Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Oběť jako mýtus

Krásná bělostná kůže jehněte s očima moudřejšíma než nebe samo, očekávající a připravena nést svůj úděl - čistě, bezelstně a s vyzařováním veškeré něhy, kterou není možné ani slovy vyjádřit. Jakoby se pro nic jiného než pro oběť ani nenarodilo a dobrovolně podstupuje tento úkol – nechat se zabít. V soudný den k němu přistupuje očištěný duchovní a za zpěvu a přesného rituálu jej vynese na posvátný kámen a obětuje Bohům. Pro zdraví rodiny, ve jménu zachovaní rodu, potravy a čehokoliv, co zajišťuje klid, blaho celého společenství.

Ano, takhle posvátně vnímám oběť a rituál. Čas se posunul a nebyla obětována jen jehňata, ale I býci, koně, děti, ženy. Nejen ve jméně zachování klidu, zdraví, plodnosti, ale I msty, škody, války. Kam se posunula oběť dnes?

  • obet-jako-mytus

Dnes doba nazývá oběti ty, kteří zemřeli ve vlakových, leteckých neštěstích, autonehodách; ty, jimž voda, zemětřesení, válka vzala život; ty, kteří zemřeli násilnou smrtí. Tak trochu “omylem”. Jejich jména jsou vytesána na kámen a každým rokem se okolo místa nehody nashromáždí jako připomínka a úcta k jejich životu a vzpomínce na něj, květiny, svíce, drobné dary. Jsou uctíváni a vzdáván hold jejich památce – a smrti. Jejich tragédie otřásla pozůstalými a přihlížejícími natolik, že pohnula časoprostorem a vyvolala jistou změnu v chováni blízké I vzdálené veřejnosti. Pozůstalé semkla a vrátila je zpět k původním a základním hodnotám, kterých si cení najednou pod vlivem této zkušenosti ještě více. Vhodná duchovní a duševní katarze? Tvrdá? Účelná? Kdo ví. Děje se to.

Pak jsou ale oběti, které smrtí nezaplatili. Stále žijí. Jsou to oběti domácího násilí, oběti sexuálního zneužívání, oběti násilných I nenásilných trestných činů a tak dále. Obětí, zdá se nazýváme někoho, kdo v souboji se silnějším prohrává nebo už prohrál, neuměl se dostatečně bránit. Jeho prohra nebyla o kousek, ale o pořádný kus. A opravdu prohrál? Jsou oběti lidé, kteří mají jiné hodnoty, třeba I “morálně” vyšší, že jsou ochotni za blíže nespecifikované vlastní cíle položit své hodnoty a nadřadit je, a někdy I s celým svým životem za sebe a podstoupit vlastní oběť? A mají vůbec nějaké? Tahle skupina přeživších obětí rozděluje zbytek světa na dva tábory – ty, kteří fandí a ty, kteří soudí. A nebo také na ty, kteří jsou na straně ubližovaného nebo na straně ubližovatele. Je v podstatě možná jedno, kdo komu a proč fandí, hodnotí, rozděluje.

Evoluce jasně ve své zkrácené verzi ukazuje, že silnější přežívá. Je tedy život a žití souboj o přežití I v dnešní době? Potřebuje si člověk snad neustále osvěžovat svoje prapůvodní a prastaré pohnutky a pudy tím, že uplatňuje svoji sílu na slabších? A jsou ti, na první pohled slabší těmi skutečně slabšími? Není to jen jejich tělo a signály, které vysílá a které nás matou, ale ve skutečnosti je jejich duch silnější? Možná jsou na takové duchovní výši a povzneseni, že nemají potřebu souboje s myšlenkou, že člověk tu na světě není od boje. Anebo to také vzdali a říkají si, že člověk je tu od narození po smrt a život sám se jim natolik nelíbí, že si říkají, čím dříve “zubatá” smrt přijde, tím lépe a možná sami pro sebe nebezpečenství vyhledávají. A byl člověk vlastně stvořen nebo se evolucí vyvinul jen proto, aby bojoval o přežití I dále?

