Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Lithium může znamenat počátek nové technologické éry v Česku. A také signál k proměně tradiční politiky.

Na kauzu lithia je možné se podívat z několika úhlů. Jako na odborný problém s těžbou. Jako na politický problém. Jako na signál proměny české společnosti. A jako na zlomový možné moment proměny státu v technologickou základnu střední Evropy.

Z odborného hlediska lze kauzu lithia shrnout do několika odstavců textu. Z lithia, měkkého alkalického kovu, se vyrábí uhličitan lithný, který je důležitým výchozím produktem pro výrobu vysoce výkonných lithium-iontových baterií v mobilních telefonech a přenosných počítačích. Lithium je zároveň klíčovým kovem blízké budoucnosti, v roli zdroje pro pohonné jednotky elektrických a hybridních automobilů. Lithium má potenciál nastartovat řadu high-tech technologií nové vlny.

V roce 2010, kdy byla vydána první licence na průzkum ložiska lithia v lokalitě Cínovec v Krušných horách patrně jen málokdo v Česku dokázal přesvědčivě odhadnout, jaký vývoj a akceleraci zaznamená elektromobilita, inspirovaná vizemi a projekty Elona Muska a jeho továrny Tesla. V roce 2010 byla představa, že k masivnímu rozvoji elektrických a hybridních automobilů přistoupí už v roce 2017 všechny velké světové koncerny automobilového průmyslu naprostým sci-fi. Ale dnes je realitou. Pro všechna nová moderní elektroauta bude potřeba vyrobit miliony baterií. Musk dokázal rozhýbat trhy, změnit klíčový prvek – pohon aut a díky tomu vzápětí vyplynula na povrch otázka jak baterií, tak potřebné změny energetické infrastruktury. Lithium, potažmo, uhličitan lithný, jako hlavní prvek konstrukce baterií, se díky této změně stal novou strategickou surovinou. Odhaduje se, že trh s lithium-iontovými bateriemi do roku 2024 dosáhne 77 miliard dolarů, přičemž většinu z tohoto růstu převezme trh se spotřební elektronikou.

Česko ale potenciál lithia ve zmíněném roce 2010 ještě nedokázalo odhadnout. S předstihem jej dokázali odhadnout těžaři a podniky, zaměřené na výzkum těžby.

  • lithium-muze-znamenat-pocatek-nove-technologicke-ery-v-cesku-a-take-signal-k-promene-tradicni-politiky
Potenciál lithia nespočívá jen v podobě baterií pro elektroauta, mobily a notebooky. Během několika let se lithium stane základem pro inovace v moderním slévárenství, hutnictví, keramice. Zároveň nastartuje nová odvětví výzkumu a vývoje materiálových hmot. A v neposlední řadě se v něm skrývá velký potenciál pro novou generaci moderní energetiky a novou generace reaktorů. Za těchto okolností se dříve opomíjený kov, prakticky odpad při těžbě cínu, stal jednoznačně strategickou surovinou, která dokáže radikálním způsobem nastartovat technologický vývoj až pro desítky různých oborů.
 
Je zároveň jisté, že stávající technologie výroby baterií, postavené dnes na lithiu, projdou výraznou inovací. A je možné, že vědci během příštích deseti let uspokojí poprávku po bateriích i jinými způsoby, než jen využíváním uhličitanu lithného, kobaltu a kadmia. Rozhodne cena a dostupnost řešení. Ale řešení, postavená na lithiu, naleznou uplatnění i jinde. Lithium může být klíčovým prvkem při vývoji nových technologií, všude tam, kde je hmotnost konstrukcí úhelným požadavkem pro využívání materiálů. Projeví se v výzkumu a koncepci nových materiálů a tyto nové materiály následně v konstrukci strojů, dopravních prostředků a technologií. V neposlední řadě v oblasti vesmírných výzkumů, jak NASA, tak i ruských, indických a čínských kosmických programů. Jedno z nejvýznamnějších ložisek na světě se nachází v majetku České republiky.
 
