Budoucnost sociálního státu v České republice

Finanční krize nám mnohé ukázala, například to, jak jsou jednotlivé státy schopny čelit krizi. Jasně nejlépe z krize vyšly země se silným sociálním státem a relativně vyšším zdaněním (např. Švédsko či Dánsko) a naopak nejvíce postiženy krizí byly státy s malým zdaněním a minimalistickým sociálním státem (např. Irko, nebo Velká Británie). Nemůže to změnit ani obrovská mediální kampaň, která proti sociálnímu státu v posledních letech běží a jejímž terčem bylo hlavně Řecko. Zde byl „rozhazovačný" sociální stát hlavním viníkem a nějak se zapomnělo, že daleko více prostředků stály Řecko německé a francouzské tanky a že peníze „pro Řecko" nebyly vlastně určeny Řekům, ale německým a francouzským bankám.

V České republice nebyla situace moc odlišná. Tvrdé reformy a snižování daní minulých vlád se minulo účinkem. Nejenom že nepřišli očekávaní investoři, ale navíc byly osekány příjmy v rozpočtu. V kombinaci s obrovským nárůstem nezaměstnaných se sociální stát dostává do krize, kdy stále více lidí od sociálního státu přijímá nějakou pomoc a naopak stále méně lidí do něj platí. K těmto problémům je také nutno přidat globalizaci a krizi rodiny, která působí na celou západní civilizaci již od 80. let minulého století.

Jak tedy sociální stát zachránit a je to vůbec třeba? Mnoho pravicových politiků tvrdí, že sociální stát je neefektivní a lidé by byli bohatší bez něj. Jen těžko si lze představit větší demagogii. Sociální stát netvoří pouze dávky nezaměstnaným, sociální stát obklopuje každého z nás celý život. Provází nás už od narození (příspěvky na mateřskou), v průběhu dospívání, kdy jsou dostupné bezplatně školky i školy, hradí nám zdravotní péči a většinu léků. Pokud ztratíme práci, poskytne nám podporu v nezaměstnanosti, která nám umožní toto období přečkat, a po dosažení důchodového věku je nám vyplácen starobní důchod. Jsou zde samozřejmě i jiné dávky, jako například důchod invalidní, či vdovský atd. Kromě dávek také zajišťuje služby jako zdravotnictví, policejní ochranu, hasiče a jiné. Sociální stát v ČR je koncipován tak, aby měl každý občan zajištěn alespoň trochu důstojný život a přístup k základním službám.

A na kolik je sociální stát efektivní? Faktem je, že člověk s průměrnou mzdou (kdyby si šetřil peníze ze zdravotního pojištění) by si nikdy nedokázal zaplatit pravidelnou lékařskou péči a výměnu kyčelního kloubu nebo léčbu rakoviny. Většina rodin (i kdyby neplatila daně) by nedokázala svým dětem zaplatit vzdělání (a to ani střední školu!). A bez státních příspěvků by rozhodně lidé neměli ve svých penzijních fondech kladné zhodnocení.

Je třeba si také uvědomit, že sociální stát tu není jen pro nízko-příjmové skupiny obyvatel, nebo pro nezaměstnané. I lidé s nadprůměrnými příjmy z vyšších středních vrstev sociální stát a jeho služby potřebují.

Samozřejmě, že pokud by byl člověk zdravý, pocházel ze zajištěné rodiny a dostal by stipendium, a tím i dobré vzdělání, se kterým by pak měl celý život vysoce nadprůměrné příjmy, by na tom byl bezpochyby finančně bez sociálního státu lépe, ale kolik takových lidí je? Pravdou je, že velmi málo.
Ano, sociální stát nás z našich příjmů bezpochyby něco stojí, ať už jsou to daně či zdravotní, nebo sociální pojištění. Je pravdou, že státu odevzdáte téměř polovinu svých příjmů, ovšem dalším faktem je, že jediní, kteří by dokázali čelit sociálním rizikům bez sociálního státu, jsou pouze diskrétní a pomocné elity, tedy 10% obyvatel, zbytek by byl bezbranný.

