Sjednocení jako předpoklad rozpadu? (ROZDĚLOVÁNÍ A SJEDNOCOVÁNÍ NĚMECKA VE 20. STOLETÍ) (2)

Na potřebu nebo nutnost sjednocení Německa existuje samozřejmě více názorů. Např. Luboš Palata, redaktor Lidových novin, píše:

„Přestěhování spolkových úřadů z porýnského, téměř lázeňského města Bonnu do rušného, asi nikdy nedostavitelného Berlína, bylo jen symbolickou tečkou za tím, co muselo následovat, když se Německo rozhodlo sjednotit. I když sjednocení není příliš odpovídající název toho, co se na počátku devadesátých let stalo a co by se – kdyby to neznělo tak nepřijatelně – dalo nazvat anexí. Dobrovolnou anexí východu západem.

Sjednocení Německa se nám dnes zdá jako cosi přirozeného, jako něco, co nemělo alternativu. Ale alternativu to samozřejmě mělo, protože Německo jako takové není příliš přirozený státní útvar. I proto má dodnes federalizovanou státní strukturu a i v ní jsou ještě jakési nadřazené federální útvary – Svobodný stát Bavorsko a podobně i Sasko. Byť jsou oba „svobodné státy“ jen jakýmsi historickým reliktem z dob sjednocování Německa ve druhé polovině devatenáctého století, přesto, podobně jako mnoho jiných věcí, připomínají jen velice krátkou historii Německa jako jednotného „národního státu“.

Státu, jehož součástí dnes není Rakousko (a Česká země), území, která byla dlouhá století doslova srdcem „Svaté říše římské národa německého“, od jejíž tradice se dnešní Německo do značné míry odvozuje. Pokud tedy není součástí Německa Rakousko (po roce 1918 vítězné velmoci sjednocení Rakušanům zakázaly) a dnes je z něj dobře fungující „národní stát“, není možné říkat, že východní Německo nemohlo po roce 1990 existovat jako samostatný stát. A Bonnská republika zůstat Bonnskou republikou.

Oproti dnešnímu stavu by to mělo mnoho výhod. Především, západní Německo by zůstalo evropským civilizačním lídrem, kterým až do roku 1990 bylo. Když srovnáme pozici staré Spolkové republiky a té dnešní, je vidět znatelný propad. Z jednoho z nejbohatších evropských států se stal šedý průměr Evropské unie. Investice směřují z ekonomického hlediska naprosto katastrofálním směrem – ze západu, kde mohly přinášet užitek, na východ, kde sanují sociální smír, staví dálnice vylidněnou krajinou a natahují optické kabely ve městech, v nichž nikdo nechce bydlet.“ * (Luboš Palata, Ekonomika, 02. 08. 2010, http://www.finmag.cz/cs/finmag/ekonomika/vychodni-nemecko-koule-na-noze-evropy/)

Variant ke sjednocení bylo více, zvláště pokud sledujeme iniciativy pocházející z území „Východního

Německa“. Prosazovat se však začala vize H. Kohla, směřující od „Smluvního společenství“ k „jednotné německé vlasti“.

Helmut Kohl – spolkovým kancléřem byl zvolen 1. 10. 1982 - se osobně významně podílel na německé politice před sjednocením Německa.

„Tahal za nitky z kancléřského úřadu. Zosobňoval mocenské centrum rozhodování o německé politice.*) (Geschichte der deutschen Einheit in vier Bänden.1. Aufl. Stuttgart, Dt. Verlags-

Anstalt,1998, Bd. 1: Karl-Rudolf Korte: Deutschlandpolitik in Helmut Kohls Kanzlerschaft, s. 7)

Samozřejmě nelze spojovat problematiku sjednocování Německa pouze s Helmutem Kohlem, ale jeho role je v tomto procesu nepřehlédnutelná. Byl pevně odhodlán sjednotit Německo, a to i proti základním

argumentům kritiků sjednocení na německé půdě. Dobře využil mezinárodně politickou

situaci a nálady obyvatelstva NDR.

Sjednocování Německa v režii H. Kohla se stalo rychlým sjednocením…

Úloha spolkového kancléře při sjednocování Německa se obráží i v osobních sporech v rámci mocenského boje ve státě, především v konfliktu týkajícím se normativních základů německé politiky a vrcholí v tlaku na reformy ve „Zprávě o situaci národa 1998“. *

Geschichte der deutschen Einheit in vier Bänden.1. Aufl. Stuttgart, Dt. Verlags-

Anstalt,1998, Bd. 1: Karl-Rudolf Korte: Deutschlandpolitik in Helmut Kohls Kanzlerschaft, S. 409)

„Kohl rozvinul postupy, s nimiž se mu podařilo prosazovat zájmy své strany, aniž by byl závislý na veřejných diskusích a sporných stanoviscích.“ *

Geschichte der deutschen Einheit in vier Bänden.1.Aufl. Stuttgart, Dt. Verlags-

Anstalt,1998, Bd. 1: Karl-Rudolf Korte: Deutschlandpolitik in Helmut Kohls Kanzlerschaft, S. 497)

Sjednocené Německo mělo zahrnout dva státy – SRN a NDR – fungující více než 40 let každý zvlášť – a v odlišných spojeneckých uskupeních.

V Západním Německu byly značné deficity v informovanosti o mocenských a rozhodovacích strukturách SED (název komunistické strany v NDR)

V souvislosti s charakteristikou cílů a postupů v SRN se objevuje pojem kancléřská demokracie.

Dne 8. 11. 1989 přednesl H. Kohl před poslanci Spolkového sněmu svou zprávu o stavu „unie“, kde nastínil ochotu hospodářsky pomoci východnímu Německu. Pomoc podmínil zrušením vedoucí úlohy SED v NDR, povolením dalších politických stran a hnutí a vypsáním svobodných voleb.

Dne 28. 11. 1989 přednesl H. Kohl tzv. Plán deseti bodů. Hovořil v něm o humanitární pomoci uprchlíkům z NDR a zjednodušení podmínek pro cestování mezi NDR a SRN, o pokračování spolupráce s NDR v různých oblastech, o zintezivnění pomoci, pokud bude proces změn ve východním Německu nezvratný, vyjádřil ochotu jednat o „Smluvním společenství“ i rozvíjet konfederativní struktury mezi oběma německými státy – to vše při pokračování jednání mezi Západem a Východem, při spolupráci Evropského společenství s postkomunistickými zeměmi. H. Kohl spojil znovusjednocení Německa s další integrací Evropy, s rozvojem spolupráce v KBSE, s překonáním rozdělení Evropy i Německa.