Od pradávna se člověk, byť je savcem a rodu homo sapiens sapiens navíc k tomu, odlišoval tím, že má svoji intelektuální stránku, a že se vždy zajímal o něco navíc než jen o jídlo a rozmnožování. Má k tomu uzpůsobenu svoji stavbu těla. Má mozek, který mu umožňuje myslet, intelektuálně se projevovat, projevovat se v širokém spektru emocí, tvořit apod.

Filozofii chápu jako životni nadstavbu, která člověka povznese, a v jejímž rámci si můžeme klást otázky. Je to pro mě jakýsi bezpečný virtuální prostor pro beztrestné otázky a odpovědi. Pravou filozofií je to, když se člověk ptá na věci všem jasné, blíže a konkrétně ale nepopsatelné a neuchopitelné a nedojde jasné odpovědi. Nebo spíš dojde k descartovskému: “Vím, že nic nevím”. Ale je pro člověka vlastně dobře žít jen ve vyšších sférách a nezabývat se I nízkými pocity, které vzbuzuje prázdný žaludek? A naopak – žít jen současnosti a aktivitou svých pudů a nezabývat se něčím navíc? Lze filozofickým pojetím a dotazováním najít v tématu oběti a kým oběť je, odpověď? Dojdeme k nějakému rozuzlení? Asi ne, ten řetězec je těžší a složitější než se na první pohled zdá, a to díky tomu, kolik toho víme, kolik toho máme, na čem nám záleží, kým jsme, jaké je naše tělo, jaký je náš život – v minulosti I přítomnosti, jaké je naše okolí a jaká je naše vnitřní chemie, jaké jsme osobnosti, a jak se o svoji osobnost staráme. Možná proto si vlastní filozofování laicky I odborně vypůjčuje témata a teorie I z jiných oborů, aby se mělo tvrzení o co opřít. Zde ovšem narážíme I na jisté limity vlastní zralosti a schopnosti náhledu I nadhledu.


Oběť vs. agresor, ubližovatel či lovec a jejich konfrontace, jinak řečeno třeba I souboj, mě vede k základní otázce, zda-li je život sám vlastně souboj. Z pohledu Darwinovského evolučního modelu vývoje přežívá ten, kdo je silnější. Pak tedy jednoznačně ano. Je to souboj. Silnější druh požírá a utlačuje slabší. Tedy ten, který si neumí obstarat dostatečné množství potravy, dostatečně se rozmnožit, obhájit a zabezpečit svoje teritorium. Lidstvo ve svých expanzích pojalo stejnou strategii, chovalo se možná pudově. Vidíme to na historii jednotlivých kmenů a posléze národů Slovanských, Germánských a dalších. Později a časově blíže je tento úkaz evidentní od dob objevení Ameriky a na “přátelském” vztahu Španělů, Angličanů a Francouzů vůči domorodému obyvatelstvu; specifikem je I otroctví a lov lidí v Africe jen proto, aby byli převezeni na jiný kontinent a tam svědomitě sloužili.

