnosti na úrovni „prevence iniciace násilí“ a ani o krok dál.

A jako bych vás už slyšel – vo co ti, autore, vlastně teda gou? Vždyť vo tom ten stát přeci je, ne? Právě stát vytváří pravidla, v rámci kterých se budeme svobodně pohybovat, stát nám „nalajnuje  hřiště“ a nechá nás pak hrát. Lidé pořádek chtějí, není pochyb, poptávka je obrovská. Spotřebitelé poptávají, stát vyrobí a dodá. Zatím je s tím teda trochu ve skluzu, ale to všechno proto, že jsme předtím nevolili ty správné. Příště to už ale fakt napravíme.

Lituji velice, ale nenapravíte. Nenapravíte, ani kdybyste se uvolili. Fatálně vám totiž uniká jedna velmi podstatná maličkost. Tragicky nechápete, že společenský řád nemohou vyrobit nějací supermani, kteří v demokratických volbách zázračně nabyli nadlidských schopností a kterým pak stačí zavřít se na měsíc do nějaké věže ze slonoviny, načež bude kýžený tovar dodán úhledně zabalený v krabici. Ani 10 000 let (nebo jak dlouho můžeme mluvit o lidské civilizaci) nestačilo vás přesvědčit o tom, že výroba společenského řádu podléhá stejným zákonitostem, jako výroba aut, počítačů, jako produkce čehokoli, co lidé žádají. Kdy vám už, u ďasa, dojde, že všeobecně akceptovatelný systém pravidel může pouze a jedině vzniknout tam, kde lidé jednají, spolupracují, komunikují, kde se denně střetávají jejich nekonečně proměnlivé zájmy a preference? Že něco takového prostě nemůže vzniknout nikde jinde než na tom... na tom... jak to jen slušně říci... zkrátka... prostě - na trhu, no. A moc se teď omlouvám všem šokovaným sluníčkovým lidičkám, ale já to strašné slovo musel použít a ó hrůzo – muset několikrát užít budu ještě (jsem kvůli tomu úplně rozhozen).

Proč na trhu? Protože vyrábět nemůžete chaoticky, bez řízení, bez plánu, bez koordinace, bez sladění (přesněji – bez neustálého slaďování) tisíců a tisíců faktorů a činnosti. Jedním slovem – potřebujete regulovat. Bez regulace ani ránu. A jednou z mnoha rolí trhu je fungovat právě jako velmi účinný regulátor. Odstraňte regulátora (nahraďte ho třeba dobře viditelnou rukou úředníka), a dostanete živelný, neorganizovaný zmatek. Přestaňte regulovat výrobu aut a dostanete  Trabant (když se zadaří). I výrobu potravin můžete provozovat chaoticky a neorganizovaně (a po orwellovsku tomu říkat centrální plánování). Výsledkem bude vysoce efektivní lístkový systém (ten ještě v lepším případě). Nebo taky občas hladomor.

A teď si představte, že přesně takhle vypadá situace v sektoru obrany, legislativy a vynucování práva. Zrovna v tomhle odvětví důležitých a žádaných služeb trh chybí. Neběhá vám z toho trochu mráz po zádech? Ani když si uvědomíte, že právě tento sektor, kde se zachází s brizantní komoditou, zvanou násilí, s komoditou která snad nejvíc potřebuje přísný dohled (opakuji znovu, že smyslem je omezit užívání síly na úroveň „prevence iniciace násilí“) - že právě tento sektor, který snad úplně nejvíc ze všech vyžaduje pevný řád a tvrdou disciplínu volného trhu, je totálně vydán na pospas státnímu bordelu? Že výroba zákonů, prevence kriminality, rozhodování sporů – to vše probíhá zcela neregulovaně, neplánovaně, neřízeně, chaoticky? V prostředí, kde efektivní regulace čehokoli není principiálně vůbec možná (z důvodu absence trhu a jím vytvářeného systému cen)?

A dovedeme-li naše úvahy o krok dál, mrazení v zádech věru neustane. Protože jak chcete nazvat politickou organizaci společnosti, která cíleně pouští užívání síly z regulačního řetězu? Není to náhodou diktatura? A jak chcete nazvat strukturu, která si jediná vymiňuje právo neomezeným násilím dle libosti disponovat (viz předchozí úvahy o státu jako monopolu)? Není to náhodou mafiánská  banda? Co prosím? Že vám vedle toho mrazení začíná ještě tuhnout krev v žilách? No, to mně taky. Pro radostného plátce daní z toho vyplývá poměrně neradostný závěr: Plněním „společné kasy“ nejenže podporujete monopolistické nekalé obchodní praktiky, ale přímo sponzorujete organizovaný zločin. O důvod víc cítit se morálně a eticky na koni, že. A žádat masový odstřel těch prašivých kojotů, kteří jsou tak nemožně nepokrokoví a nemají chuť platit výpalné státnímu kmotříčkovi.