Výměnou za tyto příspěvky je lidem poskytnuta jistota, že po ztrátě práce neskončí na ulici, že jim bude poskytnuta lékařská péče a ochrana, že se budou moct vzdělávat, seberealizovat se a prožít důstojné stáří. Sociální stát je humanistickým výtvorem a symbolizuje lidskou solidaritu a vyspělost. Umožňuje fungování svobodné společnosti a demokracie. Pokud přijdeme o sociální stát, přijdeme nepochybně i o to, co ho doprovází a o co lidé tak dlouho bojovali. Aby mohl být sociální stát zachován je třeba hned několika opatření.

Základem k financování sociálního státu je zvýšení daní fyzickým i právnickým osobám a vytvoření progresivního pásma. Zvyšování daní samozřejmě vždy budí nevoli a vyvolává kritiku - hlavně takovou, že zvýšení daní výrazně sníží spotřebu a velká progrese zapříčiňuje útěk bohatých do daňových rájů. Dovolím si nesouhlasit: pokud lidem poskytnete jistotu fungujícího sociálního státu, tak nebudou necháni napospas sociálním rizikům a jejich chuť utrácet tak bude větší a hlavně peníze, které se vyberou navíc, by byly investovány do státních zakázek, které by daly lidem práci. Takové zakázky navíc mají velký multiplikační efekt, z toho vyplývá, že na celkovou spotřebu zvyšování daní negativní efekt mít nebude, spíše naopak.

Pokud jde o hromadné útěky do daňových rájů, je pravdou, že věc není tak jednoduchá, jak se zdá. Tyto daňové ráje mají většinou tak velké ceny za nemovitosti, že aby byl takový přesun výhodný, je třeba být opravdu velmi bohatý. Dále jsem přesvědčen, že každý pro koho je takový přesun výhodný, již v daňových rájích daní. Pokud pak výši daní srovnáme se zbytkem EU, není nijak závratně vysoká, hlavně s porovnáním se severskými zeměmi.

Co se týká zvýšení daně právnických osob je kritika obdobná a to ve ztrátě konkurenceschopnosti a v hrozbě odlivu firem do zahraničí. Faktem je, že daně právnických osob jsou oproti okolním zemím v České republice velmi nízké. Velké nadnárodní firmy již dávno daní jinde a pro tuzemské firmy by nemělo jít o částky natolik velké, aby způsobily nějaký odliv firem z ČR.

Proti argumentu ztráty konkurenceschopnosti a ztráty šance nalákat zahraniční firmy do ČR, bych se rád ohradil, protože v dnešní globalizované ekonomice se většina firem stěhuje do jihovýchodní či jižní Asie. Abychom mohli konkurovat takovým ekonomikám, museli bychom nastolit podobné podmínky, tedy zrušit sociální i zdravotní pojištění, daně snížit na absolutní minimum, patrně i povolit dětskou práci, která je v těchto zemích hojně využívaná, vzdát se naprosté většiny zaměstnaneckých práv a také zrušit veškeré ekologické limity.

Jestli však nechceme naši společnost vrátit o více než 100 let zpět, nepřichází takové změny v úvahu a tím pádem nepřichází v úvahu ani globální konkurenceschopnost ČR. Pokud se podíváme na konkurenceschopnost v rámci EU, ta nijak zvlášť neutrpí, nižší zdanění mají jen Irsko a Slovinsko.
Neméně důležitým krokem je navýšení podílu investic. Hlavní proudy investic by měly směřovat do vzdělání, výzkumu, inovací a infrastruktury. Ve vzdělání je důležitý důraz na vysokoškolský a učňovský sektor, měla by tu být snaha o kvalitní vzdělání, které připraví studenty na reálný život a vybaví je znalostmi, s kterými najdou uplatnění na trhu práce.

Výzkum je dalším velmi důležitým sektorem, který ovšem strádá. Je tedy třeba ho výrazně podpořit. Každý vynález, ať už ve zdravotnictví, stavebnictví, či kdekoliv jinde znamená pokrok a výzkum vytváří stálá pracovní místa, protože výzkumná zařízení se jen těžce stěhují do států třetího světa. Se silným vysokoúrovňovým sektorem může Česká republika vybudovat silnou ekonomiku, která nebude mít negativní dopady na životní prostředí.