Jak situaci řeší stát? Stát vydal v roce 2010 licenci k průzkumu ložiska v lokalitě Cínovec menší privátní firmě GEOMET, Brno, která průzkum provedla. GEOMET provedl průzkum, na základě kterého vyplynulo, že pod Cínovcem nachází milion tun lithia v kategorii prozkoumaných a vyhledaných zásob. To znamená 7 milionu tun ekvivalentu uhličitanu lithného a 263 tisíc tun cínu. Odhad potvrdila European Metals Holdings (EMH) 2.10.2017, který je současným vlastníkem GEOMETU. EUROPEAN Metals Holdings je malá australská firma, jejíž jediným projektem je právě lokalita Cínovec. Stát v tuhle chvíli povolil těžbu dalším subjektům. Na povrchových odkališťích v Cínovci bylo uděleno povolení k těžbě firmě Cínovecká deponie spadající pod investiční fond RSJ Karla Janečka. Firma má všechny potřebné licence a může zahájit těžbu.A zároveň usiluje o povolení těžby v druhé oblasti kolem Horního Slavkova prostřednictvím své firmy Sanaka Industry. O povolení k těžbě v ČR v největším rozsahu, metodou hlubinného dobývání usiluje zmíněná australská European Metals Holdings. A na podmínky těžby se, údajně, informovala i ASG, Albright Stonebridge Group, která je majetkem Madeleine Albrightové, bývalé ministryně zahraničí Spojených států. (Která ovšem na přímý dotaz agentury Reuters v této záležitosti neodpověděla.)
 
2.10.2017 vydal EMH zprávu o společném memorandu mezi MPO ČR, zastoupeném ministrem Havlíčkem za ČSSD a EMH. Předmětem tohoto memoranda je ujištění o společném postupu v otázkách těžby a zpracování lithia. Problematickým faktem na podpisu zmíněného memoranda jsou dvě věci: - European Metals se v memorandu označuje jako 100% majitel zásob lithia na Cínovci. „Project Overview: European Metals owns 100% of the Cinovec lithium-tin deposit in the Czech Republic.“ - Součástí dokumentu je formální ujednání o vzájemném recipročním uznávání závazků o ochraně investic mezi ČR a Austrálií, podepsané v roce 1993. „ The MoU formally notes the Agreement between the Czech Republic and Australia on the Reciprocal Promotion and Protection of Investments, signed in 1993. „ Vzápětí vypukla bouře. Je k tomu podstatný důvod.
EMH v žádném případě není majitelem ložisek lithia na Cínovci. Ukončený průzkum zakládá podle horního zákona přednost při vytěžení ložiska firmě, která průzkum provedla. O povolení těžby musí ale rozhodnout báňský úřad. Ovšem v podobě takto strategické suroviny nebude rozhodnutí báňského úřadu stačit. Takto závažné rozhodnutí spadá spíše do gesce parlamentu a vlády. Pokud se rozhodnete kupříkladu těžit štěrk, písek, a máte k tomu odborné a technické předpoklady, pak není problém. Stát vám vydá příslušné licence a můžete těžit. Pokud jde ale o strategickou surovinu, jde o diametrálně odlišnou situaci. Vysvětleme si proč.
 
Strategická surovina, jako je ropa, uhlí, zemní plyn, uran, zlato, stříbro, antimon, fosfátové rudy a další jsou nástrojem státu pro ovlivňování hospodářské politiky. Vlastnictví strategických surovin předjímá dlouhodobou hospodářskou pozici státu a při správném a vhodném nakládání se zdroji může být těžba surovin klíčem k nebývalé prosperitě. Stát má povinnost mít vytvořena samostatná, vládou schválená a dlouhodobě udržovaná pravidla, která definují strategické zájmy státu v oblasti strategických surovin. Lithium v ČR, jako nově definovaná strategická surovina, má podle optimistických dohadů, na základě dnešní situace, hodnotu kolem 3 bilionů korun. Ponechme stranou spekulace o astronomické sumě, podle kterých je možné například zaplatit státní dluh České republiky rovnou dvakrát. Tyhle kalkulace vycházejí z aktuálních podmínek na trhu komodit a odhadu těžby a budou do určité míry měněny tak, jak se bude vyvíjet trh s touto komoditou. Cenu zcela určitě ovlivní fakt, že v tuto chvíli se připravuje otevření nalezišť v Srbsku, kde se nachází asi 136 milionů tun jadaritu a lithia, kde se již srbská vláda dohodla s obřím těžařským koncernem Rio Tinto na podmínkách těžby. Rio Tinto zde již investovalo 90 milionů dolarů a těžba začne kolem roku 2023. Srbsko si od těžby lithia slibuje zásadní rozvoj celé země. Stejná situace panuje na opačné straně českých hranic. Saská vláda poskytla souhlas s těžbou kanadsko-německému konsorciu Deutsche Lithium, počítá s investicí ve výši 120 milionů EUR (3,1 mld. korun) a na německé straně Krušných hor jsou zásoby kovu odhadovány na 70-96 tisíc tun lithia. Celosvětově poptávka po lithiu postupně roste. Podle odhadu Deutsche Bank se trajektorie pohybuje od 184 000 tun ročně v roce 2015 po 535 000 tun ročně v roce 2025. Analytici Deutsche Bank také potvrdili, že existuje díky světovým kapacitám existuje dostatek zásob lithia, aby pokryly roční poptávku na téměř 600 let. Lithium se díky tomu stává ekvivalentem pro ropu, nebo dříve uhlí. Jde o nesmírně perspektivní záležitost, na které budou založeny technologie pro příští padesátiletý ekonomický cyklus. Vlády pochopitelně s těžbou spěchají. V tuhle chvíli jde také o to, která z evropských zemí bude schopna docílit požadovaného provedení lithia, vhodného pro široké možnosti průmyslové výroby.
 
