UTAJOVANÁ PRAVDA - ZAPOVĚZENÉ POZNÁNÍ (7)

Existuje jistá milost - nazývám ji funkční milost - kterou musíme najít, abychom těchto věcí dosáhli duchovně. Musíme je praktikovat a nechat je rozvinout. Ve svém srdci musíme vědět, že to je možné - nestačí pouze věřit v běžném smyslu víry. Musíme si říct „Udělám to", a pak se to i stane. Neděje se to však kvůli našemu egu, děje se to kvůli velké Mysli, která je s námi. Je třeba si uvědomit tento paradox: Na jedné straně jsou naše individuality prostředkem, pomocí kterého se to neohraničené může manifestovat a vyjadřovat. Jakmile tomu porozumíme, chápeme i koncept toho, že jsme jakýmisi dopravními prostředky pro ducha. Takže na jedné straně tu máme individualitu, která je schopna takové věci uskutečňovat. Na druhé straně však musíme být osvobozeni od svého jáství a nechat skrze nás svítit božské Bytí a dovolit, aby se takové věci staly. Pak se opravdu uskuteční.

Přečkal jsem dobu puberty bez úhony, poněvadž jsem část věcí dokázal objevit sám. Samozřejmě jsem částečně získal podporu z těch neviditelných říší všehomíra. Jsem si takřka jist, že kdybych to neobjevil, byl bych už ve dvaceti letech mrtvý. Většina lidí, kteří procházejí takovým dětstvím, se v době dospívání vrhne na drogy nebo na cestu zločinu. Připisuji tuto proměnu vedení, ochraně a inspiraci Velkého ducha, božskému Bytí a své ochotě se tomu podrobit. Jakmile jsem se Tomu otevřel, celého mě To zaplnilo. To tady bylo stále a čekalo na mě. To je tu stále pro nás všechny.

Říkám lidem: „Jakmile jste schopni se Tomu otevřít, To už je zde." Je to tak z mnoha důvodů. Je jedno, zda jste na operačním sále a zachraňujete životy, či zda jste tesař nebo pilot letadla. Bezbřehá posvátná Mysl je vždy skryta v našem nitru. Vše je jen otázkou, zda o ní víme, zda jsme jí otevřeni a zda ji necháme konat. Musíme jen opustit své způsoby a nechat To, aby se realizovalo.

Můj otec, který byl náruživý kuřák a alkoholik, onemocněl v době, kdy jsem žil v Izraeli. Nyní si také uvědomuji, že trpěl velmi silnou posttraumatickou stresovou chorobou z druhé světové války, kdy bojoval na bodáky s japonskými vojáky v Pacifiku. Později jsem se dozvěděl, že měl v pravé plíci neoperabilní nádor o velikosti golfového míčku. Tehdy, bylo to v roce 1978, ještě neexistovala účinná chemoterapie, nicméně lékaři se o tento typ léčby stejně pokusili. Byl jsem povolán zpět do Spojených států, abych zařídil věci kolem otcova pohřbu. Doktor mi řekl, že mu zbývá posledních šest týdnů života. Když jsem se s tátou setkal, zeptal jsem se ho: „Chceš na to zemřít?" Odpověděl mi: „Ne, ještě nejsem připravený." Tak jsem ho začal učit meditacím a modlitbám. Musíte chápat, že to byl zarytý ateista a zahořklý muž, ten typ lidí z generace počaté během první světové války. Nicméně jeho odpověď zněla: „Pustím se do toho." Dal jsem mu pár knih na čtení a osobně jsem ho učil meditovat, vizualizovat a léčit se pomocí vnitřní síly mysli.

Je třeba se vycentrovat a vstoupit do hlubokého klidného stavu vědomí, které přesahuje vlastní já. Zde se nachází skutečná síla, která je posvátná. Právě ta transcenduje lidské ego. Z tohoto stavu je třeba provádět vizualizace. Tímto způsobem do hry vstupuje to, co nazývám Božím faktorem nebo faktorem posvátného Ducha.

Právě to jsem učil svého otce. Řekl jsem mu: „Prostě to dělej. Je to otázka života a smrti. Pomáhá ti to, ať už tomu věříš nebo ne." A otec to praktikoval.

