Palacký se spletl, když psal do Frankfurtu, že nechceme být Němci. Cítím se být totiž tak trochu Němec.

Pavel Šafr je známý tím, že se rád výrazně a často dost neeticky vymezuje jak proti prezidentu Zemanovi, proti Rusku a Putinovi, že jakýkoliv projev souhlasu s politikou Zemana či jeho stoupenců vždy velmi důrazně odmítá. Ovšem způsobem, který je v rozporu s vlastenectvím, národní hrdostí a snad i se samotným Češstvím. Ostatně to dokazují jeho výše uvedená slova o tom, že se cítí být tak trochu (možná i více) Němcem. Bez nadsázky však lze konstatovat, že opak bude spíše pravdou a sice, že se jen trochu cítí být Čechem. Jen se divím, že se ještě „nedal k Němcům“, nic mu v tom přece nebrání a pokud by se Němcem stal, mohl by také otevřeně aplaudovat a podporovat bláznivou Merkelovou a i jeho narážky, urážky a podobná drzá invektiva na adresu Česka by byla celkem pochopitelná, protože by je říkal Němec.

Neméně zajímavé je Šafrovo lítostivé konstatování, že byla chyba, že Palacký odmítl, abychom se stali Němci. To je totiž nejen urážka samotného Palackého, ale i Česka. Je to jako by pan Šafr řekl, že je škoda, že jsme se dobrovolně jako národ nevydali (nevzdali) Němcům, resp. Hitlerovi. Dovolím si položit otázku, jak by asi reagoval pan Šafr na mé vyjádření jako „stoprocentního“ Čecha, pokud budu stejně cynický, neurvalý, nactiutrhačný a drzý jako on a řekl, že byla chyba, že jeho rodiče či prarodiče také neskončili v plynové komoře. Vím, že je to drsné, přehnané a nemístné, ale dávám to jen do protikladu toho co říká, jak uvažuje a čeho lituje pan Šafr v kontextu jeho postoje k českému národu. Není to však jen Šafr, ale i řada jiných, kteří se podobně „věcně“ vyjadřují k tomu, co je proti jejich mysli. A že to nejsou vyjádření korektní, slušná a relevantní, není pochyb. Co je však horší a smutné, příslušné státní orgány a instituce mlčí. V čí asi prospěch?

(PS: proti běžným občanům Německa nemám žádné výhrady, ty se týkají jen politiků alá Merkelová apod.)

Jiří B a ť a , 1. ledna 2016