Nejde ale jen o hodnotu samotné suroviny. Souvisejícím jevem je synergie. Je potřeba si uvědomit, že zmíněné ložisko lithia má možnost nastartovat novou generaci technologií. A změn v celém rozsahu průmyslu. Odbočím na kratičkou chvilku do historie. Někdejší objev uhlí na Ostravsku před 200 lety vytvořil z původně malého městečka s tisíci obyvateli dnešní průmyslovou aglomeraci, ve které dnes žije přes milion lidí. Vznikly zde doly, těžební areály, rozsáhlé průmyslové celky, koksárenský průmysl, výroba železa. Později na výrobu železa navázaly průmyslové firmy a koncerny typu Vítkovice, nastartoval strojírenský průmysl, výroba dopravních prostředků, komponent a vznikla mohutná infrastruktura, která se v rázové vlně promítla do podmínek industrializace celého státu. Těžíme z ní dodnes. Jestliže ale někdejší kapacity, založené na zpracování uhlí a železa dnes stagnují a uhlí jako zdroj energie bylo vytlačeno v dopravě ropou, a železo, jako materiálový zdroj čeká na rozsáhlé inovace, lithium je prostředkem pro novou generaci průmyslové výroby a dopravy. Situace jakoby se znovu opakuje. Tehdy ze situace vytěžili Rotschildové. Rozsáhlé průmyslové celky na Ostravsku se staly zdrojem obrovských zisků a ekonomického potenciálu této rodiny. Dnes se o strategické nerostné bohatství země usiluje firma z Austrálie. Je to až úsměvné, kdyby to ovšem nebyla pravda. A český ministr průmyslu a obchodu podepíše memorandum, které v právní posloupnosti kroků předjímá buď povolení těžby, nebo na základě vzájemného ujednání vlád o ochraně investic nákladnou arbitráž v budoucnu.
 
V zemi, jako je Česká republika, kde je prakticky 200 letá tradice těžebního průmyslu, kde existují těžební podniky, univerzity, odborná pracoviště a dostatek kádrů pro těžbu, je nesmyslem uvažovat o tom, poskytnout práva na těžbu strategických surovin jakémukoliv soukromému prospektorovi. Těžba lithia v ČR nevyžaduje žádné zvláštní dovednosti, které by zdejší firmy nezvládly. Technologie jsou známy a Česká republika má dostatek kapacit, zkušeností, univerzit i odborných pracovišť na to, aby dokázala lithium a cín, potažmo rubidium vytěžit vlastními prostředky. Má i potřebné státní firmy, které dokáží lithium vytěžit. A stát může iniciovat vznik nových firem, s výraznou státní spoluúčastí, které vytěženou horninu dokáží zpracovat do podoby, jakou potřebuje průmysl.
Pro stát, jehož klíčovým průmyslem je výroba automobilů a dopravních prostředků, v době, kdy dochází k proměně celého průmyslu a lithium je ústředním prvkem v konstrukci pohonu aut, je naprostým nesmyslem, aby se stát vzdal takto strategické suroviny. Aby se vzdal možnosti zasahovat do rozhodnutí o ceně suroviny, podmínkách těžby, nebo aby se vzdal zisku z prodeje suroviny ve prospěch soukromé těžařské firmy. Potažmo zahraniční. Příkladem budiž Norsko. A jeho ropa, jako strategická surovina. Norsko si ropu těží samo. Respektive ze 67%. Těžbu zajišťuje jediná hlavní státní společnost, která těží ropu a provozuje navazující zpracovatelský průmysl a distribuci.
 