Pak jsem odjel zpět do Izraele a chodil jsem do té nádherné svatyně na Mount Carmel. Každé poledne jsem tam zašel a prováděl tutéž vizualizaci, kterou jsem učil otce. Pak jsem se modlil za jeho uzdravení.

O pár týdnů později šel otec na další lékařské vyšetřeni. (Už jsme sice vybrali místo na hřbitově, ale já věděl, že se uzdraví.) Doktor udělal několik rentgenových snímků a zjistil, že nádor zničehonic zmizel. Lékař tomu nemohl uvěřit. Bylo to jedno z těch „zázračných", spontánních vyléčení. Ale my jsme věděli přesně, co se stalo.

Můj otec žil ještě pár let a pak zemřel na selhání srdce a rozedmu plic způsobenou kouřením. Jeho plíce prostě byly nadranc. Předtím než zemřel, se mi vrátila vzpomínka na to, jak s ním sedím - asi jako dvanáctiletý hoch - na dvorku našeho domku v Charlottě. Pravil mi: „Víš, vlastně nechci žít moc dlouho, pouze do doby, než vy děti vyrostete a odejdete z domu." (Když to říkal, byl v pořádně podroušeném stavu.)

V době, kdy měl rakovinu plic, má nejmladší sestřička stále žila s rodiči. Rok poté, co odešla z domu, táta zemřel. Řekl jsem své sestře: „Víš, svoji realitu si tvoříme sami." 'lata si to sepsal sám... Rakovina, která mohla být osudová, ho neskolila, ale poté, co i jeho poslední dítě vyrostlo a odešlo z domu, se zcela vzdal života. Udělal přesně to, co mi tehdy pověděl, přestože si nejsem jistý, zda si tehdy vůbec pamatoval, co mi říká.

Z toho plyne, že máme mnohem větší sílu, než si vůbec myslíme, nehledě na to, kdo jsme. My sami si tvoříme život, který máme.

V té době jsem se naučil, že mohu být ve stavu, který mi umožní navštívit lidi na vzdálených místech. Většina lidí si nyní řekne: „Ach, to znamená, že jsi schopen astrálního cestování." Astrální cestování jsem zvládl už jako teenager, ale toto je něco jiného!

Vše, co bylo třeba se naučit, bylo uvědomit si, že není třeba oddělovat astrální tělo od fyzického, ale prostě si zvnitřnit, že úplnost stvoření je skrytá v každém jedinci. Jsme skutečně kvantovým hologramem celého stvoření. Říká se: „Přemýšlíš o sobě jako o titěrné formě života, když máš ve svém nitru skrytý celý vesmír?" Tato rétorická otázka osvětluje hlubokou pravdu: v probuzené mysli je skryto naprosto všechno.

Relativně primitivní způsob, jak skrze ducha navštívit druhé lidi, je skutečná astrální projekce, kdy oddělíme astrální tělo od těla fyzického a odlétneme pryč. Nicméně mnohem propracovanější, jednodušší a bezpečnější způsob spočívá v uvědomění, že to vše je schováno v našem nitru. Když se dostaneme do stavu vědomí, který je mimoprostorový - transcendentní stav probuzení - pak je pro nás dostupný každý bod v času a prostoru. Jakmile to jednou prožijeme, pak jsme pomocí náležitého použití vůle s to se otevřít a vidět své blízké, kteří jsou od nás vzdáleni.

Seznámil jsem se s tím těsně předtím, než jsem odjel do Izraele. Měl jsem pratetu, která byla těžce nemocná. Umírala na rakovinu plic. Byla jedním z těch členů naší rodiny, kteří se o nás skutečně starali. Z toho důvodu mi byla velmi blízká. Pamatuji se, že tato „teta Irena" byla vždycky velmi milá a laskavá.

