Dvakrát stejná chyba

V zemi stižené konfliktem se nepochybně štěpí rodinné, sousedské i pracovní vztahy. Dochází k dezercím, včetně nejvyšších míst ve státní správě, a spleť bojů se stává vysloveně nepřehlednou. Válka totiž vždy znamená chaos. A válka občanská, nota bene s rozsáhlým mezinárodním vměšováním, dvojnásob.

Stávající syrský režim teď jasně bojuje o své bytí a nebytí, pročež mobilizuje vše, co je k mání. Vedle loajálních složek armády nejrůznější bojůvky. Včetně těch, jejichž páteř tvoří banditismus. Jenže s povstalci, kteří rovněž nejsou vnitřně uceleným tělesem, si nemají co vyčítat. Využívání vysloveně kriminálních živlů v boji patří bohužel k jevům starobylým, obdobně starým, jako je vojenství samo. Užívali jich Římané proti Hanibalovi, o víc než dva tisíce roků později rozličné strany v různých fázích destrukce Jugoslávie.

V doktrinální rovině překročil režim hroutícího se syrského státu dřívější tabu. Zakládal si na sekularizaci pod vedením strany Baas, jejíž sesterská organizace kdysi existovala i v Iráku. Avšak nyní pod nábožensky zabarveným praporem burcuje své věrné (protože vystrašené) menšiny alavitů a křesťanů. Ani tady ale nejsou povstalci lepší. Nápadné úlohy mezi nimi nabyla „internacionální pomoc" džihádistických militantů. K čemuž se hodí připomenout perličku, že některé vzbouřenecké kruhy vstoupily do kontaktu s veterány kosovské teroristické organizace UCK.

Od začátku dnešního vleklého a „zmezinárodnělého" konfliktu, jenž rostl z kořenů takzvaného (pan)arabského jara, nám propagandisté předkládali bohapusté žvásty. Nejvypečenějším byla na první pohled patrná lež, že pravidelná armáda masakruje nebohé civilisty. Podstatná část ozbrojených složek přitom musela být neloajální od samého počátku. Kdyby totiž těžce vyzbrojené jednotky stály proti „nahým" civilistům, dávno by je byly smetly z povrchu zemského.

Klíčovou zahraniční koalici vůči tradičně represivní autoritě baasistického režimu tvoří bizarní, pro budoucnost neprozíravě stvořený spolek Spojených států, západní Evropy, Turecka a orientálních (polo)despocií Arabského poloostrova. Západ tím opakuje fatální chybu z protisovětských akcí v Afghánistánu, kde vyrovnával technologickou zaostalost „božích bojovníků" vzdorujících „bolševickým neznabohům". Nezapomeňme navíc, že dnes se v téže hornaté zemi neobejdou bez ruské pomoci, kterou od sovětských časů přijímá též klika vládnoucí Syřanům.

Krom Moskvy je nyní bráněna také zájmy Čínské lidové republiky nebo ajatolláhy šéfovaného Íránu. Právě antiamericky naladěná islámská republika se jeví být zakopaným psem nečistého měření sil. Její předák povzbudivě prohlašuje, že Damašek patří do „osy odporu" a zuby nehty odmítá odstranění stávajících poměrů v sousední zemi.

Nemálo by ho to oslabilo. Čili šláplo do pedálů přinejmenším trojkolky Washingtonu, Jeruzaléma a Rijádu, již se z různých důvodů obávají bobtnajících íránských ambicí (k nimž přitom často svým dílem přispěli). Vyvrácení Husajnova sekulárního zřízení v Iráku nepřímo způsobilo jeho „rozčtvrcení", nárůst religiózního fanatismu i soustavné užívání lidských bomb. Peršané mezi řekami Eufrat a Tigris, kde převažují jejich šíitští souvěrci, mají možnosti za Saddáma nevídané.

Krveprolití v Syrské arabské republice se jistojistě protáhne. Nadlouho. Ať s asadovci, či bez nich. Dost pravděpodobné jsou sektářské čistky a vznik nového ohniska mezinárodního napětí. Jednoduše konsekvence geopolitické krátkozrakosti.

Jak se říká tomu, když někdo nejméně dvakrát opakuje tutéž chybu?

zdroj:http://www.revuepolitika.cz/clanky/1708/dvakrat-stejna-chyba