Zdroje, které tato společnost vyprodukuje, slouží Norsku jako hlavní zdroj příjmů pro státní pokladnu. Před objevením ropných polí v severním moři bylo Norsko jedna z nejchudších zemí v Evropě, na úrovni Irska a Portugalska. Jak to Norové provedli? První naleziště, Ekofisk, bylo objeveno v roce 1969 a těžba byla zahájena v roce 1971. V Severním moři byla vzápětí objevena řada dalších ložisek. Norsko nakoupilo technologie, patenty a postupy pro těžbu a zpracování ropy. Roku 1972 byl vytvořen Statoil, státní ropná společnost, která automaticky získala 50% kontrolu nad každou vydanou licencí. Později bylo v Norsku uzákoněno, že o zastoupení státu na každém novém ložisku rozhoduje výhradně parlament. V dnešní době Statoil prakticky kontroluje norský ropný průmysl a většinu ložisek s výjimkou těch, které patří Conoco Phillips. Roku 1985 pak bylo zapojení státu rozděleno do dvou organizací. Do výše zmíněného Statoilu, který již státní firmou není, ale stát je stále majoritním vlastníkem, a do společnosti Petoro, která má na starost řadu ložisek, síť potrubí transportující plyn a ropu a množství zařízení na pevnině. Norsko dnes díky tomuto modelu patří k nejstabilnějším ekonomikám v Evropě, dokonce se objevují hlasy, že Norsko bude mít s koncem ropné éry velké problémy. Nicméně, vlastnictví zdrojů a provozování těžby a následného zpracování ve státní režii zde jednoznačně přispělo k rozvoji státu a jeho infrastruktury.
 
Druhou problematickou věcí v textu memoranda mezi MPO a EMH je prohlášení, odkazujícím na vzájemné uznávání závazků při ochraně investic. Lze předpokládat, že zmíněné prohlášení firma používá především k prezentaci podnikatelských aktivit v České republice při získávání investorů. Jako jakýkoliv jiný projekt bude potřebovat i tato malá australská firma sehnat investory. Odhad nákladů pro zahájení těžby je různý. Na samotnou těžbu bude potřebné zajistit minimálně miliardu korun. Druhou věcí je navazující úpravna rud. A zde se hovoří až o částce deseti miliard. To není málo. Pokud chce firma začít těžit v roce 2025, jak sama deklaruje, bude potřebovat sehnat příslušné zdroje. Memorandum, podepsané panem ministrem Havlíčkem, jim v tom může velmi výrazně pomoci. Otázkou je, proč. Proč český stát vydává podobná memoranda, když výsostným zájmem České republiky je získat kontrolu nad takto strategickou surovinou ve vlastní režii, podobně jako je tomu v Norsku s ropou. Když má stát vlastní kapacity, jak těžbu realizovat. Problémem může být pochopitelně zajištění zpracování rudy na požadovanou podobu uhličitanu lithného pro potřeby průmyslu. Obsah lithia v Cínovci je nižší, než například u australských nalezišť. Ale technologii, uzpůsobenou podmínkám ČR bude nutné jen modifikovat a upravit. Lithium se těží běžně a dodavatelské firmy, které mohou nabídout své v praxi prověřené technologie, pochopitelně existují. Na modifikaci zpracování rud na podmínky Cínovce je možné přizvat české vědecké ústavy. Už dnes existují studie Akademie věd, které řeší, jestli lithium těžit pomocí vápencové, sádrové, nebo magnetické metody. Stejně tak je možné a vhodné tyto ústavy angažovat při projektech zpracování rud. Ať již jde o báňskou univerzitu VŠB-TU v Ostravě, nebo VUT v Brně.
 
Dalším problém v textu memoranda spočívá ve faktu, že v případě, kdy se stát rozhodne (a věřím tomu, že se rozhodne) vytěžit lithium pomocí státní firmy, může se toto memorandum stát podkladem pro komplikovanou a velmi drahou arbitráž mezi ČR a „poškozeným“ investorem. Jaká pak bude odpovědnost zmíněného úředníka? Zaplatí za podpis zmíněného memoranda státu náhradu škody? V stamilionech nebo miliardách korun? Historicky máme přesně s těmito projekty velmi neblahou zkušenost. Ať už v případě Diag Human, kdy stačilo i jen slovní ujištění příslušného ministra o podpoře projektu, který skončil prohranou arbitráží ve výši 11 miliard v neprospěch státu a ostudným zabavováním majetku státu v cizině. A nebo, kdy se rozhodnutí úředníků v čase ukázalo předzvěstí obrovského karambolu, jako v případě OKD, ke kterému se v textu, pro nápadnou analogii, vzápětí dostanu. 'POLITICKÝ PROBLÉM Takto se dostáváme z roviny odborného řešení problému k rovině politického problému. Na situaci s lithiem po podpisu memoranda okamžitě zareagovali čeští komunisté. Jako první výrazně upozornil na situaci pan místopředseda KSČM Skála.
 