Stát jako rozhodčí sporů

Stát jako konečný rozhodčí všech sporů neboli poslední část definice. Vše podstatné již bylo vyloženo v předchozím odstavci, o tom, co vyloženo nebylo je možné se přesvědčit na vlastní oči. A stačí jediné – chtít vidět. Kolaps tvorby práva, nedostupnost právních služeb pro běžného občana, neexistující ochrana před běžnou kriminalitou. Ze systémové podstaty vyplývající neuspokojitelná potřeba nových zdrojů (viz paradox monopolu) vedoucí k postupné  přeměně státních orgánů typu policie, berní úřad, sociální správa, hygienická služba ve stále  agresivnější gangsterské bojůvky, nemilosrdně terorizující poslední zbytky produktivního obyvatelstva novými a vyššími daněmi, poplatky, pokutami, odvody, nařízeními, kontrolami. A znovu musím připomenout: Za tohle všechno jsou spoluzodpovědni vzorní vopčané, co ty daně platěj a jsou na to patřičně hrdí.

Ještě pár slov k lidem, jejichž slušnost hypertrofovala do podoby až sebezničující.  K těm, kteří mi říkají: Víš, já s tebou v podstatě souhlasím, máš asi pravdu, ale přece nějaké služby (jakkoli mizerné) dostávám, a proto jsem povinen za ně zaplatit. V čemž já neshledávám žádný problém, zde dodané zboží, zde cena za něj, děkuji, děkuji, na shledanou, přijďte zas. Ovšem – cena. To je takové to, co vzniká na trhu v konkurenci podobných nabídek, co mohu svobodně prohlásit za akceptovatelné nebo neakceptovatelné a s čím mohu bez následků poslat prodávajícího třeba i k šípku. Takovouto cenu za odebrané zboží opravdu musím uhradit, nechci-li být právem žalován. Monopolní násilník ovšem neúčtuje cenu, on vraždí, loupí, krade, vyhrožuje, vydírá. Cokoli chcete, jen tu fakturu z něj nevypáčíte, protože cena prostě neexistuje, cenu za daných podmínek vůbec nelze určit. A kde nic není, ani správce daně nebere. Systém cenotvorby je v troskách, a to nikoli vaší vinou. Tak co tady vlastně, u všech všudy, chcete platit? Výpalné mafiánovi? A co na to vaše svědomí?

Mimochodem svědomí – i na to umí chudáček násilníček hezky zahrát. Podívej se, uvědomělý člověče, na ty trpící staré lidi v LDN, na ty maminky, které neumístí dítě ve školce, protože peněz není. Přece se na to nemůžeš dívat, nebuď krkoun a peněženku štědřeji ještě otevři.

Tváří v tvář takovému citovému vydírání by si měl slušný člověk uvědomit asi toto: Násilnický grázl si obor zmonopolizoval ze své svobodné vůle, nikdo mu při tom nestál s pistolí u hlavy. Shrabovat monopolní zisk (ne vždy jen peněžní) mu, lotrovi, jde znamenitě. Na co ale, gauner, strašně rád zapomíná je fakt, že okamžikem monopolizace oboru na sebe kompletně přebírá veškerou zodpovědnost za jeho fungování. Surově vytlačil ostatní, vzal jim možnost službu poskytovat, proto také ostatním nic není do toho, kde monopolista na provoz vezme prostředky. Je to jen a jen jeho problém. Nezvládáš to? Rozpadá se ti obor pod rukama? Pak ho, lumpe, vrať slušným lidem (vrať ho na trh). A jdi ke všem čertům i se svým kňouráním.

Hrdinové naší doby

Jdi ke všem čertům – tak bychom snad mohli zakončit naše pojednání o etických souvislostech  zdaňování. Jdi ke všem čertům – tak by měl reagovat člověk, dbalý morálky či etiky (nebo prostě jen slušný člověk) kdykoli nějaký pohůnek místní mafie začne natahovat ruku směrem k jeho poctivě vydělaným penězům. Jdi ke všem čertům – mělo by zaznít unisono, kdykoli nějaká intelektuální či mediální prostitutka začne blábolit něco o veřejných zájmech, veřejném majetku, veřejných službách, veřejných penězích. Jdi ke všem čertům – to by měl slyšet každý „bojovník proti daňovým únikům“. Nemáte co bojovat proti lidem, kterým jejich svědomí brání spolupodílet se na organizované státní kriminalitě. Nemáte co bojovat s těmi, kteří se svými penězi, které neukradli (na rozdíl od daňového predátora) chtějí nakládat po svém. Měli byste jim spíš postavit pomník.

zdroj:http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2013080402