Posvátný terorismus Izraele

V posledních třech desetiletích byl akceptován jako legitimní vysvětlení izraelského porušování mezinárodních rezolucí, volajících po návratu Palestinců do jejich domovů. Během posledních třinácti let bylo Izraeli umožněno ohánět se svou bezpečností jako důvodem jeho odmítání opustit arabská a palestinská území, obsazená v roce 1967. Bezpečnost je také záminkou izraelských vlád pro rozsáhlé masakry civilního obyvatelstva v Libanonu, zabírání arabských území, zakládání židovských osad na okupovaných územích, deportace a svévolné věznění politických vězňů. Ačkoliv byla bezpečnost arabského obyvatelstva v celém regionu během těchto třiceti let opakovaně ohrožována otevřenými i skrytými konflikty, teroristickými komploty a podvratnými plány, a ačkoliv rezoluce OSN požadují stanovení zajištěných hranic pro všechny státy v regionu, doposud byla v centru mezinárodní diskuse jen bezpečnost Izraele.

Vytrvalost mýtu o bezpečnosti Izraele ukazuje, že existuje silná obecná víra v tzv. arabské odhodlání zlikvidovat židovský stát. Většina významných západních spisovatelů, kteří se touto věcí zabývají, odvozuje své argumenty ze sionistické verze událostí koncem 40. let, z doby založení Izraele, a poloviny 50. let, kdy se k moci dostal Násir. Od těchto argumentů přechází k nynějšímu takzvanému boji Izraele za bezpečnost a přežití jako morální otázce. Média často propagují politiky, kteří mají ještě další důvody pro svou politickou a vojenskou podporu Izraele než jen morální závazek.

Jiné verze nebo jiný přístup k faktům jsou nejčastěji ignorovány. Například nedávná odhalení Nahuma Goldmanna (Le Monde Diplomatique, říjen 1979) zůstala prakticky nepovšimnuta. Goldmann, který víc než třicet let vedl prosionistický Světový židovský kongres, přiznal, že Arabové nebyli přizváni k poradám o rozdělení Palestiny v roce 1947, a že jejich ochota vyjednat politický kompromis, který mohl zabránit válce v roce 1948, byla před květnem 1948 vetována a podkopána Davidem Ben Gurionem.

Nedávno vydaný Osobní deník Moše Šareta (Yoman Ishi. Tel Aviv: Ma’ariv, 1979, v hebrejštině) nyní nabízí rozhodující a autoritativní příspěvek k demytizaci pověsti o bezpečnosti Izraele a jeho bezpečnostní politice. Šaret mezi lety 1933 až 1948 řídil mezinárodní vztahy sionistického hnutí jako šéf politické sekce Židovské agentury a v letech 1948-1956 byl izraelským ministrem zahraničí. V letech 1954-1955 byl také jeho premiérem. V této publikaci jsou výňatky ze Šaretova deníku, dokládající následující body:

1. Izraelský politicko/vojenský establishment nikdy vážně nevěřil v arabské ohrožení existence Izraele. Naopak, hledal a využíval všechny prostředky k rozjitřování dilematu arabských režimů po roce 1948. Arabské vlády byly krajně neochotné pouštět se do jakýchkoliv vojenských konfrontací s Izraelem, přestože, aby přežily, potřebovaly svému obyvatelstvu – a exilovým Palestincům ve svých zemích – ukázat nějakou reakci na agresivní politiku a nepřetržité obtěžování ze strany Izraele. Jinak řečeno, arabská hrozba byla Izraelem vymyšlený mýtus, který arabské režimy z vnitřních i mezi arabských důvodů nemohly zcela popřít, i když se neustále obávaly izraelských příprav na novou válku.

2. Izraelský politicko/vojenský establishment se zaměřil na tlačení arabských států do vojenských konfrontací, v nichž si izraelští vůdci vždy byli jisti vítězstvím. Cílem těchto konfrontací bylo radikálně změnit rovnováhu sil v oblasti a udělat ze sionistického státu hlavní mocnost na Středním východu.

Posvátný terorismus Izraele.pdf

zdroj:http://www.vzdelavaci-institut.info/?q=node/540