U moci je nová vláda, ale chová se, jak jsme předpokládali – co do covidových nesmyslů se v ničem neliší od té staré. Zrušením povinného očkování se nenechme zmást. Je to jen úkrok stranou, aby se trochu upustilo páry, ale novela pandemického zákona pokračování covidového teroru „jistí“. Vzpomeňme jen, že ho tehdy tehdejší (Babišova) vláda i tehdejší opozice (demoblok) upekli rukou společnou a nerozdílnou v průhonické sokolovně. Nepřekvapí proto, že dnes je situace stejná, jen v opačném gardu – dnešní vláda tehdejší Babišův pandemický zákon ještě „vyšperkuje“ a Babiš, který je dnes v opozici, vládu podpoří. Nic jiného se ani čekat nedalo – přece by nešel proti zákonu, který jeho kabinet sám vymyslel. Nová vláda tímto způsobem kryje vládu předchozí, tolerují si vzájemně své špinavosti. Vzájemně se podrží. Prostě jedou v tom SPOLU.
Z toho musíme vycházet, když odhadujeme, jaká bude situace v příštích měsících a letech. SPD trochu překvapila tím, že se po čase rozhoupala a udělala něco, co měla udělat už dávno, ale nemyslím si, že jí ten odpor proti novele pandemického zákona příliš vydrží. Spíše za tím bude nějaký politický kalkul, nějaká snaha něco vyhandlovat a ještě přitom získat bodíky u voličů, kterým se tento zdržovací postoj líbí. I kdyby ale SPD jednala čistě ze svého přesvědčení a bylo jasné, že jen tak nevyměkne, na zablokování zákona nestačí. I kdyby se vydala cestou obstrukcí, získá se tím pouze čas. Pro novelu zákona je však ve Sněmovně drtivá většina 180 hlasů – současná vláda pětikoalice a nejsilnější poslanecký klub ANO. Co by se muselo stát, aby tento zákonný paskvil parlamentem neprošel, když si ho vláda i opozice společně vymysleli a společně jej nyní „vylepšují“? Upřímně řečeno – nedokážu si to představit.
Jistě, když zákon projde Sněmovnou, bývá šance ho zastavit v Senátu, ale i Senát je ovládán pětikoalicí, demoblokem (71 hlasů, opozice má jen 10 hlasů). A poslední instance – prezident – je vaxer a globalista jak vyšitý.
V tom je právě potíž současné politiky – dnes vše ovládá demoblok – má vládu, má většinu v dolní komoře parlamentu, má většinu v horní komoře parlamentu a nestane-li se zázrak, bude mít za rok i prezidenta. I proto vnímám prezidentské volby jako nesmírně důležité.
Dnes je totiž rovnováha moci vychýlena téměř totálně směrem k havlistickému neomarxismu, který se navíc oděl do bílého pláště covidového teroru a v politice není žádná síla, která by se mu postavila. Covidová mafie drží všechny trumfy, má obsazena všechny významné politické funkce. Dělba moci a vzájemné vyvažování, systém brzd a protivah – to už dávno neexistuje. Média politiky nekontrolují, ale adorují a jejich útokům na lidské svobody tleskají. Prezident jede v covidovém hoaxu stejně, jako vláda. Vláda, Sněmovna i Senát jsou ovládány stejnou politickou silou. Jediná moc, která trochu oponuje, je moc soudní, ale není to nic platné – verdikty soudů jsou ignorovány, vláda jeden špatný zákon nahradí druhým a jede se dál. Ústavní soud, který dříve jako „třetí komora parlamentu“ měl ambice do politiky promlouvat a měnit ji (což bylo samozřejmě špatně), je ovládán týmiž neomarxisty (trockisty), kteří vládu dnes naopak podrží, takže ani od něj se nedá nic čekat.
Aby se toto vychýlení poněkud upravilo, musel by být zvolen takový prezident, který by byl silnou figurou a politicky by stál na opačné straně – nemluvíme ale o stranách ve smyslu pravice vs. levice, to už neexistuje, politika přestala existovat, jak už kdysi poukázal Klaus a spol., ještě před ním Francis Fukuyama nebo jak tvrdí ve své Čtvrté politické teorii Alexandr Geljevič Dugin. Liberalismus zvítězil na celé čáře až dokonce rozložil politiku jako takovou, takže dnes už žádný střet politických idejí neexistuje. Existuje jen státní teror a slabý občanský vzdor proti němu, který ale nemá své politické zastoupení. Vzdor se realizuje pouze na individuální úrovni nebo pak na ulicích, ale pokojnými demonstracemi, které nic nezmohou.
I když se zdá, že lidé už covidový teror „nedávají“ a že Fialova vláda nemusí mít k dispozici celé volební období, obávám se, že se jen tak poroučet nebude. Jednak má nástroje, jak se držet u moci (novela pandemického zákona je toho ukázkovým příkladem), má na své straně média, ovládá, jak jsem řekl, obě komory parlamentu, nemá proti sobě žádnou viditelnou opozici, ale hlavně – většina lidí je tak zblblých, že by i v případných předčasných volbách rozdali karty stejně či jen nepatrně jinak, určitě ale ne tak, aby se něco zásadního změnilo.
Volby jsou letos pouze komunální, které ve vysoké politice nic nezmění a ani obměna třetiny Senátu nic nového nepřinese. Maximálně by z opozičních lavic mohlo uspět více kandidátů ANO, ale ti jedou stejné vakcinační teze, takže z pohledu svobody by případné posílení opozice v Senátu skutečnou změnu nepřineslo. Vlastenecká mimoparlamentní opozice se do Senátu prolomit nedokáže, podobně jako do Sněmovny.