V rovině jiné - v té, která vidí vznik světa jako Stvoření Bohem, a jehož veledílem je člověk – muž a žena, žijící ve vzájemné harmonii a lidské sounáležitosti, obklopeni naprostým blahobytem Rajské zahrady, tedy to vše, dokud to Eva nezasekla, nicméně tahle rovina vytváří dojem o životě jako o souhře vlivů, které utváří a formují člověka v jeho věčné vnitřní konfrontaci tak, aby byl schopen onu prapůvodní harmonii prožít alespoň vnitřně - tak ta o souboji na život a na smrt neříká nic. Dokonce nic ani nečpí. Je otázkou, jestli individuální výběr životního schémata = chci se vyvíjet a bojovat nebo věřit a přijímat se takový, jaký jsem, se skutečně odehrává, jestli to musí být u každého z nás buďto boj nebo víra a jestli ti, kteří věří, jsou oběťmi a ti, kteří bojují, jsou agresoři. A jestli náhodou to není tak, že člověk má v sobě obsaženo obojí a jde jen o to, která část je dominantnější a projeví se a necháme ji promlouvat, a která je upozaděna. Tuším, že jsem právě popsala něco, na čem Karl Gustav Jung vystavěl kdysi svojí kariéru. Osobně si myslím, že je pro každého z nás jednodušší vybrat si, kým chceme být, a co ze sebe tedy necháme promlouvat, než to, snažit se sám sebe poznat a sjednotit. Jen tím výběrem dost možná vytváříme pro sebe I pro okolí nejednotný a matoucí scénář situací - kino pro diváky a dle zákona akce a reakce se nám zřejmě pak vrací stejný zmatek zpět. A jsme v začarovaném kruhu - v divadle plné tragédií/ komedií a jejich vzájemného mixu. Podle toho, jaký scénář hrajeme. Ale když jsme v divadle, můžeme být I v Životě? Kde je ten náš život? Nebo I Život? Životem nazývám I vlastní paradigma prožitku, emocí, zážitků - cokoliv, co tepe a dýchá, na člověka září a s čím se člověk může spojit a prožívat ve vlastním těle příjemný průtok krve. Jakousi pomyslnou řeku, na které je příjemné plout, se kterou je fajn se spojit. Život s malým “ž” pak život tak, jak ho v obecné rovině známe.
A jak prožívají Život, ale I vlastni každodenní život oběti a lovci agresoři? Cítí, jak tepe? Bezpečně ano, ale září ve svém negativním aspektu a jeví se ve svém důsledku spíše jako jakási žumpa mrtvol, nebezpečí, pod dopadem a intenzitou různých invektiv. Jaký je život lovce agresora? Popravdě nevím, ale zcela jistě tepe divoce a silně pudově. Zdá se, že vše okolo souboje oběti a agresora je vystaveno na emoci a prožitku a rozhodnutí. Jaká je anatomie emoce, pocitu a jaké jsou? Oběť cítí bolest, myslím, agresor úlevu? Nevím.


Život člověka je vyčleněn co do kvality a ohraničen třemi rovinami – emoce, myšlení a pocity-city. Tyto tři skupiny zapřičiňují, že se lidé cítí určitým způsobem, myslí a konají; jsou fyzicky stimulovány a emoce jako taková nutí cítit, prožívat. Jaký je mezi nimi rozdíl, přestože všechny jsou dílem stejného zdroje, ale jsou vyjádřeny rozdílně? A kde jsou na škále jasnosti? Pocit je vnímán a různé pocity jsou součástí lidského prožitku nebo zážitku. Dá se říci, že výhradně se pohybují samotné v rovině fyzické – pocit hladu, nevolnosti, tepla. Je to něco, co vnímáme příjemně nebo nepříjemně, ale neumíme to přesně popsat. Emoce jsou staré jako lidstvo samo. Emoce jsou s člověkem od pradávna a jsou důležité pro přežití. Mezi základní patří radost, souhlas, smutek, žal, lítost, odpor, vztek, očekávání, strach. Mění se v závislosti na intenzitě podnětu, který je vyvolal a náš mozek onen podnět hodnotí jako důležitý. Zaujala mě definice, že emoce je jakýsi shluk pocitů. Může se stát I jistým blokem. (Pettinelli, 2011)

I emoce má své dvě strany mince – jak ji prožíváme uvnitř a jak ji dáváme najevo. Je to určeno zkušeností, historií života, ale také s motivem něco chtít a něčemu se ze strachu bránit. Současně úzké propojení citů s aktivací organismu, provážené stavy vzrušení, sloužilo k přípravě organismu na biologicky účelnou reakci; není pochyb o tom, že pra-emocemi byly zejména vztek a strach, které jsou prováženy mobilizací energie k přípravě útoku či útěku. Tyto základní charakteristiky mají emoce dodnes, i když se životní podmínky člověka změnily, takže i dnes lidé reagují např. strachem nejen na fyzické ohrožení života, ale i na symbolické hrozby, jako jsou ztráta postavení a prestiže. (Nakonečný, 2003). Současně se s vývojem lidstva a kulturních hodnot vytvářely nové emoce, zejména etické, intelektuální, estetické a náboženské.

Přijde mi zajímavé, že nejprimitivnější pudy má na starosti prodloužená mícha. Stará se o pudy bojovat anebo utéct. Wilhelm Wundt uvádí, že vývojově ji lze datovat už k prvním žijícím plazům na planetě, což je lze zasadit až k 500 milionům let. 

