Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Čechoslováci na frontách proti fašismu (III.)

Čechoslováci na východní frontě

Po přepadení Sovětského svazu Německem se začala formovat čs. vojenská jednotka také na sovětském území. Vznikla v přiuralském městě Buzuluku na začátku roku 1942. Již v prosinci předchozího roku převzal Ludvík Svoboda od městské správy v Buzuluku objekty pro čs. vojenskou jednotku. Její jádro především zpočátku tvořili příslušníci polského legionu. Byla vytvořena přijímací a odvodní komise. V únoru má jednotka kolem 300 příslušníků. Na jaře 1942 postupně přijíždějí do Buzuluku čs. občané z různých míst SSSR.

Čechoslováci na frontách proti fašismu (II.)

Čechoslováci na frontách proti fašismu (I.)

  • cechoslovaci-na-frontach-proti-fasismu-iii

Často jsou ve velmi špatném stavu po věznění v pracovních táborech. Jejich odhodlání zapojit se co možná nejdříve do boje proti německým okupantům je ale přes mnohé prodělané těžkosti velmi vysoké. Současně byl zahájen výcvik. V rámci daných podmínek velmi důkladný a náročný. V Buzuluku panovaly tvrdé klimatické podmínky provázeny velkými mrazy. Vnitřní pořádek probíhal dle předpisů předválečné čs. armády. Stejnokroje a výstroj byly anglické. Teplá zimní výstroj pocházela ze sovětských zdrojů. V březnu byla zahájena důstojnická a poddůstojnická škola, končila v srpnu 1942. Vycvičeny byly i ženy, a to jako spojařky a zdravotnice. V červenci 1942 měla jednotka ve svém stavu již téměř tisíc osob.

Rozkazem byla jednotka pojmenována 1. čs. samostatným praporem v SSSR. Jednotka však stále neměla k dispozici zbraně. Ty byly konečně dodány v říjnu. Plukovník Ludvík Svoboda opakovaně žádal sovětské velení nasazení jednotky na frontu. Takové bylo i mínění většiny příslušníků jednotky. Konečně nadešel leden 1943. Přelomový rok Velké vlastenecké války. A na jeho počátku přišel první ostrý bojový křest naší jednotky na východní frontě. 30. ledna 1943 odjíždí 1. čs. samostatný prapor železničním transportem číslo 22904 na frontu. Cesta k frontové linii nebyla snadná, transport musel na mnoha místech dávat přednost vojenským vlakům směřujícím s nezbytným materiálem na frontu. Přesto koncem února dorazil do své cílové stanice Valjuky. Poslední etapu své cesty do ohnisek bojů již museli čs. vojáci překonat v mimořádně náročných pěších přesunech zimní zasněženou krajinou. Pochodovalo se navíc hlavně v noci, aby přesunující se kolona byla chráněna proti německým náletům. Celkem přes 300 kilometrů často extrémně náročným terénem, kde jednotlivé vesnice byly od sebe vzdáleny i desítky kilometrů, k tomu s plnou polní.

Během pochodu v noci byla vždy jedna hodinová přestávka. Okamžitě každý sebou praštil do sněhu, nohy pokud možno do výšky a odpočívalo se. Nikomu nebylo ani do řeči. Konec února přece znamenal již jakési předjaří. Ve dne teplota stoupala a někdy se poskrovnu objevilo i slunce. To znamenalo, že večer, když jsme po setmění vyrazili, byl sníh pokryt tenkou vrstvou vody. Naše plstěné válenky si vodu rychle nasály, a když pak v noci přituhlo, zmrzly. Nebylo to vůbec příjemné. Museli jsme hlídat jeden druhého. Hrozilo stále nebezpečí, že v přestávce někdo ulehne stranou, usne, a rota odpochoduje dál. Pro jednotlivce by to znamenalo katastrofu. … … Sníh ztěžoval každý krok. Naše výstroj a výzbroj jako by s každým přibývajícím kilometrem nabývala na váze. Ramena byla otlučena od pušky a stále jsme měnili její polohu, jako bychom čekali, že bude lehčí. Podle zpráv, že nepřítel se snaží protrhnout přední okraj frontu, hrozilo nebezpečí střetného boje. Pochodovali jsme s plným bojovým zajištěním. V duchu jsme děkovali dobré fyzické přípravě při výcviku, jinak bychom těžko vydrželi tento pochod dlouhý 350 kilometrů.“(Karel Borský, Zítra začne obyčejný den.)