Kohlův Program deseti bodů neobsahoval kvalitativně nové či dokonce revoluční prvky, ani nevyužíval nové prameny, spíše zahrnoval starší známé postoje. Zároveň neuváděl žádný konkrétní časový plán možné realizace. * (Geschichte der deutschen Einheit in vier Bänden, Stuttgart, Deutsche Verlags-Anstalt, 1998, Bd. 4: Werner Weidenfeld: Aussenpolitik für die deutsche Einheit, S. 105).

.

„Závažnou pozornost při zkoumání ústředních politických sil v obou německých státech si zasluhují politické strany v Západním Německu, hlavně postoje opozičních stran ve Spolkovém sněmu vůči sjednocovacímu procesu, ve Východním Německu pak transformační procesy stran „Bloku“ a historie nově zakládaných stran.“ * (Viz: Geschichte der deutschen Einheit in vier Bänden.1.Aufl. Stuttgart, Dt. Verlags-Anstalt,1998, Bd. 3: Wolfgang Jäger:Die Überwindung der Teilung, S. 22)

Např. dříve vládnoucí strana SED byla transformována na PDS (Stranu demokratického socialismu.) Ta mimo jiné důrazně kritizovala smlouvu o sjednocení. Nově se formovala SDP/SPD, DSU (Die Deutsche Soziale Union), DA (Der Demokratische Aufbruch), DFP (Die Deutsche Forumpartei, Die Freie Demokratische Partei a Grüne (Zelení).

U nekomunistických stran Bloku v NDR můžeme pozorovat novou orientaci v demokratizačním duchu.

K dokreslení vývoje politických stran v NDR před sjednocením Německa slouží i pohled na vznik nových

politických stran – hlavně SDP/SPD, DSU (Die Deutsche Soziale Union), DA (Der Demokratische Aufbruch), DFP (Die Deutsche Forumpartei), Die Freie Demokratische Partei, Grüne). Nelze opomenout síly transformačního procesu v NDR, bez nichž by celkový obraz společenského dění sledovaného období byl značně neúplný. Jedná se o občansko-právní uskupení, církve, skupinky intelektuálů – malé rozsahem, ale přesto se značnou působností. Důležitou roli často sehráli i jednotlivci – Günter Grass, Jürgen Habermas ad. „Přitom můžeme konstatovat, že intelektuálové nevystupovali jako opěvovatelé jednoty, ale jako kritikové sjednocovacího procesu… tak, jak byl veden..“ * (Geschichte der deutschen Einheit in vier Bänden, Stuttgart, Deutsche Verlags-Anstalt, 1998, Bd. 3: Wolfgang Jäger: Die Überwindung der Teilung, s. 22)

Dne 13. 11. 1989 byl zvolen nový premiér východoněmecké vlády Hans Modrow. Ten 17. 11. navrhl H. Kohlovi „Smluvní společenství“ obou států. Ve vztahu ke Spolkové republice Německo hovořil o „kooperativní koexistenci“.

Dne 1. 12. zrušila Lidová sněmovna vedoucí úlohu SED. Otevřela se cesta k jednání komunistů s opozicí. Při setkání H. Kohla s H. Modrowem v Drážďanech 19. 12. 1989 bylo dojednáno otevření Braniborské brány a stržení „berlínské zdi“.

Důležitým faktorem pro sjednocování se staly volby jako demokratické opodstatnění a legitimování sjednocovacího procesu. Za Kohlovo vítězství byly pokládány výsledky voleb do Lidové sněmovny 18. března 1990. * (Geschichte der deutschen Einheit in vier Bänden, Stuttgart, Deutsche Verlags-Anstalt, 1998, Bd. 4: Werner Weidenfeld: Aussenpolitik für die deutsche Einheit, S. 299). Kromě politického vítězství CDU znamenaly podporu Kohlovým sjednocovacím snahám.

Vláda de Maiziéra, činnosti ministerské rady a transformace státní správy – to vše posilovalo vývoj směřující ke sjednocení Německa.

Při pohledu na politickou scénu Východního Německa před rokem 1989/1990 je zřejmé, že „přes stále zřetelnější krizovou situaci v NDR nevyjadřovala špička východní CDU žádný odstup vůči SED. Gerald Götting se do poslední chvíle pokoušel brzdit reformní síly ve své straně a setrvával na podpoře orientace „strany dělnické třídy“) / - součást establismentu NDR/ „ I DBD (Demokratická rolnická strana Německa) se distancovala od SED až velmi pozdě….“ NDPD (Národně demokratická strana Německa) měla od počátku poněkud problematické postavení. Měla integrovat „méně zatížené“ bývalé členy NSDAP a Wehrmachtu. Toto zaměření mělo „zajistit SED většinu proti „buržoazním silám“. Vzhledem k těmto okolnostem je pak vysvětlitelné, že se vedení NDPD jen obtížně vyrovnávalo s vývojem po pádu Berlínské zdi. I uvnitř členské základny bylo možno pozorovat rozporuplné reakce.

Co se týče LDPD (Liberálně demokratické strany Německa) jak v představenstvu, tak v členské základně lze sledovat připravenost zahájit reformy.

Zahraničně politické faktory sjednocování Německa jsou často opomíjené a přitom pro pochopení dané problematiky velmi důležité. Opět i zde v centru pozornosti je osobnost spolkového kancléře H. Kohla.

Jeho vize sjednoceného Německa byly konfrontovány s postoji velmocí – zvláště SSSR, Velké Británie a Francie. H. Kohl argumentoval spojováním „německé politiky“ s „evropskou politikou“. Svou vlastní koncepcí řešení „německé otázky“ chtěl stabilizovat německou veřejnost a předejít námitkám koaličního partnera FDP, opozice i zahraničně politických partnerů. * (Geschichte der deutschen Einheit in vier Bänden, Stuttgart, Deutsche Verlags-Anstalt, 1998, Bd. 4: Werner Weidenfeld: Aussenpolitik für die deutsche Einheit, s. 95.)

