Mnoho povyku pro nic? Ne, pro Kajínka!

Především je zde konstatování, že pan prezident učinil své rozhodnutí navzdory soudům, které o Kajínkově vině nikdy nepochybovaly. Soudy, logicky vzato, ani o svém rozhodnutí pochybovat nemohou, to by popřeli podstatu své činnosti, což ovšem neznamená, že vina Kájinka byla naprosto jednoznačně prokázána. Kdyby tomu tak bylo, pak je otázka, proč jisté pochybnosti vyslovili nejen bývalí ministři spravedlnosti, ale i současný předseda ÚS JUDr. Rychetský . Nelze než se smířit se skutečností, že nejasnosti a pochybnosti skutečně existovaly (a existují), ale jisté okolnosti si nepřály jít do hloubky případu vícem než bylo žádoucí a na tu dobu politicky únosné.

Pokud jde o situaci, kdy prezident rozhodoval o Kájínkově milosti, jsou informace, že Hrad dostal na stůl seznam svědků, kteří by prý mohli promluvit proti Kajínkovu propuštění, ale Zeman prý žádnému z těchto svědků nedopřál sluchu. Tento seznam svědků, kteří teoreticky mohli udržet Kajínka za mřížemi, zaslal jistý aktivista Philipp Janýr, který se prý k seznamu důležitých svědků dostal přes Vojtěcha Pokoše, svědka, který jako jediný přežil Kajínkovo střelecké „běsnění“. Zde si nelze nevšimnout jistých pochybností či okolností. Jednak fakt, že zmíněný seznam svědků se k prezidentovi dostal až v okamžitku, kdy se veřejně vyslovil o možné milosti pro Kajínka. Otázka je, co kdo dělal do této doby, zda se seznamem svědků někdo zabýval již dříve s úmyslem, revidovat, resp. utvrdit rozhodnutí soudu o Kajínkově vině, nebo to bylo cílené až v okamžiku, kdy se vědělo, že Kajínek má šanci dostat milost? Byla zde nějaká reálná snaha seznamem svědků prokázat, že to byl Kajínek, který zastřelil dva lidi, nebo jen vhodná příležitost, jak zpochybnit prezidentovu milost? Co by se dělo, kdyby se pan prezident k udělní milosti nerozhodl? Zřejmě nic, tedy nic by se nedělo ani s údajnými svědky a myslím, že by se Kajínkem nikdo nezabýval, byl pravomocně a právem odsouzen k doživotí, spadla klec.

Jenže je tu pan Vojtěch Pokoš ( s ne zrovna čistým rejstříkem) který stále tvrdí, že to byl Kajínek, který zastřelil dva muže, z čehož jeden byl jeho bratr. Co čert nechtěl či spíše chtěl, je to pan Pokoš, který dodal panu Janýrovi seznam svědků, kteří by prý mohli Kajínkově milosti zabránit. Proč zrovna panu Janýrovi? Proč ne dřív a proč ne nějakému orgánu spravedlnosti, tj. soudu, státnímu zastupitestvá a pod? Naskýtá se také otázka, kde pan Pokoš, po třiadvaceti letech, tak najednou přišel k těm tak důležitým svědkům? Jso u (byli-by) vůbec důvěryhodní a lze panu Pokošovi po tolika letech věřit, že svědci nejsou zmanipulovaní?

V osobě pana Pokoše nelze nevidět snahu využít současnou multukulti situaci ve společnosti z titulu jeho romského původu. Dnes je velmi často jistými kruhy občanské veřejnosti vytýkáno, že se vůči romské komunitě chováme stále odtažitě, nacionálně, rasisticky, že je diskriminujeme atd., což by v případě odmítnutí, nerespektování či neuznání obav a nebezpečí, které vznáší pak Pokoš na adresu J. Kajínka, mohlo vést k multikulturním komplikacím a dovolím si tvrdit, že by takto vyvolaná eventuální kauza mohla skončit až u soudu ve Štrasburku. To si samozřejmě jak vláda, tak příslušná místa nemohou dovolit, proto alespoň připouští polemiku, potažmo eventuální oprávněnost z možných obav a nebezpečí, které mohou ze strany Kájínka údajně (spíše jen virtuálně) vůči panu Pokošovi existovat.

Korunu tomu všemu nasazuje novinářka Sabina Slonková svým investigativním zjištěním, že prý „ už před dvěma lety se objevily v bezpečnostní komunitě informace, že Zeman dá Kajínkovi milost, přičemž součástí informace bylo, že si milost schovává na konec funkčního období. Tak, aby mu to mohlo pomoct v souboji o prezidentské křeslo.“ No fabulace je to od ní přímo perfektní, leč tato domněnka není naprosto ničím doložena. Ale proč nepřidat celé kauze trochu více napětí a vzrůša zvláště, když si tím zase lehce kopla do prezidenta, že?

Udělení milosti Jiřímu Kajínkovi, údajně dvojnásobnému vrahovi milost, vyvolává u některých lidí rozčarování, údiv, kritiku, resp. nesouhlas. Jen se ptám, jestli pro svou nespokojenost či nesouhlas s Kájínkovou milostí mají dostatek věcných a faktických argumentů, o které mohou své pochybnosti , ale i nesouhlas opřít. Domněnka ani názor totiž není argument, nicméně vyslovovat pochybnosti, potažmo rozhodnutí prezidenta kritizovat je možné, pokud jsou pro ně relevantní důkazy. Pokud ne, lze to považovat buďto za snahu se zviditelnit, situaci záměrně komplikovat, nebo je to jen snaha být s ostatními prezidentovými oponenty v opozici ( tzv. nestát opodál) proti udělení milosti Kajínkovi.

Navzdory tomu, že Jiří Kajínek byl pravomocně odsouzen, stále existuje řada nejasností. Kdyby tomu tak nebylo, udělení milosti by nevyvolalo takový rozruch, ale i kritiku a řadu nevyslovených, neidentifikovaných, blíže nespecifikovaných pochybností. Tato skutečnost se vlekla s Kájínkem po celou dobu procesu až do jeho odsouzení., resp. dodnes. Jen jisté (známé, ale nezveřejněné) okolnosti dlouhodobě bránili (a brání dosud) tomu, aby jak na základě několikeré žádosti Jiřího Kájinka, tak některý ;ch politiků, byl proces obnoven. Protože se však tato událost, tedy milost Kajínkovi, odehrála v době blízko před volbou prezidenta, odpůrci prezidenta Zemana této situace využili k nejapným atakům na jeho osobu. Není to žádné nóvum, žádné překvapení. Prezidentovi sice vyčítají kde co, ale sami nejsou o nic lepší.

Jakkoli sám nejsem stoprocentně přesvědčený o Kajínkově vině či nevině, zastávám názor, že pokud nedojde k obnově procesu která jeho vinu-nevinu nepotvrdí či nevyvrátí, jsou mé sympatie na Kajínkově straně.

Jiří B a ť a , 1. července 2017