Patrick J. Buchanan: Izrael a mocenský ústup Ameriky

Podrobnosti

ze světa / Blízký východ|

8. červenec 2011|

Překlad: Ondřej Šlechta|

5132 x

Hrozí Izraeli izolace? V roce 1918 přispěly Spojené státy rozhodným způsobem k porážce císařského Německa a nastoupily na cestu velmoci. Druhá světová válka měla dva hlavní vítěze - Stalinův Sovětský svaz a opět Spojené státy. Za éry Ronalda Reagana se Amerika stala osamělým vítězem a zůstala poslední supervelmocí.

Během vítězoslavné postbipolární éry let 1991-2011 se vynořila Čína, jejíž každoroční 10-12procentní ekonomický růst překonal Itálii, Francii, Velkou Británii, Německo i Japonsko. Země se stala druhou největší světovou ekonomikou a jediným americkým rivalem. Zdá se, že éra americké dominance je u konce. Ze strategického úhlu pohledu dochází k největšímu ústupu americké moci na Blízkém východě, tedy v regionu, který měl být pokusnou laboratoří úspěšné globální demokratické revoluce pod americkou taktovkou, jak plánoval prezident Bush. V oblasti ovšem existuje stát, který vnímá oslabování americké moci intenzivněji než kdokoli jiný - Izrael.

Turecko bylo ještě před několika lety neodmyslitelným spojencem a zastáncem Izraele, stejně jako Egypt, jehož bývalý prezident Husní Mubarak pokračoval v proizraelské politice svého předchůdce. Dnes vidí v Turecku svého nejvěrnějšího přítele Palestinci a v Egyptě došlo po pádu Mubaraka ke sblížení mezi Fatahem a radikálním hnutím Hamás. Nemluvě o historickém navázání diplomatických vztahů s Teheránem poprvé od doby, kdy padl šáh a začala izraelská okupace Gazy.

V září budou v Egyptě regulérní volby a Muslimské bratrstvo, které je nejvlivnější politickou silou, dosáhne pravděpodobně výrazných výsledků, ne-li rovnou ústavní většiny. Palestinský lídr Mahmúd Abbás, jenž v minulosti spoléhal na mírovou aktivitu Baracka Obamy, od kterého si sliboval nátlak na Izrael ve věci zastavení další výstavby židovských osad na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě, učinil v poslední době kroky, které naznačují, že mu zájem Ameriky začíná být lhostejný.

Spojené státy utratily miliony dolarů na pomoc Palestině s cílem dosáhnout mírového uspořádání. Zatím jsme ale jen svědky toho, že Fatáh se dohodl s radikály z Hamásu. Společně teď budou hledat podporu pro uznání nezávislé Palestiny.

Je pravděpodobné, že na Valném shromáždění OSN bude pro uznání Palestiny hlasovat převážná většina členů, patrně včetně několika států, které se počítají mezi americké spojence. Tyto země pak budou trvat na tom, aby Izrael ukončil okupaci a navrátil neprávem držená území. Rezoluce Valného shromáždění navrhuje návrat Palestiny do hranic mezi lety 1948 - 1967, dnes zde ale žije alespoň půl milionu izraelských Židů.

Spojené státy mohly v minulosti vetovat rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která odsoudila premiéra Benjamina Netanjahua za rozšiřování izraelských osad. Na Valném shromáždění ale žádnou možnost veta nemáme. Pokud se prezident Obama proti rezoluci OSN postaví, pravděpodobně zůstane spolu s Izraelem osamocen.

To ale není jediný problém, jemuž nyní Izrael čelí.

Na sever od židovského státu má pozice Hizballáh, který je dominantní silou v Libanonu. Na území Gazy operuje Hamás, který samotnou existenci Izraele nikdy nepřijal. Pak je zde Západní břeh, kde to vypadá, že se palestinské autority vzdaly jakékoli naděje na mírové rozhovory sponzorované Spojenými státy. V Jordánsku sice vládne vůči Izraeli přátelský král Abdulláh, ale více než milion Palestinců žijících na jordánském území takový kurz odmítá.

Vzhledem k propojenosti palestinských aktivit nelze vyloučit další „facebookovou revoluci", nebo třetí intifádu. Jestliže povstanou Palestinci na okupovaných územích, povstanou i v Libanonu, Sýrii, Jordánsku a v Egyptě, kam jich v minulosti tisíce utekly do exilu. Takové povstání by mohlo způsobit přesun pozornosti nespokojených Arabů od jejich selhávajících vlád směrem k palestinské otázce a politicky izolovat Izrael s jeho hlavním a vskutku jediným spojencem - Spojenými státy.

Z textu Patricka J. Buchanana, uveřejněného 19. května 2011 na autorově blogu, přeložil a redakčně upravil Ondřej Šlechta

revuepolitica.cz

Komentáře