Při jednáních s představiteli hlavních mocností Severoatlantické aliance bylo v popředí zájmu samozřejmě postavení Německa v rámci této organizace i za nové aktuální situace. „Prezident G. Bush.. nechtěl se západními spojenci pouze dohodu o německé jednotě, ale zároveň se chtěl ujistit, že sjednocené Německo zůstane členem NATO. „ * (Geschichte der deutschen Einheit in vier Bänden, Stuttgart, Deutsche Verlags-Anstalt, 1998, Bd. 4: Werner Weidenfeld: Aussenpolitik für die deutsche Einheit, s. 175). Jasně vysvítá, jak utváření „nového“ Německa souviselo s představami hlavních evropských mocností o „nové architektuře Evropy“. Konfrontovány byly představy těchto evropských mocností o budoucí mezinárodně bezpečnostní situaci a o vlastních národních zájmech.

V mezinárodně politických vztazích v souvislosti s plánem německého sjednocení můžeme pozorovat vývoj postojů hlavních velmocí. Spojené státy americké vždy podporovaly sjednocenou Evropu, proto byly i pro znovusjednocení Německa, ovšem za předpokladu, že bude patřit k Západní alianci. SSSR vycházel ze svých postojů ještě před rozdělením Německa, kdy prosazoval jednotné Německo, ale neutrální, Velká Británie a Francie si žádné sjednocení Německa nepřály. Britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová vytušila silné sjednocující tendence německého kancléře už v roce 1989. V září toho roku navštívila Moskvu a shodla se s M. Gorbačovem na zachování současného stavu. Na listopadovém summitu Evropského společenství v Paříži M. Thatcherová zopakovala svůj postoj a vyzvala k opatrnosti. Koncem listopadu přijela do USA. Americký ministr zahraničí James Baker uznal právo Německa na sebeurčení a mírové sjednocení, ale postupné. Za USA tak vyjádřil, že nebudou sjednocení Německa bránit. Britská premiérka pak vsadila na spolupráci s Francií. Na setkání Evropské rady ve Štrasburku v prosinci 1989 ji francouzský prezident Mitterand v soukromí podpořil, ale již o měsíc později prohlásil v Berlíně, že nebude klást překážky sjednocení. Byl realista. Když i M. Gorbačov odmítl, aby SSSR vetoval německé sjednocení, dostávala se M. Thatcherová se svým odmítavým postojem do izolace.

Důležitým faktorem při jednáních byla otázka zajištění bezpečnosti pro sousedy Německa i další mezinárodně bezpečnostní otázky. Jednání označovaná jako „4 + 2“ vyjadřovala zastoupení účastníků: čtyř velmocí, plus Německa a Polska. Významnou roli sehrály i osobnosti-představitelé zúčastněních zemí, např. za Německo H. Kohl, H.-D. Genscher, H. Modrow, za Sovětský svaz M. Gorbačov. Ve vzájemných vztazích bylo nutné mnohé dořešit a vysvětlit. Ožehavým tématem zde bylo nerozšiřování NATO na východ. Hlavní starostí polského ministra zahraničí Skubiszewského se stalo zabezpečení polsko-německých hranic a vyřešení otázek územních požadavků.

V mezinárodně politických souvislostech je s problematikou sjednocení Německa vedle osobnosti H.Kohla spojována úloha H.-D.Genschera, např. při začleňování celého Německa do NATO a při nové orientaci „východní politiky“ SRN se zvláštním důrazem na vztahy k Sovětskému svazu. Závažná diskuse se týkala západních polských hranic. Co se týče jednání „2 + 4“, ačkoli v prosinci 1989 především Polsko a Francie trvaly na „konečném uznání polské západní hranice, a i SPD a FDP požadovaly od H. Kohla jasné vyjádření, a dokonce z řad CDU vycházela ochota k prohlášení ohledně linie Odra-Nisa, spolkový kancléř se do jednání k těmto otázkám nijak zvlášť nehrnul.“ * Geschichte der deutschen Einheit in vier Bänden, Stuttgart, Deutsche Verlags-Anstalt, 1998, Bd. 4: Werner Weidenfeld: Aussenpolitik für die deutsche Einheit, s. 481).

Vláda SRN dosahovala brzy viditelných úspěchů – což dokazovala např. Kohlova návštěva v Moskvě 9. -10. února. M.Gorbačov byl ochoten souhlasit s tím, aby SRN a NDR řešily svoje záležitosti samy, nebyl však ochoten připustit členství NDR v NATO.

Dne 14. července 1990 navštívil H. Kohl spolu s H.-D.Genscherem Moskvu. Na pořadu jednání bylo především téma členství sjednoceného Německa v NATO, osud sovětských vojsk na území NDR a velikost bundeswehru. Pro M. Gorbačova bylo velkým problémem členství sjednoceného Německa v NATO. Nakonec uznal, že si Německo samo svobodně vybere, jaké organizace bude členem. Sovětská vojska měla být z východoněmeckých zemí postupně – do 4 let - odsunuta a nahrazena jednotkami NATO. U stanovení velikosti Bundeswehru prosadil H. Kohl počet 370 000. Schůzka byla německým úspěchem a otevřela cestu ke znovusjednocení.

Následovala vzájemná jednání mezi oběma německými státy. 18. 5. 1990 podepsaly tzv. státní smlouvu o hospodářské, měnové a sociální unii. Dne 6. 6. začalo vlastní oficiální jednání o novém německém uspořádání – a nevyhnulo se ostrým střetům. Za západoněmeckou stranu vyjednával ministr vnitra Wolfgang Schäuble (CDU). Rázně odmítl požadavky východoněmeckého premiéra Maiziéra, aby se případné sjednocené Německo rozešlo s kontinuitou současného západoněmeckého státu, nebo aby byla připojena hymna NDR k stávající západoněmecké. Vyskytly se i další problémy, např. otázka hlavního města či spisů Stasi.

Dne 21. 6. se parlamenty obou států vyjádřily k hranici Odra-Nisa. Podle jejich prohlášení se staly tyto hranice nezpochybnitelné.

Při dalších jednáních se obě strany dohodly v otázce hlavního města. Měl se jím stát Berlín. Shodly se rovněž na tom, že bude právo Spolkové republiky Německo převedeno i na NDR.