Ten den, kdy zesnula, jsem se probudil ve své ložnici a spatřil ji vedle sebe. Když jsem ji tehdy uzřel, měla podobu čtyřicetileté ženy, nikoliv sedmdesátileté stařenky, která zemřela na rakovinu. Byla nádherná a celá zářila. Nepamatuji si, že by padlo jediné slovo, byla to jen krásná milující sdílená přítomnost. Pak rozloučení a trvalé napojení. Dalšího dne mi volala moje sestra-dvojče. Řekl jsem jí, co jsem zažil. Ona na to: „Volám ti, abych ti oznámila, že teta Irena zemřela." Zeptal jsem se: „V kolik hodin?" Můj prožitek se odehrál přesně v okamžiku jejího odchodu.

Tak jsme stále spojeni jeden s druhým prostřednictvím jednoty Velkého ducha. Je krásné si to uvědomit, protože pak víme, že čas a prostor nejsou žádné překážky.

Pamatuji si, že jsem jednou stanoval s svým přítelem ve zkamenělém lese v Arizoně. Má žena Emily zůstala doma v našem domě v Severní Karolíně. Náhle jsem cítil, že si přeje vědět, zda bychom spolu mohli komunikovat. Já jsem byl v divočině. Takže když jsem ulehl ke spánku pod hvězdnou oblohou, ještě jsem meditoval a vstoupil do stavu jednoty vědomí. Přenesl jsem se do klidného stavu vědomí a uzřel Emily v naší ložnici. Emily si jen zřídkakdy pamatuje své sny. Věděl jsem, že spí, tak jsem se přenesl k jejímu lůžku a spojil se s její duší. Ukázal jsem jí, kde přesně jsem a co dělám. Vyslal jsem jí zprávu, že kdykoliv mě bude skutečně potřebovat, budu tam - že jsme stále spolu - že jsme spojeni v Duchu.

O několik dní později, když jsem se vrátil z divočiny, jsem jí zavolal. Ona nadšeně zvolala: „Ani nebudeš věřit, jaký jsem měla lucidní sen! Byl jsi na tom místě..." A pak přesně popsala místo, kde jsme tábořili. „A řekl jsi mi toto..." a zopakovala poselství, které jsem jí zanechal. Byl to krásný zážitek, který utvrdil jak ji, tak mě. Získali jsme jistotu ohledně toho, co všechno je možné a že nikdy nejsme sami. Nikdy nejsme odděleni, žádné odloučení není.

Pokud se rozhodneme otevřít dveře, které nás oddělují, máme k tomu potřebný klíč. Tím klíčem je probuzená mysl prodlévající v nás. A my ji můžeme použít. Musíme však mít živoucí víru. Jógánanda (proslulý indický učitel) jednou řekl, že duchovní malátnost a nedostatek touhy po duchovním dobrodružství jsou příčinou toho, že lidé nerostou.

Jakmile se jednou takové věci začnou dít a vy si potvrdíte, co všechno je možné, pak se vaše jistota ještě umocní a vy budete disponovat čím dál větší silou. Vytvoří se tak pouto pozitivní zpětné vazby. Je to jako sněhová koule valící se z kopce. Stále se zrychluje a zvětšuje - stačí, když ji na samém prvopočátku uvedete do pohybu.

Jeden rok jsme si na výročí sňatku udělali výlet do Kostariky. Ubytovali jsme se s Emily na pláži na tichomořském pobřeží.

Jednu noc, poté co jsme usnuli, se nám stala tato zvláštní věc. Emily se uprostřed noci probudila a podívala se na mě. Uviděla, že z mého těla vychází stříbrná záře. Tato záře se zvedla a odpoutala od mého těla a vylétla oknem ven. Emily okamžitě napadlo: „Panebože! Trčím tu někde v Kostarice, doma nás čekají čtyři děti a Steve právě zemřel!"

Já jsem právě prožíval to, co nazývám svými létacími lucidními sny, které jsem měl celý život. Letěl jsem nad džunglí až k břehům oceánu. I když byla půlnoc, viděl jsem nebeským zrakem, takže jsem vnímal nádherné scenerie džungle a moře, jako by byl bílý den, protože všechno má své vlastní vnitřní světlo jako protiklad ke světlu, které pochází ze slunce. Viděl jsem ty nejkrásnější živé barvy a světla. Byla to jedna z nejkrásnějších věcí, které jsem kdy viděl. Létal jsem sem a tam ve stavu dokonalé svobody a štěstí.

V mžiku všechno skončilo a já jsem se opět ocitl zpět v hotelovém pokoji a myslel jsem na to, že jsem se právě probudil ze snu. Ucítil jsem na sobě Emilyin pohled. Otočil jsem se k ní, její oči zářily jako dva talířky. Vykřikla: „Chválabohu, že jsi zpátky!" Zareagoval jsem: „Zpátky? A kde jsem byl?" Odpověděla mi, že jsem odešel. Já na to: „Nic takového jsem nikdy neudělal. Jsem stále tady." Ona však trvala na tom, že viděla, jak jsem opustil své tělo. Pak mi popsala, čeho byla svědkem. Poté jsem si uvědomil, že mnohé z těchto lucidních zářivých snů jsou skutečnými výlety duše. Emily normálně takovéto metafyzické zážitky nemá, je svou podstatou je podobná Matce Zemi a nade vše to miluje. Viděla moji duši odlétnout patrně proto, že se nacházela v uvolněném stavu mysli a všechny její filtry mysli byly vypnuty. Viděla mě, jak odlétám, abych si vychutnal hlubokou, duchovní krásu Země.

Poprvé jsem našel posvátno skrze bránu stvoření, které zde zanechalo božské Bytí. Nejvyšším vyjádřením toho je samozřejmě Země a hvězdná obloha kolem nás. Tento pohled je velmi indiánský; poněvadž jsem z části Čerokíj a Catawba, cítím k Zemi hlubokou lásku.

To má hodně co do činění s mou současnou prací. Moje láska a vášeň pro přírodu a Ducha je to, co mě žene kupředu. Už jsem někde poznamenal, že nejlepší způsob, jak milovat Boha, je milovat to, co stvořil. Dívám se na to takto: existuje božská nekonečná Mysl, která je vnitřním bytím Boha, Nejvyšší bytosti. Nicméně celé stvoření je stejně tak nekonečné, a to tvoří vnější róbu či roucho Boha. Vše stvořené je vnějším vyjádřením téže věci a společně tvoří jeden celek. Dokonalý celek.

Když jsem se podíval vzhůru na hvězdy, dokonce už jako dítě, neviděl jsem žádný prázdný prostor. Viděl jsem radost a cítil jsem probuzenou přítomnost. Cítil jsem posvátné bytí, vyjádřené skrze přírodu a skrze vše stvořené. Vidím to tímto způsobem i jako vědec. Tento pohled se nevylučuje se studiem biochemie květin. Můžeme vidět, jak úžasně zázračné a výjimečné to je všechno dohromady - genetika, fyzika, elektromagnetismus, kvantová fyzika, biochemie, molekulární chemie, anatomie, fyziologie. To všechno jsou vyjádření neuvěřitelného vědomí živoucího Bytí. To všechno je vnější tělo Boha - fázování, rezonování, pohyb hmoty, prostoru, času či energie.

Tím pádem je každá stvořená věc branou ke Stvořiteli. Walt Whitman to dozajista věděl, a stejně tak Thoreau a Emerson. Příroda je velký učitel. Vyšli jsme z lůna Matky Země, která je vnějším vyjádřením nekonečného Boha. Nekonečno je v nás a ve všech věcech - není však rozděleno. Je v nás navěky ve své dokonalé úplnosti. Všechno je navzájem vnitřně a dokonale provázáno. Je to dokonalý kvantový hologram.

Vyvstává otázka: Existuje nějaká meta myšlenka či nějaké meta téma, které v sobě obsahují všechny tyto prožitky a zkušenosti? Tímto velkým tématem a transcendentní myšlenkou je nevýslovná jednota. Jednota.

Pokud bychom měli schopnost zažít stav vědomí, ve kterém transcendujeme čas a prostor a materialismus, pak bychom se mohli .setkat s jinou kulturou na Zemi nebo s jinou osobou z jiné planety nebo jiné sféry, a místo abychom je viděli jako jiné nebo ty „druhé", pohlíželi bychom na nějako na „tytéž". To je velmi důležité, neboť pojem „jinakosti" má kořeny v ignoranci. Jinakost je ignorance, zatímco jednota je osvícení.

Když vidíme všechny bytosti jako probuzené a vědomé, stejně jako jsme my, pak s nimi zažíváme soulad a jednotu. To je pravda bez ohledu na rozdílnost jejich intelektu, těla, emočního ladění či získaných vědomostí. Všechny tyto věci, na které se obvykle zaměřujeme, jsou prchavé. Když se podíváme na fakt, že jsou vědomé a prožívají stav mysli, ve kterém nalezneme transcendentní hodnotu neohraničené Mysli, pak o nich nemůžeme přemýšlet jako o „cizácích" či „těch druhých". A to platí v případě, že mluvíme o někom ze Saúdské Arábie, Zimbabwe nebo z Alpha Centauri. Na tom vůbec nezáleží - protože se jedná o další cítící vědomou bytost, která ve svém nitru přechovává realitu probuzení, které je univerzálním aspektem našeho vlastního já.

Pokud prožíváme tento stav Jednoty, pak za prvé a především můžeme komunikovat, což je velmi důležité. Za druhé nepocítíme nic, čeho bychom se měli obávat. Za třetí neuvidíme nic, co by mohlo způsobit konflikt, protože všechny věci, které jsou nějak rozdílné, jsou ve své podstatě nedůležité.

Domnívám se, že bychom mohli sezvat do hloučku zakladatele všech světových náboženství a že by si tito lidé spolu užili skvělé chvilky, protože by mezi nimi pravděpodobně nebyly žádné rozdíly. Toto rozdělení vytvořili až lidé, jejich přilnutí k egu, materialismu, šovinismu, ignoranci, nenávisti a hlouposti - to je příčina problémů. Prožitek Jednoty je nevyhnutelná zkušenost, kterou nyní všichni potřebují...

Takže meta téma, které mohu odvodit ze svých vlastních zážitků z těchto stavů vědomí, je jednota. To bude i hlavní téma dalšího půl milionu let: vzrůstající úroveň sjednocení. Z toho povstane dokonalá harmonie, mír a osvícení.

To vše vidíme všude kolem sebe. Svět se stává čím dál více integrovaným a vzájemně provázaným. Jedna z největších otázek celé mimozemské problematiky zní: Jaké úrovně jednoty musí lidstvo dosáhnout, aby se jednalo o univerzální jev - abychom byli schopni mírových vztahů s vědomými, ale ne-lidský- mi formami života?

Žijeme v kosmické době, kdy lidé začínají pronikat do vesmíru. Začínáme se probouzet k faktu, že jsme navštěvováni mimozemskými civilizacemi, a prostě si uvědomujeme, že sjednocení či jednota všeho lidského už nestačí. Budeme se muset přenést dokonce i přes to a jít až na takovou rovinu, na které pochopíme univerzální aspekty mysli; fakt, že vědomá mysl, samo vědomí je univerzální a jednotné a že vědomí v živých tvorech z jiných planet je totožné s vědomím uvnitř nás - přestože náš intelekt, tělo a souhrn vědění se liší. Všechny tyto věci však nejsou podstatné.

To všechno tedy mluví pro potřebu univerzální spirituality. Žijeme v době, kdy není potřeba nastolit pouze světový mír, ale univerzální mír. V době, kdy takový mír může být plně uskutečněn pouze uznáním univerzální podstaty ducha a univerzální podstaty vědomé mysli. Jinak řekneme: „Lidstvo je pouze jedno a všichni lidé mohou žít v míru, ale pak jsou tu ještě další, kteří nejsou ze Země" ... a co uděláme s těmi?

Pravdou je, že tyto formy života jsou vědomé a probuzené prostřednictvím téhož zdroje vědomí, který září v každém z nás. Není tu absolutně žádný rozdíl.

Toto poznání eliminuje veškerý strach - pokud dokážeme být v tomto stavu vědomí, jsme ve stavu, který je věčný a nesmrtelný, protože je mimo omezení diktované časem. A je nekonečný, protože nemá hranice dané prostorem. Takže tento stav vědomí je .