Jak jsem řekl, jediné volby, které by mohly něco změnit, jsou volby prezidentské, a to jen v případě, že by v nich byl silný pronárodní kandidát, že by zvítězil a že by poté také pronárodní politiku realizoval, čili například by vetoval zákony, které jsou proti lidu. Kdo by takovým kandidátem mohl být, jsem tu už napsal, takže se nebudu opakovat. Za poslední týden se o post hlavy státu přihlásila také Alena Vitásková, vůči níž v ND chováme jisté sympatie, ale je otázka, zda má šanci postoupit do druhého kola a do jaké míry by v případné funkci dokázala obhajovat vlastenecké teze, protože něco jiného je o nich mluvit v rámci kampaně a něco jiného pak ve chvíli, kdy jde skutečně do tuhého a na člověka jsou vyvíjeny různé tlaky. Vitásková má sice blízko k Miloši Zemanovi, ale ten v poslední době pronárodní teze hrubě zradil a už se ani nenamáhá vzbuzovat dojem, že by mu na nich ještě záleželo (pokud mu na nich vůbec kdy záleželo).
Právě „zrada“ Hradu je velkým překvapením poslední doby. Ještě před několika lety Hrad vyvažoval českou zahraniční politiku, aby nebyla úplně protiruská a prozápadní a zdálo se, že to funguje. Zdálo se, že udržet dobré vztahy s Ruskem, s Čínou apod. se i přes americkou kontrolu české vlády – byť s vypětím všech sil – daří vybalancovat. Od jisté doby ale převážily jiné zájmy. A od jisté doby se prezident stal Svědkem Covidovým a zařadil se do jedné fronty s pražskou havlérkou. A protože covidová karta všechno přebíjí, je dnes česká politika zcovidovaná natolik, že jakékoli politické střety či souboje idejí vymizely nadobro. Hledíme do bezedného jícnu politické neomarxistické obludy, která nás co nevidět pozře. A jaké by to bylo, kdyby navíc Hrad ovládla čerstvá krev typu Karla Janečka, raději už vůbec nechceme domýšlet.
Pokud se politika nevrátí ke střetu idejí, kdy jeden tábor chce ubírat svobody a druhý tábor svobody hájí a brání, přestala politika svoji funkci plnit. V takové chvíli snad nemá smysl nic dělat a uvažovat pouze o vnitřní emigraci (protože i vnější je vyloučená). Co by se muselo stát, aby se politika zase politikou stala? Do politického parlamentního kolbiště nová síla, která by byla skutečně pronárodní, vpuštěna nebude. A představa, že z těch stávajících stran, co už v parlamentu jsou, by se některá z nich probrala z covidového omámení a začala najednou hájit zdravý lidský rozum, je podobně iluzorní. Vstup silného prezidenta do politiky za pokus stojí, ale bude to boj s nejasným koncem, který navíc proběhne až za rok, kdy už na mnoho věcí může být pozdě. Takže jaké máme možnosti dnes?
Demonstrováním se určitě nic zkazit nedá, ale nepovede-li brzy k něčemu jinému, než k vykřičení řečníků a demonstrujících, nedá se od něj nic moc očekávat. Osvěta, šíření informací, odhalování lživé propagandy a osobní příklad mají jistě smysl, ale ve chvíli, kdy nejsou na obzoru volby, které by politikou mapu ČR překreslily, jsou to spíše nástroje občanského odporu, tedy toho individuálního, který od oné vnitřní emigrace není zase až tak vzdálen. Je to to, co pan VK stále opakuje – zaměření se na rodinu, uhájení rodiny, udržení rodinných pozic a víra, že z toho v budoucnu vyraší něco nového.
Jisté řešení by mohlo být, kdyby zdola, na ulici, vyrostlo hnutí, které by ovlivnilo stávající politické strany, třeba tak, že by v jejich rámci vznikly nějaké platformy, odnože, křídla, asi podobně, jako když americké Tea Party začalo ovlivňovat republikány či později to samé učinil trumpismus. Ale i to je běh na delší trať, protože takové hnutí u nás teprve vzniká (a má řadu dětských nemocí) a nedá se ani předpokládat, že by k němu mohli „konvertovat“ stávající poslanci – maximálně se může do budoucna stát, že by se zástupci hnutí mohli v nějakých příštích volbách dostat na kandidátku zavedených stran a nahradit některé poslance stávající, ale těžko počítat s tím, že by třeba v poslaneckém klubu ODS někdo přišel k rozumu, k odvaze a že by vystoupil veřejně proti covidovému teroru.
Okamžitá změna tudíž jen tak nepřijde a nedá se ani očekávat. Mohou být odstraněny nejviditelnější excesy a přešlapy, může být upuštěna pára, zvláště s blížícím se jarem a létem se může dostavit chvilkové rozvolnění, ale metoda záklopek znamená, že některých věcí se jen tak nezbavíme. A to je na tom to nejděsivější.
Měl bych vám dodat naději a neříkám, že naděje neexistuje či že neumírá jako poslední. Ale nevěřím v žádný zázračný recept, který by absurdní divadlo, ve kterém už dva roky žijeme, utnul a vyřešil jako pověstný deus ex machina. I ony demonstrace, které podporujeme, povedou časem jen k únavě a rozčarování. Už nyní jich je moc, že je těžké o nich i jen udržet přehled. Jako nástroj, jak nás udržet v bojovné náladě, jsou dobré. Ale musí se vymyslet něco účinnějšího…
Navzdory tomu všemu buďte dobré mysli a mějte pěkný týden
Vlasti zdar, vaxu a EU zmar!
Adam B. Bartoš, předseda Národní demokracie
úvodní obrázek pochází z produkce CD89.cz
zdroj: https://narodnidemokracie.cz/nedelnik-adama-b-bartose-72-jake-jsou-sance-na-zmenu/