Pojmenoval problém v úhlu, tradičnímu pohledu komunistů, coby někdejších správců země, kteří měli strategické suroviny zásadně pod kontrolou státu. Příslovečnou roli kanárka v dole sehrál Tomio Okamura, šéf SPD, který velmi rychle odhadl nebezpečný potenciál situace a svým nezaměnitelným způsobem rozvířil veřejnou debatu. A v okamžiku, kdy se ke kauze lithia vyjádřil odmítavě Andrej Babiš, jako představitel nejsilnější strany ve státě, lithium se dostalo z roviny odborných debat do nejvyšších pater politiky. Není divu. Andrej Babiš je zkušený šéf, zvyklý ze svých podniků rozhodovat rozsáhlé projekty a tohle bezpochyby umí. Reakci naprosto chápu a pokusím se vysvětlit logiku jeho uvažování pomocí zábavného příkladu. Představte si hypotetickou situaci, kdy se na pozemku Agrofertu najde surovinový zdroj, který po vytěžení a prodeji může katapultovat firmu o několik bilionů korun a firmě zajistit přístup k nejmodernějším technologií zítřka. Kdy ale zároveň Babišovi ohlásí některý z jeho manažerů, že zmíněné ložisko bude těžit menší neznámá firma, se kterou jedná a že s nimi uzavřel memorandum o spolupráci. S tím, že když se věc podaří, výtěžek z téhle akce bude kolem 10% z každé vytěžené tuny. Neznám Andreje Babiše osobně, ale dovolím si předpokládat, že takový hypotetický manažer by se vzápětí zastavil s otiskem kopance na zadní části kalhot až za závorou při vstupu do podniku. Ta reakce je naprosto přirozená, nativní a správná.
Jestliže kauza rozvířila mediální vody, debata se tradičně stočila nikoliv na merit věci, ale na vzájemné obviňování, kdo je za podpisy pod průzkumné a těžební licence zodpovědný. ČSSD se hájí srdceryvným argumentem, že ministr Havlíček jen „zachraňuje situaci“, opět, podobně jako tomu bylo se „zachraňováním situace“ v kauze OKD a že s firmou vyjednal příští možnost jednání o navýšení poplatků z těžby a spoluúčasti státu na navazujících projektech. Lithium má skrytý potenciál rozhodnout volby. A chování aktérů kolem téhle kauzy prakticky přesně charakterizuje jejich skutečný postoj k veřejným statkům. Lze to pozorovat i s vyjádření jednotlivých aktérů před mimořádnou parlamentní debatou, kterou iniciovali a prosadili komunisté, Babiš a Okamura. Jak ODS, tak TOP 09, tak i KDU-ČSL dávají dopředu najevo, že žádná schůze parlamentu nic nevyřeší.
Kauza lithium má přitom zásadní rozměr. A kontext, který úzce souvisí se způsobem, jakým stát jedná a nakládá s těžebními právy a těžebními podniky. Pro příklad se musíme vrátit do nedaleké minulosti, ke kauze OKD, kde lze najít určitou analogii v přístupu státu k této oblasti.
 
V roce 2004 bylo OKD v situaci, kdy musela vláda urychleně rozhodnout, jak naložit s potenciálně problematickým podnikem. OKD mělo za sebou poměrně složitý privatizační proces. V té době převládalo mínění, že nejlepším řešením v otázce OKD bude prodat firmu do rukou soukromého investora, který ve firmě zjedná pořádek. Stát a tehdejší politici mluvili o „záchraně“ státního podílu v majetku problematické firmy. OKD mělo po divoké privatizaci notně pošramocenou pověst a hledal se seriózní investor, který by společnost dokázal vyvézt z privatizačních zmatků směrem k trvale prosperující společnosti. Ocituji wikipedii. Zdrojů je dostatek, lze poměrně je snadno dohledat a pokud by se někomu nelíbilo toto stručné hodnocení kauzy OKD, nemám problém s tím, přijmout jakákoliv zpřesnění.
 