První boj svedl čs. prapor začátkem března jihozápadně od Charkova v obcích Sokolovo, Arťuchovka a Mirgorod. Němci se v té době pokusili zaútočit na Charkov, kde měla být původně čs. jednotka doplněna mechanizací a několik dnů odpočívat. Místo tohoto původního plánu, musel prapor rychle zaujmout obranné postavení na řece Mža u Sokolova. Bylo nutné udržet obranu a nedovolit okupantům překročit řeku. Úsek obrany byl 10-12 kilometrů. Šlo o nesmírně náročnou prověrku bojové připravenosti našich vojáků.

V Sokolově se tvrdě bojovalo. Fašistická vojska používala plamenomety umístěné na tancích. Dřevěná vesnice byla za několik minut v ohni. Celý ten boj jsem sledoval z pozorovatelny. Občasné útoky, které hodlal nepřítel vést na Mirgorod, ztroskotaly na naší obraně. Hlavní nápor byl však veden na Sokolovo. Zprávy ze Sokolova byly neradostné a mnohdy si odporovaly. Tu a tam jsme se něco dověděli z ošetřovny, kam byli odsunuti ranění. Od jednoho jsme se dověděli, že ten či onen kamarád byl zabit, druhý den jsme ho viděli živého. Nebo naopak. …. Zprávy o ztrátách v nás vzbuzovaly ještě větší nenávist proti nepříteli. Již několik dnů se náš prapor statečně bil s nepřátelskou přesilou. Fašisté proti nám poslali tanky i obrněná vozidla s plamenomety. Vedli soustředěnou palbu na přední okraj naší i sovětské obrany. Marně. Neustoupili jsme.“ (tamtéž)

V boji se tedy ukázalo, že ten tvrdý výcvik, na který jsme si nejednou od plic zanadávali, nebyl marný. Generál Golikov, který si stav připravenosti našich vojáků prověřil při cvičném poplachu, když jsme jeli na frontu u Ostrogožsku, se před námi vyslovil: „…zbraně se dostaly do dobrých rukou!“ Tehdy nás tato slova uznání velmi těšila. Dnes jsme mohli říci, že sovětský generál měl pravdu. Žádný boj se nevede beze ztrát. I naše ztráty byly bolestné. Během týdne bojů padlo nebo bylo raněno 230 příslušníků prvního polního praporu, tj. čtvrtina celkového stavu. … Deset dnů a nocí trvala naše obrana řeky. My jsme stáli na svěřeném úseku a nepříteli se nepodařilo překročit ani o metr řeku, kterou jsme bránili.“ (tamtéž)

Ztráty nepřítele v bojích u Sokolova činily 300 – 400 vojáků a asi 19 tanků. Čs. jednotka kromě padlých, raněných a nezvěstných dále ztratila všechny protitankové kanóny, sedm protitankových pušek, pět těžkých a šestnáct lehkých kulometů. Padli velitelé 1. a 2. roty. Nadporučík Otakar Jaroš, který na své bojové pozici setrval přes těžké zranění až do posledního výdechu a do konečných vteřin svého života bojoval daleko od své vlasti za její svobodu proti nenáviděným okupantům, obdržel in memoriam jako první nesovětský občan titul Hrdina Sovětského svazu. Celkem 87 příslušníků praporu bylo vyznamenáno sovětskými vyznamenáními a řády, 88 důstojníků a vojáků obdrželo čs. válečné kříže a 77 medaili Za chrabrost před nepřítelem. (sborník Národ se ubránil 1939-1945)

V létě 1943 dochází k vybudování 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Její základ utvořilo více než 600 příslušníků 1. polního praporu. Místem formování brigády se stal Novochopersk na řece Chopru a jejím velitelem ustanoven plukovník L. Svoboda. Jednotka měla dva pěší prapory, tankový prapor a dva dělostřelecké oddíly. Významnou posilou bylo na 2 500 Rusínů, uvolněných z lágrů a vězení. Byla otevřena důstojnická a poddůstojnická škola, do sovětského tankového učiliště odešlo 37 příslušníků brigády. Počátkem září vykonala brigáda velitelsko-štábní cvičení na téma Průlom obranného postavení, boj v hloubce obrany, přechod do obrany a byla uznána bojeschopnou. Ve stejné době se zahajuje jednání o vytvoření čs. letecké jednotky v SSSR. Od 30. září postupně odjíždělo na západ osm vlaků s čs. vojáky. Nejprve 800 kilometrů vlakem, poté asi 150 kilometrů pěšky na frontu. Jeden z transportů byl při přesunu napaden německým letectvem v prostoru železniční stanice Jachnovščina a 54 vojáků zahynulo, stejný počet utrpěl různě těžká zranění.