Dne 1. 7. pak vstoupila v platnost německá marka (DM) jako jediné platidlo v NDR.

Dne 23. 8. se východoněmecký parlament usnesl na přistoupení NDR k SRN k 3. říjnu 1990. Dne 31. 8. Došlo k podpisu sjednocující smlouvy.

Dne 12. 9. 1990 byla v Moskvě podepsána Smlouva o závěrečných ustanoveních ve vztahu k Německu. Podepsali ji zástupci obou německých států s ministry zahraničí vítězných mocností – Hans-Dietrich Genscher (SRN), Lothar de Maiziére (NDR), Eduard Ševardnadze (SSSR), James Baker (USA), Douglas Hurd (Británie) a Alexander Dumas (Francie). V článku 10 této smlouvy se velmoci zřekly práv k Berlínu a Německu a k 3. 10. získalo Německo svrchovanost nad „vnitřními i vnějšími záležitostmi“. O den později podepsali Genscher se Ševardnadzem smlouvu o přátelství SRN a SSSR. Na přelomu 20./ 21. 9. schválily sjednocovací smlouvu parlamenty SRN a NDR. Třetí říjen se stal dnem znovusjednocení Německa.

Do tohoto okamžiku lze hovořit o úspěchu H. Kohla – Německo se nevyvázalo z hospodářských a politických svazků se Západem, sjednocení proběhlo zcela v jeho politických záměrech.

…

Klíčovou roli v diskusích o německé jednotě hrála ekonomika. Analyzovaly se ekonomika SRN i NDR před sjednocením, stejně jako ekonomický vývoj v přelomovém období 1989-1990.

Charakteristickým znakem západoněmeckého hospodářství před sjednocením Německa byla „sociálně tržní ekonomika“. „Politicky geniální myšlenka odlišit tržní ekonomiku přídavným jménem sociální od zdiskreditované ekonomiky kapitalismu v době krize a po uchopení moci nacisty patřila roku 1946 Alfredu Miller-Armackovi, pozdějšímu státnímu tajemníku spolkového kancléře L. Erharda. Politické prosazení koncepce roku 1948/1949 bylo v prvé řadě zásluhou Erharda).“ * Geschichte der deutschen Einheit in vier Bänden. – Stuttgart, Deutsche Verlags-Anstalt, 1998, Band 2: Dietr Grosser: Das Wagnis der Währungs-,Wirtschafts-und Sozialunion.Politische Zwänge im Konflikt mit ökonomischen Regeln, s. 92) Koncepce sociálně tržní ekonomiky v SRN má pak specifický vývoj. Odklání se od liberalismu, značně přejímá křesťanské pojetí sociální politiky. „Sociálně tržní ekonomika se měnila ve státní zabezpečování lidské existence.“ * Geschichte der deutschen Einheit in vier Bänden. – Stuttgart, Deutsche Verlags-Anstalt, 1998, Band 2: Dietr Grosser: Das Wagnis der Währungs-,Wirtschafts-und Sozialunion.Politische Zwänge im Konflikt mit ökonomischen Regeln, s. 93)

Podle tehdejšího ministra financí Theo Waigela byla „měnová, hospodářská a sociální unie mezi SRN

a NDR základem německé jednoty.“ Spolková vláda přistoupila k tomuto kroku, třebaže byl kritizován, že „odporuje pravidlům národohospodářské nauky.“ (Viz Geschichte der deutschen Einheit in vier Bänden. – Stuttgart, Deutsche Verlags-Anstalt, 1998, Band 2: Dietr Grosser: Das Wagnis der Währungs-,Wirtschafts-und Sozialunion.Politische Zwänge im Konflikt mit ökonomischen Regeln,s. 9)

Podle ekonomických odborníků měla měnová i státní jednota počkat, dokud nebude ekonomika NDR vykazovat přibližně stejnou produktivitu jako v SRN.

Plánům H. Kohla a jeho CDU nahrávala skutečnost, že většina občanů Východního Německa tehdy nechtěla tak dlouho čekat, toužili co nejdříve žít jako občané Západního Německa. Neuvědomovali si, že sjednocené Německo bude odlišné nejen od NDR ale i staré SRN, že bude muset zvládat procesy spojené sjednocováním – a že NDR bude zbavena role potenciálního hospodářského konkurenta SRN.

Dne 6. února 1990 byla NDR nabídnuta jednání o měnové a hospodářské unii. Již vláda H. Modrowa se postavila za brzké zavedení „D-marky“ v NDR a de Maiziérova vláda obdržela volbami do Lidové sněmovny 18. 3. 1990 mandát k co možná nejrychlejšímu ustanovení jednotné měny, hospodářství i státu.

Část obyvatelstva NDR – ti, kteří zůstali v zemích východního Německa - důvěřovala v západoněmeckou pomoc při vybudování „nového a lepšího východního Německa“. Vedle nich zvolilo hned v roce 1989 více než 300 000 obyvatel variantu emigrace do západní části Německa. Jednalo se především o osoby v produktivním věku.

Pro vývoj ekonomiky v zemích bývalé NDR po sjednocení Německa je dobré si povšimnout její charakteristiky v historickém sledu.

Německá demokratická republika se po rozdělení na konci čtyřicátých let stala součástí východního bloku s ekonomickou strukturou podléhající politické kontrole. I přes mírné snahy o ekonomické reformy v průběhu čtyřicetiletého období fungování NDR zůstávala administrativně organizovanou ekonomikou, kde veškerá ekonomická rozhodnutí podléhala splnění politických cílů. Zapojení NDR do celosvětového obchodu nebylo veliké, ale značný podíl měla na obchodě ve východním bloku. Po Sovětském svazu zde NDR zaujímala druhou pozici.

Sledujeme-li strukturu východoněmecké ekonomiky, podniky byly integrovány horizontálně i vertikálně do tzv. „kombinátů“, které byly ve vlastnictví státu či místních vlád. I přesto, že byla východoněmecká ekonomika příkazovou, byl ponechán prostor na rozdíl např. od tehdejšího Československa, i když minimální, pro soukromou sféru. V rámci Východního bloku plnila NDR roli „výkladní skříně reálného socialismu“.

NDR se ve srovnání s SRN vyznačovala relativně silnou nabídkou práce vztaženou k velikosti populace. To plynulo z charakteru ekonomiky NDR, kde bylo zákonem dané právo na práci - a být zaměstnaným bylo důležité pro získání nároku na sociální pomoc a jiné státní pomoci.

