Jaderné nebezpečí v Evropě

Centrum pro kontrolu zbrojení a nešíření jaderných zbraní uvedlo, že Washington vlastní 150 gravitačních jaderných bomb B-61, což jsou taktické zbraně. Zásoby zbraní má i Itálie se 70 těmito zařízeními. Belgie a Německo s 20 a Nizozemsko s 24. Kromě toho je třeba poznamenat, že mimo Evropskou unii vlastní tyto jaderné zbraně americký režim také v Turecku, které je členem NATO od roku 1952. Zbraně jsou tam umístěny na základě dohody NATO o výměně jaderných zbraní. K tomu je třeba připočíst jaderné zbraně, které vlastní dva členové Rady bezpečnosti OSN, Francie a Velká Británie, spojenci USA a členové NATO, kteří dohromady disponují 515 jadernými hlavicemi (1). Biden zlehčil výroky ruského prezidenta Vladimira Putina o možném použití jaderných zbraní v souvislosti s výcvikem ukrajinských pilotů v používání amerických letounů F16, které Bidenův režim přislíbil dodat Ukrajině i přes počáteční neochotu (2).

Uvedené údaje, zúčastněné země a rozhodnutí o jejich umístění ukazují na pokrytecké chování Washingtonu a jeho spojenců, kteří kritizovali Rusko, když se Moskva rozhodla přesunout část svých jaderných zbraní krátkého doletu na území svého běloruského spojence. Západ nemá žádné výhrady, ale Rusko, Čína, Írán a další země jednoduše spustily politickou a komunikační mašinérii, aby démonizovaly své suverénní kroky.

Je zřejmé, že čím déle se bude konflikt protahovat, tím silnější a početnější budou dodávky zbraní Západu na Ukrajinu, které budou součástí latentní hrozby zesílení rizika války, jež by se mohla přenést přes geografické rámce, v nichž se v současnosti odehrává, a Moskva se bude cítit ohrožena jako celistvá země, což ji donutí provést akce s použitím taktických jaderných zbraní. To není pouhá domněnka, je to součást válečného scénáře, o němž je třeba uvažovat.

Pokud ultrapropagovaná ukrajinská protiofenzíva zahrnuje útoky na Moskvu, Krym, strategické ruské oblasti a objekty, využití zemí sousedících se západní hranicí Ruské federace jako výchozího bodu pro útoky proti ruské armádě a civilnímu obyvatelstvu, není pochyb o tom, že je prezentováno to, co je v Evropě považováno za zvýšení tempa ukrajinského konfliktu, a v takovém případě bude svět, nejen Evropa, na pokraji definitivního zničení mezinárodního systému kontroly a rovnováhy a odporu. Jak už se to děje na úrovni prosazování postojů a jednání světa, který navrhuje multilaterální politiku, a těch, kteří chtějí pokračovat ve výsadách unipolarity.

Fiona Hillová, členka Rady bezpečnosti USA v letech 2017 až 2019, která se specializuje na evropské a ruské záležitosti, v květnu 2023 ve svém projevu na konferenci Lennart Mari pořádané Mezinárodním centrem pro obranu a bezpečnost (ICDS) uvedla, že: "válka na Ukrajině je vnímána jako další z dramatických událostí, které se odehrály od roku 2001 na popud Spojených států. Těžkopádná 'válka proti terorismu' si odcizila velkou část muslimského světa.

Americká invaze do Iráku v roce 2003, která následovala po invazi do Afghánistánu, oživila hrůzy amerických intervencí z dob studené války v Koreji a Vietnamu. Nečinnost USA v konfliktech, jako je Jemen, a selektivní intervence v Libyi a Sýrii zdůraznily nesoudržnost americké zahraniční politiky. Finanční krize v letech 2008-2010 a velká recese, po nichž následovaly domácí nepokoje v USA a zvolení Donalda Trumpa v roce 2016, podkopaly sílu demokratického příkladu USA. Trumpovo nerespektování mezinárodních dohod a jeho hrubé nezvládnutí globální pandemie, stejně jako v poslední době neobratné stažení Bidenovy administrativy z Afghánistánu, dále zpochybnily schopnost Spojených států hrát globální vůdčí roli".

Není pochyb o tom, že hegemonistické chování Spojených států od samého okamžiku jejich vzniku jako mezinárodního subjektu, zejména u mnoha zemí globálního Jihu, vyvolalo pohled na USA jako na nedůvěryhodný stát. Existuje to, co Hill nazývá "rozšířeným vnímáním americké arogance a pokrytectví.