Cílem příštích bojů bylo osvobození Kyjeva s náročným překonáním Dněpru. Čs. brigáda vyrazilo do útoku z ljutěžského předměstí severně od Kyjeva. Úspěch celé operace byl podmíněn momentem překvapení a mimořádně silnou dělostřeleckou a leteckou přípravou. Cílem bylo osvobodit Kyjev do 7. listopadu. Úkol byl splněn za vydatného přispění čs. vojáků, kteří se překonávali v nasazení a obětavosti a jako první pronikli do centra města, kde vztyčili naši národní vlajku. Rudá armáda a čs. brigáda pokračovaly dále v pronásledování ustupujících německých jednotek směrem k Vasilkova a dále na jihozápad. Velmi těžké boje probíhaly u Žaškova a Bílé Cerkve. Za osvobození Kyjeva obdrželi poručík Antonín Sochor, podporučík Josef Buršík a podporučík Richard Tesařík titul Hrdina SSSR. Za statečnost a hrdinství v tomto boji dostala celá brigáda Řád Suvorova II. stupně. Brigáda zakončila bojové akce na jaře 1944 na Volyni.

Významnou posilou čs. brigády se stali již v roce 1943 také Zakarpatší Ukrajinci, volyňští Češi jednotku posílili v roce 1944 po osvobození Volyně, stejně jako Slováci, kteří v počtu asi 4 tisíc na podzim roku 1943 přešli na druhou stranu fronty, jelikož odmítli bojovat za klerofašistický režim proti Rudé armádě. Od dubna 1944 nastala zásadní reorganizace čs. vojska v SSSR. Vzniká 1. čs. armádní sbor. Skládal se ze dvou pěších brigád, paradesantní brigády, tankové brigády, pluku těžkého dělostřelectva, spojovacího a zdravotního praporu, leteckého pluku a velení armádního sboru. Velitelem byl jmenován brigádní generál Jan Kratochvíl.

Nejdůležitější bojovou akcí 1. čs. armádního sboru v SSSR byla karpatskou – dukelská operace. Na 16 tisíc čs. vojáků nastoupilo v září 1944 do útoku, aby společně s 38. sovětskou armádou přispěchali na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Propukly nemírně těžké, krvavé a dlouhé boje v hornatém terénu, fanaticky bojující nepřítel využíval terénu výhodného pro vlastní obranné manévry. Na řadě míst byl postup velmi pomalý, o některé důležité výškové body se sváděly zvláště urputné a opakované boje s nemalými ztrátami na obou stranách. Boje v této oblasti trvaly bezmála tři měsíce. Dne 6. října prošli první čs. vojáci Dukelským průsmykem a stanuly tak na půdě vlasti.

„… pršelo, bláto klouzalo pod nohama, v hlubokých rýhách vyjetých kolejí čvachtala voda a náš cíl, hraniční hřbety, byl zastřen šedivou dešťovou clonou. Nesměli jsme si dělat naprosto žádné iluze, že z nich Němce snadno dostaneme. Odtud začínala československému vojákovi kalvárie do Dukelského průsmyku. Byla to těžká cesta, to nechť každý věří, pravá křížová zastavení, pro přemnohé i konec života.“ (Karel Klapálek, Ozvěny bojů)

Těžké boje však pokračovaly ještě v dalších týdnech. Desetitisíce rudoarmejců i čs. vojáků položily své životy v této operaci. V lednu 1945 začaly osvobozovací boje na Slovensku v tvrdých zimních podmínkách. Byla vytvořena 4. brigáda. Zvláště obtížné boje probíhaly u Liptovského Mikuláše a v Malé Fatře. Tanková brigáda a smíšená letecká divize po boku Rudé armády pomáhaly osvobozovat severní Moravu v Ostravské operaci. Konečně v květnu 1945 dospěl sbor čítající v té době na 50 tisíc vojáků do Prahy.

Boje u Dunkerque

Příslušníci čs. smíšené brigády ve Velké Británii plnili obranné, protiinvazní a další jim svěřené bojové úkoly. Někteří příslušníci brigády se zapojili do leteckého výcviku a část vstoupila do jednotek Svobodných Francouzů. Někteří důstojníci pak vstoupili i do služeb britského námořnictva. Šlo zejména o lékaře. Po invazi spojeneckých armád do Francie v červnu 1944 se objevila reálná možnost, aby čs. brigáda zasáhla do bojů při osvobozování Francie a dalších území. Čechoslováci se koncem srpna 1944 v počtu asi 4 200 mužů pod velením generála A. Lišky přepravili do Francie. Britské velení ale odmítlo zasadit čs. brigádu do hlavních operací. Hlavním důvodem tohoto rozhodnutí mělo být neuspokojivé zajištění doplňování. Brigádě byl svěřen jiný úkol. Byla přesunuta k obléhání důležitého přístavu Dunkerque, kde se opevnila početná německá posádka. Celkově ji tvořilo asi 11 tisíc příslušníků.

