Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Miroslav Poche: Drang nach Funkce jako hybná síla dějin

Miroslavu Kapsovi (francouzsky poche = kapsa) je třeba poděkovat za to, že národu názorně odhaluje důležitou hybnou sílu dějin, kterou je touha jednotlivce po moci a funkcích. Místo nevýrazného slova „touha“ je výstižnější použít drsnější německé slovo „Drang“, tedy Drang nach Funkce. Takový ministr zahraničí je úžasná věc – mimo jiné přiděluje kámošům místa velvyslanců, tedy funkce, po nichž je „Drang“ nejsilnější. Větší „Havaj“ za státní peníze si totiž lze jen těžko představit, zejména pak v zemích, kam příliš často nejezdí státní návštěvy. Takový velvyslanec nebo i nižší diplomatický funkcionář zkrátka stojí ve společnosti na opačném pólu než třeba pracovník či pracovnice v nepřetržitém provozu, jako je fabrika, kravín, nemocnice, vězení apod.

  • miroslav-poche-drang-nach-funkce-jako-hybna-sila-dejin

 
Ministrem zahraničí chtěl velice být nejen Miroslav Poche, ale třeba i takový Edvard Beneš. Vlády se střídaly, ale Beneš byl ministrem zahraničí celých 17 let! A pak šel hned prezidentovat. V roce 100. výročí vzniku Československa sice leccos uslyšíme o legionářích, zlém mocnáři, který neměl rád Čechy, nebo o hodném tatíčku Masarykovi, ale ve skutečnosti Československo vzniklo především kvůli touze Masaryka a Beneše po funkcích. A následovalo přidělování velvyslaneckých pašalíků kámošům, stejně jako po roce 1989. Tehdy Václav Havel také vůbec po žádných funkcích netoužil (hoši mě přemluvili, budu tam jen půl roku…).
 
Drang nach Funkce pánů Beneše a Masaryka znamenal mj. uvržení celých národů do bezvýznamnosti. Samozřejmě že by to ti dva pánové sami nesvedli. Ale jejich bažení po mezinárodní slávě a vlastní významnosti se báječně překrývalo s účelem, kvůli němuž Velká Británie připravila a rozpoutala první světovou válku. Vinu za její vznik přitom vítězné státy dodnes hází na ty poražené, tedy na Německo a Rakousko-Uhersko. Britské impérium tehdy usilovalo o získání a udržení nadvlády nad celým světem, a k tomu potřebovalo jednak válkou hospodářsky zničit silné Německo, jednak do budoucna zabránit sblížení Ruska a Německa. Takové sblížení je ostatně noční můrou anglosaských elitářů dodnes. Mezi Německem a Ruskem, které spolu do roku 1918 sousedily, bylo proto třeba „nasekat“ co nejvíce nových států. Nejlepší pojistkou samozřejmě bylo a je obnovené Polsko, zcela zbytečný stát, který předtím skoro 150 let nikomu nechyběl. Při tomto novém uspořádání Evropy v roce 1918 se využívalo “touhy národů po sebeurčení“, hodila se i jakákoli etnická nenávist a jakýkoli územní spor, ale také se hodil hlad Masaryků, Benešů a tisíců dalších po státních funkcích.

Po roce 1989 dovedly mocnosti tento proces k dokonalosti tím, že se většinově slovanské státy SSSR, SFRJ a ČSSR podařilo rozsekat na více než 20 kousků. Dvacet nových ministrů zahraničí, dvacet početných sad velvyslanců, tisíce nových pracovníků zahraniční služby. Současně možnost pro všechny ostatní státy světa navázat diplomatické styky s  novými státy a státečky, a možnost pro každý již existující stát vyslat až 20 nových velvyslanců. Opačný proces, totiž slučování států a tudíž zánik diplomatických pašalíků, se v Evropě odehrál v posledních 100 letech vlastně jen při znovusjednocení Německa v roce 1990.
 
Jestliže tedy kvůli zatvrzelosti pana Poche dojde k jakýmkoli obtížím při sestavování kabinetu nebo při získávání důvěry kabinetu ve sněmovně, bude to ve srovnání s příběhem Masaryka a Beneše následek více či méně zanedbatelný.
 
Pavel Křivka

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře