Výbuchy Lucie Bílé

Druhý výbuch proběhl při finále celé soutěže. Tehdy Lucčin favorit, výtvarník Alex Dowis, který předvedl své umění light art, neboli kreslení světlem, odmítl nečekanou nabídku, aby se vítěz soutěže rozdělil o peněžní výhru s ostatními finalisty soutěže. Lucii to rozčílilo a vytkla mu, že zmařil podporu ostatních nadějných finalistů na další rozvoj jejich dovedností a prohlásila, že lituje dosavadní přízně, již mu ve svých výrocích poskytla. Před vyhlášením vítězů se mu omluvila, litovala, že ho tím v hlasování poškodila. Prohlásila, že to není ona, kdo stanovil pravidla soutěže.

A v tom je právě podstata.

Lucie Bílá se opětovně ujala role porotkyně ve zvrhlé americké šoubyznysové podívané, založené z velké části na zesměšnění prostomyslných lidí, kteří nedokáží zhodnotit své možnosti a  schopnosti. Nechápou, že úspěch je výsledkem talentu,  mnohaleté dřiny a dalších okolností.Vedeni touhou po nedosažitelné částce peněz se přihlásí do soutěže a očekávají slávu a potlesk publika – zviditelnění se a uznání své osobnosti, čehož se jim v životě nedostává. Není náhoda, že mezi nimi byla celá řada nezaměstnaných, kteří se domnívali, že jim úspěch v soutěži pomůže zvrátit jejich bídný život.

 Je to rafinovaná soutěž, která má po celém světě zviditelnit ideu tzv. amerického snu. Jak ale tento americký sen ve skutečnosti vypadá můžeme vidět v dnešních Spojených státech, kde žije téměř 50 milionů lidí z potravinových lístků v chátrajících čtvrtích měst, v nichž téměř zanikla průmyslová výroba. Na druhé straně si lebedí superbohatí bankéři vymáhající pomocí virtuálních půjček miliardy dolarů nejen z USA, ale dnes už celého světa. A samozřejmě poslužná vrstva elit, buď přímo podporujících nadvládu tohoto systému, (vojáci, výzkum, média) nebo se v něm jinak vezoucích (lékaři, právníci, šoubyznysmeni atp.).

Vraťme se k Lucii Bílé. Je to vynikající zpěvačka, jejíž umění podtrhuje právě její emotivita. Když vystoupí před mikrofon, není to studená loutka vydávají harmonické zvuky, ale živoucí osobnost vyvolávající pozitivní emoce a souznění. Dostává se jí za to uznání obecenstva a také  finančních částek,  s nimiž by si absolutní většina diváků nevěděla rady. Zaslouží si je.

Proč ale - ksakru - nepoužije nějakou jejich část na podporu talentů, když myslí, že to potřebují?

Když to myslí upřímně, neměla by se vzdát honoráře za tu soutěž a dát ty prachy těm potřebným?

Proč se nestydí zasednout jako porotkyně v soutěži, založené zčásti na zesměšňování  spoluobčanů - prosťáčků?

To jsou otázky, které mi vytanuly na mysli po skončení soutěže.

 Byly tak scestné?

Ivo Krieshofer