Sociální systém NDR zajišťoval občanům vysokou měrou sociální jistotu. V Ústavě NDR byla celá řada sociálních práv povýšena na úroveň základních práv. Hlavními sociálními právy byla např. záruka pracovního místa, zásobování levnými výrobky základní spotřeby, stabilní a nízké nájemné, bezplatné zdravotní ošetření a podpora rodin a matek prostřednictvím dostatečné nabídky jeslí a dětských školek.

Neracionální využívání pracovní síly se však odráželo v produktivitě práce, která byla celkově asi na 1/3 produktivity západoněmecké. Nízké a stabilní ceny výrobků základní spotřeby vedly k plýtvání nedostatkových zdrojů.

Po pádu berlínské zdi a zrušení vnitroněmeckých hranic politici obou států doufali, že

ustane silná migrace východoněmeckých občanů směrem na západ. Nicméně se tak nedělo

a exodus umocněný politickým a ekonomickým kolapsem Východního Německa pokračoval.

Na pomoc východoněmeckým zemím byly vydány miliardy západoněmeckých marek, v roce 1991 byla zavedena „solidární daň“ (Solidaritätszuschlag).

V r. 2005 vešel v platnost tzv. Solidární pakt, který byl finančně dotován částkou 156 miliard eur a má do r. 2019 zajišťovat rozvoj a zvláštní podporu nových spolkových zemí.

Celkově se náklady na znovusjednocení Německa odhadují na 1,5 bilionu euro * (M. Vítek: Za znovusjendocení Němci stále platí: http://www.mesec.cz/clanky/za-znovusjednoceni-nemci-stale-plati/,10. 6. 2011)

Vytvoření měnové unie a zavedení Západoněmecké marky ve směnném poměru, který byl zvolen v nových spolkových zemích, bylo tedy čistě politické rozhodnutí, s dopředu ne příliš jasnými ekonomickými dopady.

K tomu přistupovala hospodářská a sociální unie – v podstatě převzetí systému SRN v zemích bývalé NDR. Obyvatelé východního Německa měli veliký strach ze ztráty vžitých sociálních jistot, což vedlo k tlakům na řešení sociálního systému. Situaci zklidnilo zavedení nového sociálního systému ve východním Německu – vysoké sociální dávky, vysoké dávky v nezaměstnanosti, poskytování rekvalifikace, pracovní místa v rámci veřejného sektoru, předčasné důchody apod.

Od počátku sjednocení přispívaly k udržení východoněmecké ekonomiky fiskální transfery ze západoněmeckých zdrojů. Nejednalo se o nijak zanedbatelné sumy, naopak tyto transfery představovaly více než polovinu celého východoněmeckého produktu. V číslech to pak znamená, že v roce 1991 bylo přesunuto na východ 156 mld. DM, v roce 1992 představovaly fiskální transfery do nových zemí 195 miliard DM, což znamenalo 50 % východoněmeckého HDP a téměř 4 % HDP západoněmeckého a jejich výše plynule rostla.

To vše také přispělo k silnému růstu poptávky po západoněmeckém zboží, ze kterého západní část těžila první dva roky po transformaci.

Samotná výše transferů by nemusela představovat až tak velký problém. Hlavní část těchto prostředků však byla financována prostřednictvím státního rozpočtu a jejich zdrojem byly především úvěry. Druhým nejvýznamnějším zdrojem prostředků byly dluhopisy vydávané fondem sjednocení. Jednak docházelo vlivem státních půjček k růstu úrokových sazeb a vytěsňování soukromých investic, současně pak narůstalo státní zadlužení, které představovalo fiskální problémy do budoucna.

Částka transferů značně převyšovala původní odhady, avšak hlavním problémem by nebyla ani tak výše, jako užití těchto prostředků. Tyto prostředky zdaleka nebyly užity pro financování investic, což se mělo v budoucnu projevit prorůstově, ale zejména pro pokrytí výdajů sociálního systému a penzí. Nehledě na to, že potřeby těchto druhů výdajů neustále vzrůstaly se vzrůstající mírou nezaměstnanosti a předčasných odchodů do důchodu. * *(http://is.muni.cz/th/76506/esf_m/economic_impacts_of_reunification_of_Germany.pdf,

* M.Skřehota: Ekonomické důsledky sjednocení Německa (3.2.1)

Klíčovým vnitroněmeckým politickým tématem se stalo finanční vyrovnání. Je základem federalistického systému, na kterém je vybudována Spolková republika Německo. „Rozlišujeme mezi vertikálním finančním vyrovnáním, které probíhá mezi spolkovým státem a zeměmi, a horizontálním finančním vyrovnáním, které probíhá mezi zeměmi navzájem. Finanční vyrovnání v užším slova smyslu představuje pouze přerozdělení finančních prostředků mezi spolkovými zeměmi.., které má pomoci finančně slabým zemím přiblížit se svou výkonností k průměrné finanční síle spolku.“ * (Romana Minaříková: Bohatým brát, chudým dávat. Teritoria, sv. 1, Praha, FSV UK, Institut mezinárodních studií, 2011, s. 21)

Šok pro systém finančního vyrovnání představoval rok 1990, konkrétně sjednocení Německa. S ohledem na vysoké náklady německého sjednocení se staré země stavěly proti začlenění nových zemí do finančního vyrovnání a hledaly řešení, které by jejich příspěvky do systému zachovalo přehledné a ve snesitelné výši. Na základě odhadů očekávaného deficitu rozpočtu NDR po provedení měnové unie 1. 7. 1990 se šéfové vlád spolku a západoněmeckých zemí dohodli na tom, že náklady rozpočtového deficitu NDR, respektive nově vznikajících východoněmeckých zemí ponesou vždy po jedné třetině spolek, staré a nové země. Západoněmecký podíl byl vyčíslen na 115 miliard DM na období do konce roku 1994, přičemž finanční prostředky novým zemím měly plynout skrze Fond německé jednoty. * (Viz Romana Minaříková: Bohatým brát, chudým dávat. Teritoria, sv. 1, Praha, FSV UK, Institut mezinárodních studií, 2011, s. 26)

Do roku 1995 lze konstatovat, že se finanční síla nových spolkových zemí výrazně nezlepšila. Po tomto roce došlo k podstatné změně přerozdělovacích struktur. Nový systém finančního vyrovnání se odrazil ve finančním postavení jednotlivých spolkových zemí. Zatímco před německým sjednocením bylo pět z deseti západoněmeckých zemí povinno přispívat na finanční vyrovnání a dalších pět patřilo mezi příjemce, po sjednocení obou německých států se šest z celkem 16 spolkových zemí stalo plátci do systému a zbylých deset se zařadilo mezi příjemce. Některé západoněmecké země byly nuceny přispívat do systému více než dříve, a to vedlo ke kontroverzím.

Od konce r. 1999 začala pracovní skupina složená z expertů všech zemských ministerstev financí pracovat na nové podobě finančního vyrovnání. Po mnoha jednáních byl schválen Zákon o kritériích, a to otevřelo cestu k vytvoření nového Zákona o finančním vyrovnání, který každoročně určuje přesná pravidla pro přerozdělení. Přesto se situace mezi zeměmi zcela neuklidnila. Nové finanční vyrovnání vstoupilo v platnost 1. 1. 2005. Jeho kritika pokračovala, někteří představitelé západoněmeckých spolkových zemí (např. ministerský předseda Severního Porýní-Vestfálska – Jürgen Rüttgers) upozorňovali, že některé velké spolkové země, které patří mezi plátce, se již více nenacházejí v situaci, kdy by byly schopny vytvořit vyrovnaný rozpočet.

Kritici systému finančního vyrovnání přicházeli s jeho charakteristikou jako „neefektivním, neprůhledným a nespravedlivým“. Upozorňují především na negativní motivační působení celého systému. Bohaté země si stěžují, že jsou trestány za svůj hospodářský úspěch, že své nadbytky musí přenechávat chudším zemím na východě – a to rozhodně nepřispívá k soudržnosti sjednoceného Německa.*

(Viz: Romana Minaříková: Bohatým brát, chudým dávat. Teritoria, sv. 1, Praha, FSV UK, Institut mezinárodních studií, 2011, s. 84)

V roce 2019 skončí svou činnost Pakt solidarity II. *

(„Pakt solidarity“ mezi spolkem a jednotlivými zeměmi tvoří základ pro budování východu: Pět nových zemí tak do konce roku 2004 obdrželo celkem 94,5 miliardy eur. V roce 2005 byl uzavřen Pakt solidarity II: východoněmecké země získají do roku 2019 dalších 156 miliard eur.) (Viz: http://www.tatsachen-ueber-deutschland.de/cz/20-let-nemecke-jednoty/inhaltsseiten/kompakt/1992-soucasnost.html?type=100)

Z něho je financována podstatná část obnovy zemí bývalé NDR. Podle finančních expertů nelze očekávat, že by se hospodářská situace nových spolkových zemí do té doby výrazně zlepšila.*

(Viz: Romana Minaříková: Bohatým brát, chudým dávat. Teritoria, sv. 1, Praha, FSV UK, Institut mezinárodních studií, 2011, s. 89)

Co se konkrétně týče ekonomiky Východního Německa po sjednocení - „po 1. červenci 1990 došlo v NDR k tomu, jak skeptikové předpokládali, že se zhroutila výroba a rostla přetrvávající nezaměstnanost..“ (Viz Geschichte der deutschen Einheit in vier Bänden. Stuttgart, Deutsche Verlags-Anstalt, 1998, Band 2, Dieter Grosser: Das Wagnis der Währungs-, Wirtschafts-, und Sozialunion. Politische Zwänge im konflikt mit ökonomischen Regeln, S. 497)

Nárůst nezaměstnanosti byl velmi prudký, a to i přes skutečnost, že spolkové země západního Německa přijímaly 250 000 pendlerů z východu Německa, denně dojíždějících za prací.

Míra nezaměstnanosti se ve východní části Německa stabilizovala na konci roku 1992 na hodnotě 14 %, což by se mohlo zdát jako dobrý výsledek ve srovnání s prvním rokem po sjednocení.

Je třeba si ovšem uvědomit, že tento pokles souvisel spíše s celkovým poklesem pracovním síly, než s

vytvořením nových pracovních míst, ve kterých by se uplatnili dřívější nezaměstnaní. Byly rušeny podniky, které nemohly obstát jak ve vnitrostátní konkurenci, tak i na zahraničním trhu. Pracovní místa však za ně připravena nebyla.

Co se týče trhu práce a vnitroněmecké pracovní migrace, poptávkový boom na počátku roku 1990 znamenal značný růst poptávky po práci na západoněmeckém trhu. V průběhu tohoto roku to znamenalo 300 tisíc nových pracovních míst a nezaměstnanost v této době klesla na své desetileté minimum. Velká část nových pracovních míst byla obsazena pracovníky z východního Německa, kde ve stejnou dobu s poklesem produkce klesala také zaměstnanost, což v číslech na konci roku 1990 znamenalo na jedné straně míru nezaměstnanosti v západním Německu pod 6 % a na straně druhé více než 25 % v

Německu východním. Velká část poptávky na západoněmeckém trhu práce byla tedy uspokojena východoněmeckými pracovníky, s čímž souvisela vysoká migrace z východu na západ. V roce 1990 se počet východních Němců mířících na západ sice podstatně snížil oproti roku

1989, kdy dosáhl počtu téměř 340 tisíc, přesto počet přesahující 130 tisíc obyvatel byl stále

vysoký.

