Sondy do české historie: Neblahý odkaz prezidenta Beneše (3/4)

Nedostatek Benešovy státnické prozíravosti měl nutně fatální důsledky nejen pro něj osobně, nýbrž pro československý stát, v jehož čele stál téměř až do své smrti a pro jeho občany. 

Díky poslechu zahraničního rozhlasu a šeptané propagandě se informace o Benešově jednání v Moskvě dostala i k občanům Protektorátu. Popularita prezidenta a Sovětského svazu dosáhla nejvyššího stupně. Protektorátní veřejnost všeobecně uznávala, že spojeneckou smlouvou se SSSR je nejlépe zajištěna budoucnost republiky po skončení války a vyhnání okupantů.

Benešovo jednání se Stalinem také vyvolalo reakce nacistů. Říšské sdělovací prostředky několikrát denně útočily na Beneše a Stalina a jejich pakt označovaly za "ukázku sovětského imperializmu". Komentáře uváděly, že Beneš "zaprodal svou vlast bolševismu a Sovětům" a že by to udělal již před válkou, kdyby tomu Hitler nezabránil. Nacistická kritika Beneše v myslích Čechů ale spíš vyznamenávala a dodávala mu aureolu prozíravého politika světového formátu.

K Benešovu paktu se Stalinem měl projev protektorátní prezident Emil Hácha a členové protektorátní vlády, které odstartovaly ustanovení Ligy proti bolševismu a celoprotektorátní propagandistické akce s náměty, jako "Bolševismus nepřítel světa", nebo "Česká mládež buduje, bolševismus ničí" apod. Představitelé Hitlerova režimu ale svou protibenešovskou propagandou u českého národa docilovali pravý opak, než chtěli.

Začátkem roku 1944 Rudá armáda vyhnala německého nepřítele z území SSSR a počátkem dubna překročila Karpaty a dosáhla východní hranice předmnichovské ČSR. Její další útok byl ale zdržen německým protiútokem a tak k osvobození východních oblastí republiky došlo až na podzim. 27.10.1944 sovětská armáda vstoupila do hlavního města Podkarpatské Rusi - Užhorodu.

Začátkem roku 1944 poklesla nálada mezi západními Spojenci a SSSR v důsledku stále trvající krize mezi Polskem a Kremlem. Západní velmoci byly ochotné ustoupit Stalinovým územním požadavkům v oblasti Polska, ale nehodlaly hodit přes palubu polskou exilovou vládu v Londýně, jak sovětský diktátor rovněž požadoval.

V uvedené souvislosti se na Západě objevily některé nepříznivé komentáře k Benešově "východní politice". Vyvstala i vzájemná nedůvěra Spojenců v možnost poválečné spolupráce mezi Západem a Východem. Stalin požadoval okamžité otevření druhé fronty na Západě a moskevská Pravda dokonce napsala nepravdivou pomluvu, že druhou frontu Angličané a Američané neotevírají proto, že vedou v Káhiře tajné rozhovory s Němci proti Sovětskému svazu.

Symptomy horšících se vztahů mezi Spojenci velice zneklidňovaly doktora Beneše. Zvláště nerad naslouchal mínění, že československé spojenectví s Kremlem je důkazem jeho snahy začlenit republiku do poválečné sovětské zájmové sféry. Beneš tuto kritiku zatvrzele odmítal s poukazováním na Stalinovy sliby o respektování vnitřního uspořádání poválečné ČSR a na to, že nadále on sám pevně třímá ve svých rukou budoucnost nezávislého Československa a že právě díky jeho prozíravosti je naše budoucí situace "jasná a dobrá", oproti nejisté poválečné situaci  Polska v důsledku malé prozíravosti jeho londýnských exilových představitelů.

Bezprostředním úkolem před kterým Beneš na jaře 1944 stál, bylo prosazení jeho poválečných prosovětských koncepcí na Slovensku, kde 14.3.1939 vznikl samostatný Slovenský stát, zastávající pozici válečného spojence Hitlerovy Třetí říše. Slovenský stát po vstupu Ameriky do války po přepadení Pearl Harboru Japonci 7.12.1941, spolu s Německem také vyhlásil válku USA. Beneš věděl, že jeho pozice na Slovensku není tak dobrá, jako u občanů Protektorátu.

Znalosti dobových dokumentů opravňují k závěru, že Benešova nedůvěra ke Slovensku byla oprávněná. Ani postoj slovenských odbojářů a komunistů k němu nebyl tak jednoznačně kladný, jako u Čechů a české části Gottwaldova komunistického vedení, sídlícího za války v Moskvě.

Nejasný byl také poválečný osud Podkarpatské Rusi, která se po ustavení Masarykovy ČSR v říjnu 1918 s námi sloučila a jejíž jižní část si po mnichovském diktátu zabralo fašistické Maďarsko. Na zbývajícím území vznikla autonomní vláda, která v listopadu 1938 změnila oficiální název na "Karpatskou Ukrajinu".