Další oblastí investic je infrastruktura. Státní zakázky v infrastruktuře mají hned několik výhod. Dobrá infrastruktura je základem každého moderního státu a pro firmy je jedním z velmi důležitých faktorů. Navíc takové projekty zaměstnávají spoustu lidí a mohou se pochlubit velkým multiplikačním efektem. Jsou tedy ideální pro rozvoj ekonomiky i státu.

Obecně by mělo o státních zakázkách platit, že budou zadávány jen firmám, které daní své zisky v České republice a pro průhlednost by měl být stanoven limit tzv. subdodavatelů. Samozřejmě státní zakázky mají i velká rizika, např. předražení a špatná kvalita, proto je taky důležité jasné legislativní prostředí. Velmi důležitým krokem proti předraženým zakázkám a tzv. tunelům je přijetí zákona o majetkových přiznáních. Toto přiznání by musel podávat nejenom každý politik, vysoký státní úředník, ale i každý podnikatel ucházející se o státní zakázku, nebo se na ní podílející.

Velmi důležitý je také výběr daní. Ten se bohužel v posledních letech nedaří. Proto je zásadní zvýšit četnost a efektivitu daňových kontrol. Tvrdé a časté kontroly jsou také nutné jako posílení boje proti schwarz systému.

Dalším opatřením je kontrola odpisů z daní a jejich zredukování. U OSVČ je nutné zavést možnost odpisů z daní jen za věci, které přímo slouží k vykonávání výdělečné činnosti a to jen do výše 100% přiznaných ročních příjmů. Možnost uplatnění dalších daňových slev maximálně do výše 50% vypočítané daně, z čehož vyplývá zrušení daňových bonusů.

V neposlední řadě jsou důležité výrazně tvrdší postihy za finanční kriminalitu, která ve velké míře bují nejenom v České republice, nýbrž po celém světě. Jenom v České republice je odhadovaná ztráta z daňových úniků přes sto miliard korun. Pokud by alespoň část těchto peněz natekla do státu místo do kapes zločinců, byla by ekonomická situace okamžitě lepší. Je proto třeba přijmout nové tvrdší zákony. Je také třeba aby společnou řeč našly státy Evropské unie, a to hlavně v postupu proti daňovým rájům a proti odlivu investic se postavit třeba i protekcionistickými opatřeními.

Sociální stát je synonymem pro solidaritu, pomoc a jistoty. Ti, kteří by si přáli sociální stát buď výrazně omezit, nebo dokonce zrušit, by si měli uvědomit, že tím by také skončila moderní společnost západního typu. Navíc takové kroky ekonomickou situaci nezlepší, ba naopak.

Už po mnoho let je sociální stát zásadním tvůrcem životní úrovně obyvatel a velkou měrou se podílel na ekonomickém růstu a je to právě on, který v době krize drží v naší společnosti alespoň relativní sociální smír, který rozhodně není jistotou, i když jsme si na něj rádi zvykli. Naopak hrozba sociálních nepokojů stále narůstá a někde se již stává i realitou, kterou jak věřím, drtivá většina společnosti nechce.

Řešením není redukce sociálního státu, ale naopak jeho posílení a přenesení na nadnárodní úroveň. A silný společný sociální stát může být klíčem k navrácení ekonomické prosperity a zlepšení stavu naší společnosti. Společnost a jí zvolení politici se musí snažit o ucelenou koncepci sociálního státu a ekonomickou strategii, která zastaví rozkrádání majetku, co nejvíce potlačí korupci a dostane pracovní místa zpět do Evropy. Je také nutné zastavit ztenčování střední třídy, která vždy byla pilířem demokracie a hlavním plátcem do sociálních systémů. Neméně důležité bude zastavit vymírání obyvatelstva a znovu obnovit instituci rodiny, což je jeden z nejpalčivějších problémů moderní společnosti.

Pokud se nám podaří zachránit sociální stát a překonat ekonomickou krizi, bude to první krok k zachování západní společnosti, životní úrovně a hodnot západního světa. Zda však před touto výzvou Česká republika a celý západní svět uspěje, je otázkou. Musíme doufat, že ano.

pozn.: Tento článek vychází z práce Budoucnost sociálního státu, kterou je možno celou stáhnout zde: http://ulozto.cz/xA6PWjMY/budoucnost-socialniho-statu-pdf