„V průběhu 90. let proběhla částečná privatizace OKD, především prostřednictvím kupónové privatizace. Část akcií OKD získaly také obce. V roce 1997 bylo sníženo základní jmění tak, že Fond národního majetku ztratil ve společnosti majoritu. Prostřednictvím brokerské společnosti začal akcie mimo vlastnictví FNM skupovat ostravský podnikatel Stanislav Pros. Zanedlouho získal stejný podíl jako FNM a klíčovým se stal 5 % podíl ve vlastnictví severomoravských obcí. Ty se mu podařilo získat a v roce 1998 na valné hromadě OKD již vystupoval jako majoritní vlastník. Do celé věci se později vložili manažeři OKD Petr Otava a Viktor Koláček (a Jan Przybyla); jejich společnost K.O.P. (vlastnící podíly v Českomoravských dolech, Metalimexu a Sokolovské uhelné) a nově založená Karbon invest (zřejmě ve vlastnictví Stanislava Prose). OKD si půjčila 2,5 miliardy Kč od IPB. V průběhu středy 14. října 1998 pak OKD od manažerů kupuje K.O.P. za 3,9 mld, K.O.P. posílá 2,4 mld Karbon investu, Karbon invest tuto částku posílá Stanislavu Prosovi a získává za ní majoritní podíl v OKD. Následně K.O.P. posílá zbylé 1,5 mld. na účet neznámé kyperské společnosti Lagur (zřejmě ve vlastnictví Stanislava Prose), za které pro manažery kupuje společnost Karbon invest. Manažeři tak získali majoritní podíl v OKD (a tedy i majetek své K.O.P) bez vynaložení koruny navíc. Tomáš Ježek tyto transakce označil jako kapitálový incest. Policie později celou věc dlouho vyšetřovala, dostatek důkazů pro zahájení trestního stíhání manažerů však nenašla. Manažeři nakonec byli v roce 2003 obviněni za pozdější transakce mezi Karbon investem a OKD (a Českomoravskými doly). OKD při nich měla přijít o více než 2 mld Kč. Soud nakonec v červnu 2009 manažery osvobodil. Státní zástupce chtěl ve věci podat odvolání, ale to mu ale nadřízený zakázal. Stát se díky postupům tehdejších manažerů dostala do nápadně nevýhodné situace. Držela podíl ve firmě, které hrozilo rozsáhlé propouštění. Tehdejší média notně spekulovala s možnými sociálními bouřemi na Ostravsku a návaznými problémy. Za této, přiznejme spíše mediální situace, bylo žádoucí odprodat podíl FNM.
 
15. září 2004 schválila vláda Stanislava Grosse prodej zbylých 45,88 % akcií OKD vlastněných FNM. Následující den uzavřel Karbon Invest s FNM smlouvu na koupi akcií za 4,1 mld. Kč, takže poté vlastnil 95,89% akcií OKD. Státní podíl ve společnosti byl prodán hluboko pod svojí tržní cenou. Politicky zodpovědným za privatizaci byl tehdejší ministr financí Bohuslav Sobotka. Ministerstvo financí 10. dubna 2014 přiznalo, že Evropské komisi v kauze OKD zaslalo zavádějící, či dokonce nepravdivé informace, na základě kterých pak Brusel privatizaci posvětil. Tuto zprávu pro Evropskou komisi zpracovali právníci kupující firmy Karbon Invest. V souvislosti s privatizací byl v roce 2014 obviněn znalec, který vypracoval posudek na ocenění podílu, z křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku; dva bývalí místopředsedové FNM, kteří připravovali smlouvu o prodeji státního podílu a vycházeli ze znaleckého posudku, byli obviněni z porušování povinnosti při správě cizího majetku. Těmito jednáními měla být podle obžaloby státu způsobena škoda ve výši nejméně 5,7 mld. Kč. Krátce nato se vlastníkem Karbon Investu - a přeneseně tedy i OKD - stala firma Charles Capital, patřící kyperské společnosti RPG INDUSTRIES, za kterou stojí český finančník Zdeněk Bakala.“ Tolik, v kostce, Wikipedie.
 
Je nutné připomenout, že 19.7. 2017 proběhl soud, který iniciovalo sdružení OKDByty a pokračovalo v projednávání trestní kauzy spojené s privatizací OKD. 1.9.2017 ke kauze vypovídal jako svědek i někdejší ministr financí Bohuslav Sobotka. Soud posuzoval úroveň znaleckých posudků, na základě kterých tehdy vláda rozhodla o ceně za prodej OKD. Prokázalo se, že posudky, o které se opírala při rozhodování vláda, neměly valnou hodnotu. Ukázalo se, že posudek od firmy VOX Consult nesplňoval ani základní náležitosti. Posudek měl ocenit celé OKD, včetně dceřinných společností, ale dceřinné společnosti vůbec neocenil. Z neprodukčního majetku OKD posudek ocenil jen bytový font a to ještě chybně, částkou 40 tisíc za jeden byt. V době, kdy byty stály nejméně trojnásobek. Posudek ignoroval ocenění pozemků a řady dalších komerčních nemovitostí.
 
Kauza OKD se později proměnila v hotovou noční můru. Jestliže tehdejší znalci ocenili OKD na 4,1 mld korun, tak skutečným ekvivalentem této částky byl například jen bytový fond v držení OKD. Vláda spolu s OKD prodala i 40 tisíc bytů, které se později, po vyčlenění ze struktury firmy, staly předmětem čilého obchování firem na světových burzách. Samotná OKD se stala předmětem predátorského vytěžení aktiv společnosti. V letech, kdy poptávka po uhlí rostla, Bakala zainvestoval 11 miliard z interních prostředků společnosti do modernizace firmy. Zároveň z ní ale vytěžil částku, odhadovanou na 80-100 miliard. A například zmíněné byty OKD se staly v několika krocích majetkem různých společností, jejich posledním aktuálním vlastníkem je firma Residomo. Poté, co nastaly problémy na trhu komodit a poptávka po uhlí klesla, Bakala z firmy odešel. Následný útlum řeší insolvenční správce.
 
Na této byvší kauze lze vysledovat především neblahý princip v činnosti úřadů a ministerstev. Tím je systém postupných právně závazných kroků, které umožní získat státní majetek i pofidérním investorům. A které vedou k poškození státu. Základem pro tento postup je práce „expertů“ a „znalců.“ Dávám je záměrně do uvozovek. Stát, potažmo příslušné ministerstvo, vedené politikem, nominovaným za některou z politických stran, osloví „znalce“, který firmu nebo potenciální investorskou příležitost ohodnotí. Není neobvyklé, když příslušné posudky zpracovávají firmy investora, nebo návazných právních kanceláří. Zájmem investorské firmy je pochopitelně co nejnižší odhad. A pokud příslušný úřad do jisté míry jedná v přímé součinnosti se záměrem investora a podaří se vytvořit atmosféru, pomocí například mediální kampaně, která preferuje úhel pohledu investorů, pak v nastalé situaci může prodej firmy proběhnout ještě i s podporou veřejnosti. Zároveň a to je už jakýsi folklór, k těmto věcem dochází vždy těsně před volbami. S odstupem času může politik, který nevýhodný prodej podepsal, bez uzardění a s lehkým pokrčením ramen říci: “Měli jsme pozitivní záměr a vycházeli jsme z odborných posudků.” Vina za zavinění škody prakticky prokázat nelze, jedině v případě, kdy se politik sám dozná.
 
Tím se ovšem dostáváme k meritu věci. Česko je dlouhodobě ve vleku hospodářských, politických a společenských agend, které státu a prostředí systematicky škodí. A kauza lithium názorně poodkrývá mechanismus, jakým se v Česku realizovaly a realizují rozsáhlé obchody se státní správou. A pojmenovává to, co většina lidí tuší. Politika je krytím pro byznys. Nejde v ní o nic jiného, než o pouhé prosazování zájmů, kde jsou občané v roli potřebné stafáže pro iluzi demokratického systému. Systému, který by měl fungovat způsobem, kdy politické partaje zastupují jednotlivé názorové proudy občanů a ve svobodné soutěži politických programů hledají optimální řešení pro stát a občany. Občanská, právní, etická, ale především hospodářská. Bohužel, bez iluzí řečeno, nic z toho není pravda.'
 