Limbický systém je evolučně mladší a zhruba před 200 miliony let se staral o emoce a projevy impulzivního chování, chtíče, násilí či radosti. Vědomé rozhodování a vnímání obhospodařuje koncový mozek a projevuje se rozumem, intelingencí a morálkou, ale také pomáhá potlačovat a ovládat emoce i primitivní pudu. Orientačně datujeme do doby 100 let zpět. Přestože jsou na první pohled všechna rozhodovací, emoční a pudová centra jinde a zdánlivě odděleně, jsou propojeny nervovými spoji a jen z limbického systému do koncového mozku jich vede 10xvíce než naopak a vědci tak dokazují, že již na základě samotné stavby mozku a jeho fyziologie není možné, aby člověk rozhodoval výlučně racionálně a bez emocí. Přestože si mnoho lidí myslí, že odstraněním emocí by vznikly strojově ideální lidé, testy u lidí s nádorem orbitofrontáního kortexu (OFC), které se stará o emoční stránku, prokázaly opak. Přestože tito lidé při rozhodování absolutně nepociťovali emoce, nestali se prototypy dokonalých lidí – žili v zajetí racionality, kdy se i rozhodování o tom, kam si zajít na oběd, stalo několikahodinovou litanií.(Polách, 2011)


Oběť I agresor má právo svobodné volby, ale je ve své pudové smyčce emocí. Oba troskotají na své touze a umění žít a prožívat. Oba se nedokáží vymanit že svého pudového chování. Při troše inteligence si obě strany vypůjčí jakýsi vyšší záměr, v jehož jménu podstupují svoji zkušenost a pak se zařadí na příslušnou kolej - stranu oběti nebo lovce agresora.

Pomoci nám všem –obětím i lovcům - může vystoupení z kruhu a odproštění se od myšlenky souboje a soustředění se na činnosti a dělání toho, co dělat máme, realizovat to, čím jsme, a kým jsme. Jen se musíme smířit s tím, že pro ostatní můžeme být jakýmsi putovníkem proti proudu.

Věřím, že tak jako v přírodě existují síly přitažlivé a odpudivé, fyzikálně popisně kladně a pozitivně nabité částice, má člověk sám v sobě obsaženy dobré I špatné stránky. Umí být dobrotivý, ale I krutý, jde jen o to, jaké situace podstupuje, aby se mohl projevit a která jeho část zrovna promluví. Nicméně sám sobě si přiznat, že jsem krutý, je nesmírně těžké. Zvlášť, když výchova a bezprostřední okolí nám od dětství velí a vytváří zkratkovité myšlení – např. být tvrdohlavý a svéhlavě, vytrvale trvat na svém dětském “Ne”, znamená být špatný (protože to třeba sužuje maminku, tatínka, babičku, učitelku ve školce, učitele ve škole a pak zaměstnavatele a manželku či manžela). Už neříká tu druhou část, že I projev “negativního” postoje má své místo na Slunci a musí se projevit a pomáhá tak třeba vytvářet I rovnováhu. Zároveň může mít pro ostatní i funkci retrospektivního zrcadla, které pomáhá ve vývoji a sebepoznání a tříbení vlastních emocionálních struktur. A to je právě v každodennosti to nejtěžší. Proto tvrdím, že je nesmírně těžké zahledět se v prvé řadě do sebe a přijmout se ve své jedinečnosti takový, jaký jsem. Pod návalem každodenní rutiny a působení různých vlivů si mnoho z nás odpouští tu nejniternější, nejpiplavější a nejtěžší, zároveň ale také nejdůležitější, práci se sebou samým. Je daleko jednodušší vybrat si schéma – roli, kterou budeme hrát a scénář, který budeme někdy I bezmyšlenkovitě kopírovat. A pak nastupuje I jedna krásná formule, která tak skupiny věřících, nevěřících, ale agresivních, obětujících se, ale I dalších, pojí – a ta se jmenuje svobodná volba. Svobodná volba, ve všem, co konáme a vytváříme. A schopnost konat přináší s sebou změnu. A změna přináší a naráží na naši schopnost ji přijmout cele, částečně nebo vůbec. Každý můžeme volit, konat a žít volně, otevřeně a svobodně. Jen záleží na tom, do jaké míry jsme si ji vědomi a chceme ji využít. Věřím, že pole působnosti máme všichni stejné, jen každý z nás startuje do života s jiným portfoliem.

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře