Signály, že se svět připravuje na éru bez peněz, začínají být znatelné

Pokud by se tedy drahé kovy v blízké budoucnosti staly prostředkem směny, což nevylučují již ani mnozí odborníci, poněvadž může dojít například ke kolapsu papírových měn, pak by podle předpokladů právě tyto slitky mohly (a možná mají?) nahradit dnešní mince v peněženkách.

Pro úplnost a představě zbývá dodat, že jde přitom o 20-ti gramový slitek, prolisy rozdělený na 20 samostatných 1 gramových slitků. Ty lze od sebe snadno a bez ztráty materiálu oddělovat, což v praxi znamená, že nákupem jednoho slitku vlastně získá nakupující 20 jednogramových drobných slitků – kterými by se logicky lépe platilo i při menších obchodech.

Přežijí peníze ve své podobě další desetiletí?

Ovšem, jak bylo uvedeno na počátku, ve hře je samozřejmě více variant toho, co by bylo, pokud by se peníze staly minulostí. Početnější skupina odborníků a mnohdy i laických prognostiků, se přiklání spíš k tomu, že budoucnost bude patřit jen a pouze čipům. O tom, jaká rizika s sebou takový vývoj může nést, bylo již napsáno dost a dost, a tak nechme tentokrát detaily tohoto druhu stranou a soustřeďme se na signály toho, zda je skutečně za dveřmi konec peněz…

Zajímavé je přitom Švédsko, které v roce 1661 zavedlo do oběhu první bankovky na světě. Nyní má však reálnou šanci stát se opět první zemí, a to nejen v Evropě, ale i ve světě, kde se úplně vzdají plateb v hotovosti. 

Již dnes se tam totiž provádí hotově jen 3 procenta celkových transakcí, zatímco v celé Evropské unii se toto číslo zatím stále pohybuje na 9 procentech. V současnosti se tak ve Švédsku banky se vším úsilím snaží, aby se platit kartou dalo úplně všude. Velký ohlas tam vzbudil i církví zveřejněný příběh, který odhalil, že na jednom místě na žádost farníků zavedli už možnost příspěvku církvi nikoli v hotovosti, ale kartou.

Zpravodajský web telegrafist.org, tak nedávno konstatoval, že tři ze čtyř největších bank v této severské zemi již oficiálně uvedly, že opravdu budou bojovat za zrušení hotovosti. Nabízí se pak samozřejmě úvaha, co bude dál: Zmizely-li by totiž peníze, svět by zcela jistě dál fungoval bez nich, jen na základě kontrolovatelných čipů a karet...

Bez bankovek ve Švédsku dosud funguje asi 530 ze 780 poboček velkých bank, mnohé pobočky nejsou už vybaveny ani pokladnami. Důvodem je prý ekologie.

„Jen naše banka je zodpovědná za emisi 700 tun oxidu uhličitého do atmosféry, při převozu bankovek,“ uvedl pro místní tisk v roce 2013 zástupce „Swedbank“ s tím, že to stojí společnosti 11 miliard ročně. Poukázal na fakt, že hotovost je snadnější ukrást, a proto i jejich banka bude nadále aktivně zásoby bankovek snižovat. Zdánlivě by se tedy mohlo zdát, že jde o dobrý vývojový krok kupředu, avšak opět je tu „ale“… 

Autor světového bestselleru s názvem Co nesmíte vědět (vydané u nás Anch Books) Michael Morris  právě takovou situaci předvídá a čtenářům radí: „Kdykoli to bude jen trochu možné, používejte peníze v hotovosti a dejte ruce pryč od plastových karet. Radím vám, proměňte si eura také v jiné měny, nejlépe za zlato a stříbro. Jsou to totiž jediné měny, které v minulost přežily skutečně všechno. Hotové peníze by měly být tam, kde jsou kdykoli k dispozici – znamená to tedy, že nikoli v bance. Kupte si vlastní kus země.“ Co ho vedlo k tak radikálním radám?

Až když bezcenné papírky zavrhneme, osvobodíme se ze spárů finanční elity?

Autor M. Morris se ve své knize zaměřil nejen na peníze a finančnictví, ale obecně celkově i na hospodářství. Podle něj, právě v těchto oblastech odhalil totiž nesmírné mezery ve vzdělání. „Je to díky záměrně zmanipulovanému školství a nekritickému tisku. Usoudil jsem, že je nezbytné, abychom všichni nejprve pochopili malou násobilku, než se začneme věnovat komplexnějším úlohám. Až když bezcenné papírové útržky centrálních bank zavrhneme, budeme se moci osvobodit ze spárů finanční elity. Alternativu k bankovkám však v žádném případě nepředstavují kreditní karty, ale tvrdá měna krytá zlatem a stříbrem,“ upozornil mimo jiné.

A jsme tím pádem opět u role zlata a drahých kovů. Historie potvrzuje, že zlato v dobách krize skutečně svoji důležitou roli hrálo a není tomu jinak ani v současnosti. 

Drahý šperk výměnou za chleba

Například krize na Ukrajině přinesla příběhy lidí, kteří v touze opustit okupovaná města proruskými separatisty museli prý zaplatit za své „propuštění“ z města 1000 dolarů za osobu. Kdo neměl, snažil se najít adekvátní hodnotu ve zlatu – pokud ho vlastnil. Jinak musely rodiny v městech (Luhansk, Doněck, Oděsa) zůstat. Při blokádě Leningradu za druhé světové války pomohly rodinné zásoby drahých kovů a šperků mnoha lidem přežít, když jimi zaplatili (mnohdy v původně až astronomické hodnotě) třeba jen za pouhý chleba.

I proto si zlata a jeho postavení v hospodářství Michael Morris ve své knize, která se stala světovým bestsellerem, všímá a věnuje mu hned několik kapitol. Připomíná to, jaké byly následky hrůz dopadů 1. světové války, která si vyžádala v letech 1914 až 1918 v Evropě, na Blízkém východě, v Africe a ve východní Asii více než 17 milionů obětí.

„Kdyby se tehdy nezrušil zlatý standard, k této válce by nikdy nedošlo,“ tvrdí Morris. Vzpomněl pak však na jevy, které se dotýkaly každého jednotlivce – tedy toho, kdo měl ve svém vlastnictví alespoň něco zlatého.

Jsi vlastenec? Odevzdej vše, co máš doma zlatého

Stávalo se prý často ve válečných časech, že hlavy států chtěly válku financovat zlatem svých občanů, a proto je vyzývaly, aby zlato dobrovolně odevzdali. Poprvé se tato výzva objevila již ve zmíněné 1. světové válce. Dobrovolní (?!) dárci za odevzdané zlato dostávali v některých zemích prsteny s nápisem: Dal jsem zlato za železo. „Byla to zajímavá výměna, člověk odevzdal zlato, aby pak položil svůj život,“ poznamenává spisovatel Morris.

A dodává to, co se dá vytušit. Že přestože byla akce „dobrovolná“, lidé byli vystaveni tlaku. Sociální kontrola fungovala jednoduše: Kdo nosil železný prsten, byl patriot, kdo zlato, nahlíželo se na něj jako na zrádce. Zlato tak proudilo do bankovních trezorů a bankéři z něj mohli poskytovat státům štědré úvěry na válku jako protislužbu.

Cena a hodnota zlata napříč staletími i tisíciletími

„V podstatě všechny velké národy plánovaly někdy v minulosti návrat ke zlatému standardu (pozn.níže). Ovšem kvůli enormním zbrojním nákladů byl inflační tlak na jejich měny tak silný, že musely tisknout více peněz, než kolik měly k dispozici zlata k jejich krytí,“ popsal Morris. A dodal, že pod „zlatým standardem“ by vše fungovalo automaticky, bez zásahů lidských institucí či centrální banky.

Zajímavým příkladem neměnící se hodnoty zlata může být londýnský hotel Savoy. Večeře pro tři osoby tam stále stojí jeden zlatý sovereign (to je stará britská zlatá mince o hodnotě 20 šilinků). Je to přesně tolik, co stála taková večeře i v roce 1913. Další zajímavé srovnání se dá najít doknce až ve starém Římě. „Tóga s páskem a párem sandálů tam stála jednu unci zlata. Je to však téměř tatáž cena, jakou o dva tisíce let později platíme za jeden na míru ušitý oblek, pásek a pár bot,“ uvádí Morris další příklad toho, jak hodnota zlata nepodléhá vlivům – na rozdíl od peněz.

Spouští se akciové inferno, počaté v Číně? Co to přinese světu?

V posledních dnech a hodinách světové burzy zaznamenávají propad akcií a s tím spojenou značnou nervozitu z toho, jaký vývoj nastane dál. Vzhledem k tomu, jak významnou pozici Čína na světovém trhu představuje, dá se očekávat, že dominový efekt propadu bude pokračovat dál i ve světě. Zda se bude jednat jen o krátkodobý pokles cen akcií, ukáže čas. Každopádně to opět otevírá otázku, jakou roli obsadí v životech lidí na planetě čipy a karty. I to, jakou roli bude pro lidstvo dál představovat zlato a jak to s jeho cenou zamíchá…

Pozn. Co je to zlatý standard?

Monetární (peněžní) chaos vždycky vedl k revolucím. To, co se stalo ve Francii, se opakovalo později v podobné formě i v Rusku a mnohokrát taktéž v Číně. Po každé politické katastrofě měny bylo peněžnictví na krátkou dobu zkroceno. Hned, jakmile se však na poslední katastrofu zapomnělo, vzrostla znovu zpupnost panovníků či politiků a ti znovu odevzdali moc do rukou bankéřů.

Na základě těchto zkušeností s nekrytými nebo nedostatečně krytými měnami došli panovníci k závěru, že trvalá peněžní jistota, a tím pádem i dlouhodobý mír – je možný jen tehdy, když budou peníze vázány na skutečné hodnoty. Tedy když se ke každé bankovce či minci bude připojovat reálná fyzická protihodnota. Nejdříve byl zaveden tedy stříbrný standard (což znamenalo, že v každé zemi mohlo být vydáno jen tolik mincí, kolik bylo v nestátních trezorech stříbra). Tento standard byl pak postupně nahrazován zlatým standardem. Ten zhruba od roku 1800 měly prakticky všechny země – až do zmiňované 1. světové války (v roce 1900 bylo do zlatého standardu zahrnuto 50 zemí světa). Z ekonomického hlediska se přitom jednalo o nejstabilnější epochu v dějinách lidstva. Objem zlata byl totiž daný, jen tak z ničeho nic se další objevovat nemohlo a nevznikaly ani různé ekonomické „bubliny“. Lidé byli nuceni hospodařit rozumně a bez výkyvů. Když si nějaká země chtěla dovolit víc, musela zvýšit výkon.    (Zdroj: Co nesmíte vědět)