Důvěra v mezinárodní systém, který Spojené státy pomáhaly vymyslet a kterému od druhé světové války předsedaly, je dávno pryč... pro tuto skupinu zemí, jejich elity a obyvatelstvo je tato válka (na Ukrajině) ochranou západních výhod a hegemonie. Ne o obranu Ukrajiny... vadí jí síla amerického dolaru a časté používání finančních sankcí Washingtonem... odpor jižních zemí vůči výzvám USA a Evropy k solidaritě na Ukrajině je otevřenou vzpourou. Je to vzpoura proti tomu, co považují za kolektivní Západ, který dominuje mezinárodnímu diskurzu a obviňuje všechny ostatní z jejich problémů, přičemž odmítá jejich priority v podobě kompenzace klimatických změn, hospodářského rozvoje a oddlužení."

V souvislosti s výše uvedeným by Západ měl vzít na vědomí sbližování Ruska se zeměmi mimo západní orbit. To je například případ afrických zemí. Ty se setkaly na 2. rusko-africkém summitu ve dnech 27. a 28. července. Summitu, který deklaroval potřebu "posílit spolupráci na nejvyšší úrovni a podporovat konstruktivní dialog v rámci stávajících mezinárodních, regionálních, mnohostranných a dvoustranných rusko-afrických mechanismů o široké škále strategických, politických a hospodářských otázek společného zájmu".

Pro Putina je hlavní, že summit opět potvrdil pevný postoj Ruska i Afriky nadále rozvíjet a hledat nové formy a nové oblasti vzájemně výhodného partnerství, které potvrzují jejich postoj k utváření spravedlivého a multipolárního světového řádu (4).

Je zajímavé, že Hillovy zmínky mnoha evropských analytiků neznamenají sebekritiku vlastního chování, ale spíše potvrzení smýšlení 90 % světa. Výzva tedy zní, abychom se pokusili manévrovat na tomto rozbouřeném moři způsobem, který se nepodobá metafoře o unaveném supertankeru, ale malému eskymáckému kajaku, schopnému měnit směr na první pohled. Přestat být supertankerem, pomalým, strnulým, neschopným dynamicky manévrovat.

Je to výzva k přizpůsobení se, abychom neztratili moc. Ale... jako pozitivní prvek pro naše národy se opět silně objevuje hnutí zemí, které hledají vlastní cestu, těch, které nejsou odcizené studené válce, a nevěří pohádkám Washingtonu a jemu podobných a jsou schopny pochopit, že současná situace na Ukrajině nemá kořeny v únoru 2022, dokonce ani v únoru 2014, kdy Euromajdan ukázal, že puč proti Viktoru Janukovyčovi v Kyjevě měl cíle přesahující aseptické proevropské přání.

Právě v tomto kontextu se jaderná otázka stává relevantní, protože představuje určité nebezpečí, nikoliv jen domněnku. Rusko se nechce nechat zatlačit do pozadí. Neustoupí v klíčových aspektech, které jsou součástí cílů toho, co nazvalo svou speciální vojenskou operací: denacifikace a demilitarizace nepřátelského souseda, což je součástí politiky maximálního nátlaku prováděné vůči Ruské federaci od roku 1991 až do současnosti. Pokud Spojené státy v čele s Bidenem, který je nyní v Bílém domě, nebo s tím, kdo ho vystřídá, nebudou schopny adekvátně vyhodnotit regionální a mezinárodní situaci, pokud budou nadále bezuzdně dodávat zbraně a finančně podporovat svého ukrajinského partnera, donutí Rusko přijmout krajní opatření k dosažení těch cílů, které jsou v zájmu jeho vlastního přežití jako národa.

Patří sem i otázka jaderných zbraní a skutečnost, že to, co se dnes děje ve východní Evropě, nevyhnutelně a dramaticky přeroste v globální konfrontaci mezi jadernými mocnostmi. Možná by bylo dobré, aby evropská veřejnost měla na paměti několik faktů, když bude nadále podporovat tlak proti Rusku.

Například neklamný fakt, že jaderná raketa odpálená z ruského území - například z Kaliningradu - na některé evropské metropole by mohla doletět do Berlína za pouhou minutu a 36 sekund. Paříž za 3 minuty a 20 sekund. Londýn o pouhé dvě sekundy později. Madrid za 3 minuty a 50 sekund(5) a ve všech těchto městech a jejich okolí zanechává stopy v podobě milionů mrtvých a zraněných.

Je logické, že vojenské stanice s jadernými zbraněmi v Evropě by mohly reagovat a zanechat za sebou zkázu, bolest a smrt, čímž by se kontinent stal neobyvatelným na mnoho a mnoho let.