* Viz: * http://is.muni.cz/th/76506/esf_m/economic_impacts_of_reunification_of_Germany.pdf,

* M. Skřehota: Ekonomické důsledky sjednocení Německa (4.2)

Například ve východoněmecké zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko odcházely celé určité věkové a profesní skupiny obyvatel - a země musí do budoucna čelit dramatickému vyklidňování regionu. Snižování počtu obyvatel se tu projevuje od počátku 90. let 20. století nepřetržitě u obou pohlaví. V r. 1990 mělo 1 924 mil. obyvatel, v roce 2008 už jen 1 664 mil, to znamená pokles o 14 procent. * (Martina Hamplová: Migrační vlny ve Spolkové republice Německo po roce 1989 mezi severními a jižními spolkovými zeměmi, Teritoria – sv. 2, Praha, FSV UK, Institut mezinárodních studií, 2011, s. 44)

Závažným důsledkem tohoto vývoje je stárnutí populace. Odchod mladých lidí v produktivním věku výrazně změnil a mění i do budoucna věkovou strukturu místního obyvatelstva. Při pohledu na úroveň úhrnné plodnosti (kolik se v průměru jedné ženě během jejího reprodukčního věku narodí dětí při zachování stávající úrovně plodnosti) v NSR a NDR je vidět, že před rokem 1990 byla o

něco vyšší plodnost v NDR. Například v roce 1970 byla úroveň plodnosti v NDR 2,19, zatímco v SRN 2,02. Hranící pro růst populace je přitom úroveň plodnosti ve výši 2,1. Bývalé východní země NDR zaznamenaly nejnižší úroveň plodnosti v roce 1994, jednalo se o hodnotu 0,77 (pro srovnání v SRN úhrnná plodnost v roce 1994 představovala 1,35). V rámci bývalého východního bloku na tom nejhůře byla spolková země Meklenbursko-Přední Pomořansko (0,75).

Od té doby dochází ke sbližování úrovně plodnosti mezi NDR a NSR s tím, že u obou bloků je tato hodnota hluboko pod hranicí obnovitelnosti populace (Zdroj dat: Statistisches Bundesamt, Tomáš Husák, demografie.info, 5. 10. 2007). Naděje dožití při narození (kolika let se v průměru člověk dožije při zachování stávajících úmrtnostních poměrů) představuje v posledních letech přibližně 78 let u mužů a 83 let u žen. Nejvyšší naději dožití při narození vykazují muži v Bádensku-Würtembersku (79 let), nejnižší potom v Sasku-Ánhlatsku (76 let). Naděje dožití při narození je v případě žen vyšší. Za celé Německo činí zhruba 83 let, a ani zde nejsou mezi jednotlivými spolkovými zeměmi výraznější rozdíly. Stejně jako muži, také ženy zaznamenaly nejvyšší naději dožití při narození v Bádensku-Würtembersku (84 let), nejnižší v Sársku (82 let). Populace, které odejde významná část produktivní složky populace, a která se potýká s prudkým poklesem plodnosti, který není adekvátně kompenzován, čelí procesu stárnutí populace s mnohem větší intenzitou.

Co se týče ekonomické situace, strmý pokles zaznamenala průmyslová výroba. „I přes masivní privatizaci a příliv obrovského množství kapitálu ze západu činil výkon spolkových zemí východního Německa 10 procent výkonu spolkových zemí západního Německa.“

Pozornost zasluhuje i problematika správy národních podniků v NDR a převodu národních podniků na jiné právní normy.

Po volbách v roce 1990 nastal rychlý přechod centrálně plánovaného hospodářství východních zemí na hospodářství tržní po vzoru zemí západních. Současné formy státních kombinátů byly převáděny na kapitálové formy společností, soukromé podniky. Do popředí se dostala co možná nejrychlejší transformace na tyto formy podnikání. Pro tento účel byl k 1. 3. 1990 na základě nařízení

rady ministrů ustanoven úřad pro privatizaci (Treuhandanstalt). Podle rozhodnutí

ministerské rady z roku 1990 vykonával úřad tzv. poručenství nad národním majetkem.

„Celkově dosahoval počet podniků privatizovaných prostřednictvím Treuhandanstaltu, většinou sdružených do kombinátů, počtu 8 000. Po jejich rozčlenění se jednalo téměř o 13 500

organizačních jednotek, z nichž téměř 3 000 byly zlikvidovány. Proces privatizace skončil

oficiálně k 31. 12. 2004, kdy zbývalo zprivatizovat 60 podniků, což znamená, že po kvantitativní stránce se dá práce Úřadu označit za úspěšnou. Co se hospodářských výsledků týče, je situace poněkud odlišná. Celkově se odhaduje výsledek na ztrátu 230 mld. DEM. Je tedy věcí pohledu, zda bylo úkolem privatizace dovést tento proces do kladných čísel, nebo zda byl naopak prvořadý úkol v přeměně struktury vlastnictví státních podniků na fungující podniky držené soukromým kapitálem, či zda šlo především o udržení zaměstnanosti v bývalé východní části země. Otázkou také zůstává, jestli původně odhadovaná hodnota

majetku do privatizace vstupujícího skutečně dosahuje 1,3 bil. DEM nebo je podstatně nižší.“ * *http://is.muni.cz/th/76506/esf_m/economic_impacts_of_reunification_of_Germany.pdf,

* M.Skřehota: Ekonomické důsledky sjednocení Německa (3.3.3)

Faktem je, že proces privatizace skončil velkou ztrátou a spolu s ostatními dluhy bývalé NDR znamenal obrovské daňové zatížení do budoucna.

Zkoumáme-li ekonomické důsledky sjednocení, nelze opomenout následující fakta:

„V Německu se růst zastavil, inflace se zdvojnásobila, krátkodobé úrokové míry se zvýšily z 6 téměř na 10 % a mzdová úroveň se neustále zvyšovala v protikladu ke klesající produktivitě práce. Za největší problém se však dá označit velikost rozpočtových výdajů východního Německa, které byly o celé ¾ větší než se očekávalo. V číslech to pak znamená reálné výdaje 180 mld. DM ve srovnání s očekávanými výdaji 25-50 mld. DM19.

Fiskální deficit se tak zvýšil z ½ % HNP na více než 6 % v roce 1992. Kombinace vysokých úrokových měr, nízké produktivity a rapidní růst mezd limitoval příliv investic ze západu na východ, což naznačovalo budoucí snížení růstu a tím pádem větší potřebu fiskálních transferů. To s sebou přinášelo efekty jako správu dluhu apod.“ * * http://is.muni.cz/th/76506/esf_m/economic_impacts_of_reunification_of_Germany.pdf,

* M. Skřehota: Ekonomické důsledky sjednocení Německa (4.)

Po 22 letech po znovusjednocení Německa se ve východoněmeckých zemích stále projevují odstup od západoněmecké ekonomiky, téměř dvojnásobná nezaměstnanost, o pětinu nižší příjmy apod.

Ani víc než 1,6 bilionu eur, které se dosud do sjednocení investovalo, nestačí k tomu, aby došlo k odstranění rozdílů mezi východem a západem Německa.

