GABAL REHABILITUJE BIĹAKA

A co je to vůbec obecně propaganda? A v jakém vztahu je ke svobodě slova? Jak může přesvědčený liberál o jakémkoliv názoru tvrdit, že jde o propagandu? A kde bere vyznavač demokracie ze své ideologie teze, které mu dovolují potlačovat jakýkoliv názor, nadtož pouhou propagandu? Poněkud nepřeberné množství otázek, na které se nejen zatím nikdo nesnaží odpovědět, ale ani si je snad nepoložil.

Ovšem absolutně nejvíc mne zajímá, proč se vůbec u nás začalo najednou hovořit o PP? Nevím proč, ale při hledání odpovědi na tuto otázku, jsem si vzpomněl na jiný, poněkud starší citát. Pronesl jej v květnu 1968 Biĺak a uvádí jej i ve svých pamětech. Opět cituji: „…nepředstavitelné divadlo absurdity představoval aktiv…přenášený Československým rozhlasem začátkem března 1968. Kdo chtěl, přišel a z tribuny do státního rozhlasu obviňoval stranu, plival na všechno, co se v Československu vybudovalo…“, konec citace. Jak je vidět, Biĺakovi se zajídala tehdy neobvyklá svoboda slova, pokud protiřečila jeho osobnímu přesvědčení. V každém takovém projevu totiž okamžitě viděl nepřítelství. Nikdy jsem se proto později, v dobách normalizace nedivil, když Biĺak, jako nejvyšší činitel odpovědný za média, ideologii, komunistickou propagaci (což je v mých očích něco jiného než propaganda), horoval pro cenzuru, potlačoval protirežimní kritiku, ba mimo jiné, nechával pátrat po financování lidí, šířících protistranické názory.

Vyvozuji z toho, že o PP začali hovořit různí aktivisté teprve tehdy, a jen tehdy, když dospěli k nevyvratitelnému názoru, že Rusko je nepřítelem současného politického režimu, nebo naší země a spojenců, či dokonce snad celého lidstva. Pokud takovou jejich víru podporuje dokonce stát, pak je to jeho politická moc, která Rusko deklarovala za svého nepřítele.

Pokud se nemýlím a můj myšlenkový postup je správný, pak se naše vládní moc a její slouhové, třeba i dobrovolní, dostali do těžce řešitelné, až neřešitelné situace. S nepřítelem se totiž nediskutuje,

leč bojuje. Propaganda je pak pouze jedním nástrojem takového boje s nepřítelem. Nejde již o spor, ale o konflikt. Vzhledem k tomu, že se média, s nástupem televize stala, po zbraních nejúčinnějším nástrojem moci, je její využívání k boji, čili propagandě, bohužel velice vlivné a tím příliš přibližuje tragedii pro obě strany konfliktu. Boj totiž v žádném případě nevede ke zmírňování konfliktu. Právě naopak, z logiky věci nepřátelství stále jenom stupňuje, jako kupříkladu krevní msta.

Tak, jako se představitelé KSČ kdysi dostali do nepřátelsky neřešitelného vztahu se svými odpůrci, tak se dnešní moc dostala do nepřátelského vztahu k Rusku. Její protagonista a ne naprosto bezvýznamný příslušník politické moci, poslanec sněmovny ČR, se tedy chová úplně stejně, jako kdysi protagonista jiné moci. V mých očích tak bohužel naprosto rehabilituje chování nejen Biĺaka, Indry, Husáka a dalších. Je z toho zorného úhlu naprosto irelevantní, že lidé jeho přesvědčení o době nadvlády KSČ hovoří jako o totalitě, ba dokonce o zločinném systému. Vždyť politický systém dneška na své pojmenování a především zhodnocení, teprve čeká, protože mimo jiné ještě zdaleka nevyčerpal všechny možnosti svého pohrdání příslušníky většinové společnosti ze strany elitářů Gabalova ražení.

Nejhorší na tom je, že z deště tehdejšího politického a tedy jednáním neřešitelného nepřátelství, se naše zem dostala pod okap nadvlády jiného, nejen politického, nepřátelství. Cosi mi říká, že je mnohem neřešitelnější.

Stanislav A. Hošek