Beneš v Londýně nepřestal Podkarpatskou Rus považovat za součást ČSR. Její občané měli zastoupení v jeho exilové vládě i v československém zahraničním vojsku v Británii.

Na jaře 1944 ale Beneš dospěl k názoru, že Podkarpatská Rus po válce připadne Sovětům. Jeho anglický životopisec Compton Mackenzie k tomu zaznamenal prezidentova slova z té doby - "Po 20 let jsme podkarpatskou otázku řešili prozatímně, nemůže však býti jiného konečného řešení než splynutí se Sovětským svazem". K dobrovolnému odevzdání části bývalého československého území Stalinovi Beneš pouze dodával - "Žádáme toliko mravní zadostiučení, abychom byli nejprve k tomu dotázáni".

Beneš měl v ruce několik ujištění sovětských představitelů, že uznávají nezávislé osvobozené Československo v jeho předmnichovských hranicích. Před končením války Stalin ještě nechtěl svými územními nároky zlobit západní Spojence, protože je ještě potřeboval ke svému vítězství nad Hitlerem. Podkarpatská Rus ale figurovala již v tajných anekčních plánech carské vlády z let 1914 - 1916, kterými byl inspirován ve svých poválečných imperiálních představách. Proto tato část bývalého Československa byla zanesena v jeho tajných plánech jako budoucí území SSSR mnohem dříve než na podzim 1944.  

Na základě Benešova dekretu ze srpna 1944 byla zřízena Prozatímní vláda osvobozeného území ČSR, řízená londýnským ministrem Němcem, generály Viestem a Hasalem, předválečným Benešovým tajemníkem Prokopem Drtinou, demokratickým politikem Bohumilem Laušmanem a příslušným  vojenským a politickým doprovodem. Krátce po příletu této vládní delegace z Londýna do Moskvy došlo na Slovensku k povstání. Představitelé obnoveného Československa proto změnili plán a 7.10.1944 přeletěli na povstalecké letiště osvobozené Banské Bystrice. 

Slovenské povstání v Moskvě velké nadšení nevyvolalo i když to později komunistická propaganda líčila zcela jinak. Stalin plánoval, že také Slovensko bude po válce připojeno k SSSR a ozbrojené povstání Slováků proti Němcům zhatilo jeho plán na násilný zábor "Slovenského štátu" zkompromitovaného kolaborací s Hitlerem. Stalinovy plány se ale líbily části slovenských komunistů. Korunu těmto Stalinovým snahám nasadil člen Slovenské národní rady JUDr. Gustáv Husák, který v Banské Bystrici dokonce plédoval za připojení celého Československa k SSSR. Husák do slovenského povstaleckého tisku napsal - "Třeba otvorene povedať, že náš ĺud by nadšene uvítal, keby medzi nami a Rusmi nestály hranice a colníci a keby slovenský človek za svoju vlast mohl považovat uzemie od Aše až po Vladivostok".

Není divu, že po počáteční euforii po zprávách z povstaleckého Slovenska nastala u Beneše v Londýně určitá nervozita. Měl strach, že povstání je protičeskoslovenské a protibenešovské. Komunistické prosovětské aktivity prezentované Husákem mu byly krajně nesympatické.

Členové exilové vlády v Londýně už vystřízlivěli z nadšení nad Benešovým "kremelským úspěchem" z prezidentových námluv se Stalinem. Slovenské povstání pokládali za dílo sovětských intrik a projev snahy slovenských komunistů postavit Beneše před hotovou věc, kterou bude nikoliv obnovení předválečného Československa, nýbrž buď sovětizace Slovenska, nebo jeho autonomie jako samostatného komunistického státu.

Obavy ze sovětizace východní části předmnichovské ČSR se zakrátko začaly naplňovat. V listopadu 1944 se v mnoha obcích Podkarpatské Rusi konaly neveřejné schůze na kterých účastníci požadovali perspektivu odtržení od Československa a připojení k Sovětskému svazu. Hlavní slovo měli komunisté a důstojníci sovětské tajné rozvědky - NKVD.   

Beneš zasílal podrobné instrukce šéfovi Prozatímní vlády Němcovi k jednání ze Sověty, ale bylo snadnější tyto instrukce v Londýně vydávat, než v Moskvě plnit. Lidový komisariát zahraničních věcí odmítal s Němcem a Benešovým vyslancem v Moskvě Fierlingrem se vůbec sejít, natož o čemkoliv jednat. Oficiálně samozřejmě "nikoliv ve zlém", ale z "nedostatku času".

Trpělivost docházela nejen Benešovi, ale i Gottwaldovi a jeho komunistům usídleným spolu s ním v Moskvě. Měli už dost neustálých Benešových výtek a rozhodli se, že sami převezmou do vlastních rukou státotvornou iniciativu o našem poválečném uspořádání.

První kritiku od moskevských komunistů schytali českoslovenští vojáci Svobodovy armády. Na jejich hlavy začaly padat stížnosti sovětské strany a československých komunistů o údajných "organizačních a operačních omylech", především v souvislosti s "dukelskou operací" při bojích o vstup na povstalecké území Slovenska. Bojové fiasko při dobývání Dukelského průsmyku bylo Sověty plně přiřknuto československé straně i když to neodpovídalo realitě, protože hlavní příčinou nadměrných ztrát na životech osvobozeneckých armád byl hazardní postup Svobodovy armády proti místní přesile Němců nesmyslně nařízený Stalinem.

Následovaly sovětské kritiky vůči vojenské rozvědce československé armády při misích v Moskvě a v Teheránu. Jejich informace zasílané Benešovi do Londýna Stalin označil za špionáž. Vojenský přidělenec v Moskvě - generál Heliodor Píka proto upadl v nemilost sovětů i našich komunistů. Za několik let falešné obvinění ze špionáže zaplatil ve své vlasti životem. Gottwaldovští komunisté ho ve vykonstruovaném politickém procesu odsoudili k smrti a ještě v roce 1949 popravili.

Sovětská kritika začala napadat dokonce Benešovu koncepci zahraniční politiky, zejména vůči starému Stalinovu nepříteli - Polsku. Benešův ministr zahraničí - syn prvního československého prezidenta Jan Masaryk se v londýnském tisku bona fide rozepsal o problému, jak uvést do společnosti západoevropských demokratických států "poloasijskou zemi", kterou je Sovětské Rusko. Sovětský komentátor se na něj zle obořil a vysmál se jeho "milostivé nabídce", že Československo Sovětskému svazu pomůže se vstupem na mezinárodní scénu. Sovětský občan ale v daném případě tak učinil právem, protože SSSR po vítězném boji s hitlerovci oprávněně cítil, že podporu malého Československa k získání respektu Západu nepotřebuje. Zděšený Fierlinger z Moskvy pak Benešovi hlásil do Londýna, v jakou nemilost upadl v Kremlu Jan Masaryk.

Je dosud ne zcela vyjasněnou otázkou, zda o několik let později - po nástupu komunistů k moci, byl Jan Masaryk zavražděn sovětskou rozvědkou, či zda spáchal sebevraždu skokem z okna koupelny svého bytu v Černínském paláci, na jehož nádvoří vyhasl jeho život v časných ranních hodinách dne 10.3.1948.

Koncem roku 1944 prudce ochladly vztahy mezi Benešovou londýnskou vládou a Kremlem. Velvyslanec Fierlinger zaslal z Mosky Benešovi depeši, ve které mu jasně sdělil, že sovětská strana od něj vyžaduje plnění jejích představ a požadavků. Benešově "úspěšné samostatné státnické budoucnosti" začalo odzvánět.

Stalin si velice přál, aby se sovětská anekce Podkarpatské Rusi nestala předmětem mezinárodních jednání. Záležitost hodlal vyřešit dvoustranným jednáním s Benešem, na kterého si učinil osobní názor při jednáních v Moskvě v prosinci 1943.

Stalin důvodně spoléhal na Benešovu vstřícnost, protože právě československý prezident se svou plnou autoritou přičiňoval o sympatie Západu k SSSR a Josifu Vissarionoviči Stalinovi osobně. Díky Benešovi dokonce pro sovětského diktátora s pověstí krvavého vraha vlastních spolupracovníků, se na Západě ujalo vlídné označení "Uncle Joe" - česky něco jako "Strýček Joska".

Beneš koncem ledna 1945 Stalina osobním dopisem ujistil, že záležitost Podkarpatské Rusi nepředloží žádné veřejné diskuzi. V závěru dopisu uvedl - "Dovolte mi, pane předsedo /rady lidových komisařů - tj. Stalin/, abych zdůraznil, že není druhého státu a národa, který by si sovětského osvobození vážil víc než lid československý a není druhého státu, který by choval tak upřímné city opravdového přátelství k Sovětskému svazu, jako je tomu u republiky Československé…/citace - Pramen ad 1), str. 334/".

Je zřejmé, že zkušený politický rutinér Beneš musel být velmi zneklidněn nedobrým vztahem Sovětů k jeho administrativě, když vládci Kremlu zaslal tak servilní dopis. Nastala éra Benešovy politické schizofrenie, kdy musel jako v hloubi duše přesvědčený demokrat udržovat přátelskou tvář k nesmiřitelným komunistickým totalitním praktikám, se kterými ho na začátku posledního roku válečného běsnění prvně tvrdě konfrontoval donedávna jeho roztomilý přítel - "Uncle Joe".

Neklid z možného vývoje na Slovensku zachvátil nejen Beneše, ale i vůdce KSČ Klementa Gottwalda s jeho věrnými "moskevskými soudruhy". Začali si klást otázku - "Nebude Benešova "československá linie" v rozporu s představami soudruha Stalina?"

Sovětské stanovisko k postavení Slovenska pomohl Gottwaldovi v Moskvě objasnit bulharský soudruh Georgi Dimitrov - ikona mezinárodního komunistického hnutí, proslulá vlastní obhajobou před nacistickým soudem v roce 1933 ve věci obvinění komunistů ze zapálení Říšského sněmu v Berlíně.