Velitelem uzavřené německé posádky byl viceadmirál Frisius. Němci se opírali nejen o mohutné dělostřelectvo, jehož základní kostru tvořila pobřežní děla otočená do vnitrozemí, ale též o velmi důmyslný systém přírodních a umělých překážek. Zaplavili totiž široké okolí města a tam, kam voda nedosáhla, nakladli hustě minová pole, na něž pak zaměřili dělostřelectvo. Obranný systém byl včleněn do tří linií zpevněných betonovými pevnůstkami, zemními kryty a ještě různými zátarasy. Úkolem naší brigády bylo uzavřít nepřítele v dosavadním postavení a nedovolit, aby prolomil kruh obklíčení a naopak různými útočnými formami ho přimět k tomu, aby zanechal dalšího odporu a vzdal se. Aby mohla být v pevnosti posádka vážněji přímo ohrožena, k tomu brigádě chyběly síly a prostředky. Rychlé dobytí Dunkerque silou nebylo v plánu spojeneckého velení, neboť Francouzi požadovali, aby spojenci nezničili jejich třetí největší a v té době jediný použitelný francouzský přístav, který budou pro poválečnou obranu potřebovat. Do 8. října vystřídala čs. brigáda postupně kanadské jednotky 1. armády a obsadila pozice v kruhovém pásmu kolem Dunkerque od vesnice Bray Dunes v Belgii až po vesnici Mardyck na jih od přístavu.“ (Emil Konopásek, účastník bojů)

Organizace Čs. samostatné obrněné brigády obléhající Dunkerque byla následující: velitelství, tři tankové sbory, motorizovaný prapor, přezvědný oddíl, oddíl kanónů proti útočné vozbě, dělostřelecký pluk, spojovací rota, dopravní oddíl, záložní tanková rota. Dále byly zřízeny brigádní tankové dílny, lehké dílny a polní park. Náhradní těleso bylo podřízeno přímo ministerstvu národní obrany. Až do konce války tak čs. vojáci udržovali v obklíčení německé jednotky v Dunkerque a znemožnili jim, aby ohrožovali zázemí spojeneckých armád. Svůj úkol splnili příkladně, ačkoliv naši vojáci by raději bojovali na některém z hlavních úseků fronty, aby svým dílem přispěli v těchto bojích k osvobození své vlasti od okupantů. Největší bojové akce v Dunkerque se odehrály v říjnu a listopadu 1944 a poté ještě v dubnu 1945. Během osmiměsíčních bojů padlo asi tisíc německých vojáků, dalších 900 bylo zajato. Vlastní ztráty naší jednotky po konci obléhání v květnu 1945 činily přes 650 mužů. Dne 30. května 1945 dorazila Čs. samostatná obrněná brigáda do Prahy.

Čechoslováci v boji proti fašismu čestně obstáli

Českoslovenští vojáci sehráli v zahraničním odboji každopádně významnou roli odpovídající reálným možnostem a početnímu stavu bojových jednotek. Po počátečních obtížích na začátku války se postupem času aktivně zapojili do boje proti fašismu na různých frontách. Bojovali podle svých sil a možností statečně a úspěšně plnili svěřené úkoly. O tom svědčí i řada vyznamenání a ocenění bojových zásluh ze strany Francouzů, Britů, Američanů, SSSR. Spojenci oceňovali bojovou připravenost Čechoslováků a vážili si jejich schopností. Svým dílem čs. vojáci přispěli k porážce fašistického nepřítele. Tisíce jich padly a nedožily se tak návratu do osvobozené vlasti. 1. čs. armádní sbor v SSSR ztratil přes 15 tisíc bojovníků, 5 tisíc z nich padlo nebo zůstalo nezvěstných. Ze západních jednotek utrpěli citelné ztráty zejména letci, padlo jich více než 500. Trvalý vděk náleží všem, kdo se zapojili do boje proti fašismu. Zvláště pak národům Sovětského svazu, který přinesl oběti největší.

Nedovolme nikomu, aby zneuctil památku těchto lidí. A nezapomeňme, že ten, kdo jakkoliv podporuje fašisty, neonacisty se sám stává fašistou či neonacistou. Stejně tak ten, kdo podporuje banderovský režim, se sám stává banderovským elementem, bez ohledu na to, zda jde o novináře, historika nebo ministra či prezidenta. Je právě dnes více než nutné i toto připomínat. Naši předkové rozhodně neprolévali krev při osvobozování Ukrajiny za 2. světové války proto, aby čeští vládní činitelé o několik desítek let později podporovali banderovský režim současné Ukrajiny. Je to hanba a mezinárodní ostuda. Je třeba při každé příležitosti připomínat, že nejde o názor většiny národa, ale jen hrstky arogantních ničemů, kteří se dočasně prodrali k moci, aby škodili vlastní zemi.

Bc. Miroslav Pořízek

 

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře