Singularita

Vyšli jsme z kavárny na procházku do blízkého parku. Objala mě, měla vizi. Byl to střípek z jednoho života, ve kterém jsme si slíbili, že se ještě setkáme.

Začalo se stmívat. Byli jsme stále ještě v parku, když jsem spatřil vizi o svém vstupu do "reality" tohoto světa. To, co jsem „viděl", se nápadně podobalo této kresbě. Byla to průhledná sféra, která zevnitř zářila. Byla nádherná. Převládala modrá a bílá... Nedokážu to popsat, nebyla to vize z tohoto světa. V okamžiku, ve kterém jsem se do ní vnořil, se mé vědomí rozdělilo. Doslova se rozlétlo do všech možných segmentů času a prostoru uvnitř sféry. Má vize skončila.

Později jsme si vzpomněli, jak nám byly ukazovány krásy tohoto světa, místa, na které máme jít. Tibet, Indie, Japonsko, jižní Amerika, země blízkého východu... Vzpomínky na různá místa a životy, setkání se známými dušemi...

Segmenty času a prostoru se v posledních letech začaly jakoby prolínat. Když jsem stál na křižovatce u Šilingráku, viděl jsem na svahu pod Špilasem nádherný jabloňový sad, který tam kdysi býval, ze Stránské skály jsem viděl moře, které se tam, velmi dávno, rozlévalo a vlnilo.

Tak mě napadá... Možná se vracíme zpátky, do singularity. Sjednocujeme své vědomí, roztříštěné v různých segmentech času a prostoru. Vynořujeme se z té nádherné, převážně modře a bíle svítící sféry do skutečného světa. Náš sen se chýlí ke konci. Vracíme se domů.