Kde jsou masivní investice na první pohled vidět – to jsou infrastruktura a obnova měst.

Rozjezd silné ekonomiky se ale nedaří. Velké průmyslové podniky drží své centrály i výzkum a vývoj nových technologií stále na západě a nové firmy, které vznikly v zemích bývalé NDR, jsou sice často úspěšné, ale většinou se jedná o velmi malé podniky, které se nedokážou prosadit na zahraničních trzích. *(http://byznys.ihned.cz/c1-57736180-nemecko-slavi-22-let-od-sjednoceni-ale-v-hospodarstvi-je-stale-jednota-v-nedohlednu, 3. 10. 2012)

Občané východoněmeckých zemí určitě více potřebují pracovní místa a s tím spojené investice, než sociální dávky a silně dotovaný sociální systém, který spotřebovává obrovskou část pomoci východoněmeckým zemím. Do západoněmeckého sociálního systému se začalo dostávat stále více a více občanů z bývalé NDR. Je to nákladné a neřeší to základní problémy.

Zde tedy vyvstává otázka, zda tvůrci německé hospodářské politiky při svých očekáváních pochybili, a jaké důsledky jejich kroky budou mít jak pro Německo samotné, tak pro celou Evropskou unii.

Nic naplat, spojily se dvě rozdílné ekonomiky, a jejich odlišnost nespočívala pouze v úrovni výkonnosti, ale zejména v diametrálně jiných principech fungování.

Závěr

Po skončení druhé světové války se objevilo hned několik různých variant, kudy a jak se má ubírat Německo. Hrozilo, že Německo bude rozděleno na mnoho částí a bude zbaveno svého průmyslového potenciálu. Historie nezná kdyby - v případě prosazování takovéhoto modelu poválečného uspořádání by se ale nejspíš zrodil nový německý „mesiáš“ a vše by směřovalo ke třetí světové válce. Tento scénář neuspěl, stejně jako se neprosadila ani varianta jednotného antifašistického a demokratického Německa. Existence dvou německých bloků, které sloužily oběma protagonistům studené války jako výkladní skříně daných systémů, se stala symbolem míru na evropském kontinentu. Místo opakování chyb z versailleských dohod došlo k pozvednutí ekonomické a sociální úrovně v obou částech Německa – a tím pádem zde nebyla živná půda pro válečnou rétoriku. Významným mezníkem v evropském integračním procesu je bezesporu pád tzv. železné opony. Po přijetí ne příliš vyspělých ekonomik se slabým sociálním systémem v osmdesátých letech dvacátého století (Řecko, Španělsko, Portugalsko) čelilo Evropské společenství otázce, kam s nimi? Najednou zde byly další evropské státy, které však prošly jiným vývojem než země západní Evropy. Ukázalo se, že vize jednotné Evropy nebude snadno dosažitelnou vizí. S pádem železné opony totiž padl i důvod, proč držet západní model sociálního státu. Destrukce sociálního státu ovšem znamená zpochybnění postavení tzv. středních vrstev – a zpochybňuje možnost existence jednotné stabilní Evropy.

Za výrazné oslabení projektu Evropské unie lze považovat krvavý vleklý konflikt v zemích bývalé Jugoslávie. Během něho se sice posílil význam nově sjednoceného Německa, zároveň ale padl mýtus, že Evropa je od konce druhé světové války bezpečná a založená na mírových principech. Pilíře jednotné Evropy stály hned od počátku na sypkých základech. Nevytvořila se jednotná zahraniční politická linie, v bezpečnostních otázkách spoléhala EU na NATO, aniž by více ošetřila vlastní obrannou politiku. V čem však Evropská unie selhala totálně, je oblast sociální politiky.

Evropská unie čelí kromě rozsáhlé ekonomické a sociální krize také snahám o separatismus. Odtržení od „chudého jihu“ požaduje průmyslový sever Itálie, o samostatnosti na Španělsku uvažuje Katalánsko, samostatnými útvary by v budoucnosti mohly být i Skotsko a Wales, dlouhodobé problémy mají mezi sebou Vlámové a Valoni v Belgii. Je v tomto kontextu nemyslitelná představa opětného rozdělení Německa?

Jak bylo zmíněno výše, bývalá NDR se potýká s problémy jak demografické, tak ekonomické povahy. Odliv části populace ve věku 15-64 let v souvislosti se zrušením podniků, aniž byla ztráta pracovních míst adekvátně kompenzována, se nutně projeví v sociální a ekonomické úrovni.

Zahrává-li si Unie s politikou tvrdých sociálních škrtů, plete na sebe bič. Sociální nepokoje, které již daly v mnoha zemích Evropy (Itálie, Španělsko, Řecko, Irsko, Island, Spojené království, Francie) o sobě znát, budou pravděpodobně eskalovat – a zřejmě se nevyhnou ani největší evropské mocnosti.

Vinit Německo ze stavu současné krize Unie by ovšem bylo velmi krátkozraké a scestné. Je to právě německá sociální demokracie (SPD), která se snaží nabízet alternativu k politice fiskálního paktu. Za současný stav Unie nesou zodpovědnost všichni aktéři, ne jen ten nejsilnější z nich. Celá Evropa stojí již pár let před otázkou, kudy dál – a na jakém základě. Odpověď na tuto otázku zatím nepadla. Je možné, že evropské instituce budou muset projít nějakou výraznou proměnou. Čím dál častěji se skloňuje možnost rozpadu eurozóny a možná celé Evropské unie. Je možné rozpadu předejít? Pokud nějaký systém vykazuje znaky nefunkčnosti, je třeba se ptát, co tuto nefunkčnost způsobuje, případně se pokusit změnit nastavení systému tak, aby opět fungoval. Může se zdát, že jak integrační procesy v Německu, tak v celé Evropské unii v sobě skrývají datum poločasu rozpadu. Budoucnost ukáže, nakolik jsou tato rizika relevantní – a jak na vzniklou situaci budou jednotliví aktéři reagovat. Historická zkušenost však napovídá, že v seškrtání sociální úrovně širokých vrstev populace cesta k prosperitě nevede. Tím se otevírá pouze prostor pro napětí a konflikty. Konflikty, jimž měl projekt jednotné Evropy s výraznou aktivní roli sjednoceného Německa navždy zabránit.