PÁR DNÍ DO VOLEB Jsme před volbami. Průběh volební kampaně 2017 ukazuje, že během prakticky jediného půlroku se politici rozhodli nabízet dříve naprosto nemyslitelné věci. Zvyšování platů, výraznou podporu domácím průmyslům, skokovou modernizaci infrastruktury, podporu statutu rodin, podporu vědy, školství, snižování daní pro občany i domácí firmy, zvyšování daní pro korporace, věcnou polemiku naší účasti v EU a NATO. Dříve prakticky nepředstavitelné věci. Při pohledu na proklamace partají skorem přechází zrak a člověk by mohl věřit, že vstupujeme, konečně, jednou nohou do věku, kdy převládne zdravý rozum, zájem na fungující společnosti a prosperita je za rohem. Ale je to jen divadlo. Je před volbami, partaje zoufale soutěží o hlasy, protože za rohem je doba skutečně velkých příležitostí. A je vždy výhodné být na straně, která povoluje licence, schvaluje, razítkuje a umožňuje získat podíly na příštích technologiích.
Vše, co je v programech partají teď, mělo být dávno hotovo. Namísto toho strany fungovaly povětšinou jako agentury pro prosazování konkrétních agend. Kauza lithium však ukazuje proměnu. V téhle věci začíná postupný trend širšího zapojování veřejnosti do problematiky státu.
PROMĚNA PROSTŘEDÍ Ve volebním roce 2017 je daleko zřetelněji cítit nový trend, související s proměnou prostředí. Jako by si lidé uvědomili, že model, kdy odevzdaně svěří mandáty k výkonu moci a pak další čtyři roky trnou, kolik ze zamýšlených a slibovaných věcí se nerealizuje, přestává fungovat. A nebo, když už se něco realizuje, tak principiálně na úkor eráru a občanů. S nástupem stran typu ANO a SPO, které zaznamenávají nepopiratelné úspěchy v získávání voličské podpory, dochází i v politice ke skutečné soutěži.
 
Tyto strany výrazně zapojily do svých kampaní přímou komunikaci s voliči. I tradiční strany tak byly nuceny reagovat. A jednat s voliči, především prostřednictvím sociálních sítí, napřímo. Je to do určité míry pretest přímé demokracie. Někdejší model vyvěsíme billboardy, vydáme prohlášení a brožurky a navzájem se konfrontujeme prostřednictvím televize už nefunguje. V této atmosféře a novém prostředí začínají vyhrávat strany, které dokáží nabídnout lidem službu, o kterou voliči stojí. Voliči sledují průběh jednotlivých kauz a velmi dobře si je pamatují. A díky sociálním sítím využívají obrovské kvantum dat a informací, díky kterým si volič dělá názor na činnost politických partají dlouhodobě, nikoliv jen na základě aktuální situace. Hlubiny sociálních sítí, nezávislé servery, alternativní média a konečně i jednotlivé stránky a komentáře různorodých autorů představují novou sílu. Především v podobě utříděných dat ke každému problému. Zároveň tak představují jakousi on-line společně sdílenou paměť. Věci jako OKD už dnes neprojdou. Rychlost, s jakou se aktivizuje veřejnost v názorech je závratná. A každý jen sebemenší pohyb, který by odhalil diskrepanci mezi povinností sloužit veřejnosti a nekorektním provedením, nebo špinavým záměrem ze strany politika nebo partaje je diagnostikován s neuvěřitelnou podrobností, rychlostí a přesností. A to je nesmírně dobře.
 
Tento trend je třeba prohloubit. Digitalizací státu. Povinností, ale i schopností úřadů a ministerstev komunikovat své záměry, podobně jako je tomu ve Švýcarsku. Možností zapojit veřejnost do hlasování o problému, on-line, nativně, rychle, tak, aby vláda a politici měli možnost své kroky konzultovat průběžně s veřejností.
 
ČESKO JAKO MALÁ TECHNOLOGICKÁ VELMOC Příležitost, která se otevírá s lithiem, je samozřejmě neopakovatelným darem, který má historickou obdobu s těžbou uhlí na Ostravsku a Mostecku. Máme prostě jako stát štěstí. Lithium je záležitostí každého občana a každý občan by měl bedlivě střežit, jak bude s lithiem naloženo. Ve svém vlastním zájmu, v zájmu svých potomků. Dokonce se to přímo vztahuje i na lidi, kteří se k problematice staví odmítavě, rezervovaně, nebo by se nejraději podíleli na dalším tunelu. I zde platí, už tak dost vyrabovaná země další rabování nesnese. Lithium může znamenat dlouhodobou změnu politiky a ztrátu pozic. A také může být jednou z rozbušek, kdy lidé jednoduše rozmetají systém, kdy dysfunkce, tunelování státu, pozvolné prosazování nebezpečných agend se neúspěšně maskuje dekoratickou fasádou. Už žádný další tunel. Jinak bude zle.

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře