Provolání k českému a slovenskému národu při příležitosti výročí Slovenského národního povstání 29. srpna 1944

Jsme přesvědčeni, že základní – a zcela logická – představa budoucí zahraničněpolitické orientace byla národní diplomacie prostá ideologických a velmocenských limitů, férová spolupráce „na všechny světové strany“. Samozřejmý byl i předpoklad, že s koncem tzv. studené války se oba vojenské bloky staly obsolentní.

Realita dneška

Konfrontujeme-li dnešní stav našich zemí s očekáváním, představami a iluzemi tehdejší přelomové doby, můžeme konstatovat pouze jedno: bilance je alarmující. ČSFR byla svévolně rozdělena, obě části se staly kořistí zahraničních koncernů a nadnárodních korporací. O hospodářské politice v zájmu Čechie a Slovenska nemůže být ani řeč, o to se starají euro-byrokrati v Bruselu a jejich poslušní místodržící v Praze a Bratislavě. Zahraničněpoliticky to nevypadá o nic lépe. Tehdy jsme nechtěli být poslušným satelitem Moskvy, nyní jsme se stali provinčním lokajem Washingtonu s perspektivou proměny v odpalovací rampu US Army. Autentická česká a slovenská mezinárodní diplomacie neexistuje, pouze vazalské plnění pokynů nových pánů.

Všechno dovršily dvě nerovnoprávné smlouvy s USA (slovenská a pak i česká), které nás uvádějí do daleko větší závislosti na velmoci a nedávají vůbec žádnou garanci - ani ve smyslu omezení pro armádu USA, ani pro případ např. požadavku našich sousedů na revizi hranic. Nastala doba dvou Protektorátů.

Nutná změna

Zatímco v „sovětské minulosti“ naši „vůdci“ poslouchali jen jednoho pána, musí jejich dnešní nástupci v zájmu zachování politických prebend zohlednit direktivy Washington i Bruselu, což může poněkud stěžovat orientaci na poli služeb. A vzhledem k tomu, že ne vždy jsou v jednotlivostech zájmy obou mocenských center totožné, stalo se obdržení panského léna komplikovanější než v tzv. komunistické minulosti.

My, autoři a signatáři tohoto česko-slovenského prohlášení, panující stav zásadně odmítáme: ve jménu demokracie, práva, svobody názoru a slova, sociální spravedlnosti, v zájmu mírového soužití v Evropě i ve světě.

Cílem české a slovenské politiky musí být férové partnerství namísto konfrontace, vzájemný respekt namísto nadřazenosti. Stabilita světa může fungovat pouze za předpokladu, že bude v rovnovážném stavu: politicky, ekonomicky, sociálně.

Kritická reflexe a společné úsilí namísto „osvobozenecké“ mytologie

Zároveň musíme upozornit na jeden zásadní fakt: Československo se ze sovětského dvorku nevylámalo, nýbrž z něj bylo propuštěno. Moskva své satelity prostě a jednoduše přenechala druhé straně. Otázkou tedy nebylo, zda si svobodu vydobudeme, nýbrž jak s ní naložíme. Teoretickou odpověď nabízíme v předchozí části textu, s praxí jsme konfrontovaní v každodenním životě.

Je nyní na nás, co s tímto stavem uděláme. Rezignovat a vzdát se odkazu našich předků, nebo oživit vzpomínku na nejdůstojnější okamžiky našich dějin a jako již několikrát v historii spojit síly k novému obrození a následně k nové, společné státoprávní existenci?

Nyní máme, Češi, Slováci a další národnosti Československa příležitost aktivně od základu, vlastní silou a z vlastního rozhodnutí vybudovat nové ČeskoSlovensko na autenticky federálním / konfederačním základě. Při této příležitosti vzpomínáme bratrských Podkarpatských Rusínů, s námi státoprávně spojených v první Československé republice i v boji proti nacistickému barbarství. Patří jim nejen naše pozdravy, ale i solidarita. O její budoucí podobě musí rozhodnout výhradně oni.

Jedním z těch světlých okamžiků našich společných dějin bylo Slovenské národní povstání. Jeho politický a duchovní odkaz platí i dnes, proto jsme se rozhodli pronést toto provolání k českému a slovenskému národu právě při příležitosti jeho výročí. Vraťme našim národům důstojnost! V odhodlání a jednotě je síla!

SURSUM CORDA!

Petr Schnur, sociální psycholog a publicista

Jan Tesař, historik

Vladimíra Vítová, politoložka a publicistka

Jan Příbaň, lékař a publicista

Vladimír Kos, historik