Petr Gazdík nám to „nandal“, aneb: Kde domov můj?

Tím má pan Gazdík na mysli pojem „trvalé bydliště“, což je sice pojem tzv. technicistní (fuj, nevím, kde k tomu slovu pan Gazdík přišel, spíše by se hodilo použít slovo technici), nicméně hledat v tom ztrátu osobního vztahu ke konkrétnímu místu je poněkud přehnané. Pan Gazdík poněkud (a myslím, že vědomě) přehlíží faktické skutečnosti, které k zavedení pojmu trvalého, potažmo přechodné bydliště vedly zvláště, jsou-li dnes dnes k tomu podmínky státem přímo vynucené.

Už v době oněch „kritických“ desetiletí socialismu, pokud si to pan Gazdík nepamatuje, tisíce lidí cestovali či vyjížděli za prací tzv. „do světa“ (mám na mysli pracoviště po celé republice) a protože se tam mnohdy zdržovali celé týdny i měsíce, někdy i roky (např. práce v dolech, na stavbách atd.), bylo často zapotřebí se prokazovat, kde bydlí trvale a kde jen přechodně. Nepamatuji, že by to někomu vadilo (ostatně jako mnoho dalších jiných věcí té doby, zřejmě až na pana Gazdíka), ale pokud vezmeme v úvahu současný stav a situaci, pak opravdu nechápu, o jakém „Domovském právu“ pan Gazdík vlastně mluví, „co tím chtěl básník říct“! „Domovské právo“ - to je něco, co je snad dnes někomu odpíráno? Nebo je to od STAN zase jenom způsob, jak se před volbami více zviditelnit, nebo taktika, jak pro obce, potažmo místní politiky, dostat víc peněz pod bohulibou záminkou Domovského práva? Nemám nic proti navýšení přidělovaných peněz pro města a obce, ale naivně to zdůvodňovat zrovna potřebou Domovského práva, je poněkud trapné..

V ČR je minimálně půl milionu nezaměstnaných, kteří hledají práci. Ne vždy se jim to podaří a už jen vzácně v místě jejich bydliště. Všeobecný trend je brát práci (pokud se nějaké naskytne) i za cenu dojíždění ať už denního, týdenního či delšího. Neumím si představit, že by takový člověk, zaměstnaný např. na stavbě v západních Čechách s trvalým bydlištěm na východní Moravě při kontrole totožnosti orgány PČR (což je dnes zcela běžné vzhledem k rozsáhlé trestné činnosti apod.) obstál bez toho, že by to kontr olním orgánům stačilo. Kontrolovaná osoba by totiž mohla uvádět buďto trvalé bydliště (ke kterému má ale mít nemusí osobní, až intimní vztah!!!) a nic víc, ačkoliv se delší dobu pracovně zdržuje mimo tento „domov“. Možná, že by ani nemusel prokazovat, kde přebývá, kde se zdržuje, tedy, kde má v tu dobu tzv. přechodné bydliště.

Pokud se nepletu, tak v současné době se nemusí občan přihlašovat k přechodnému pobytu, i když je na cestě novela zákona, která tuto povinnost, za stanovených podmínek a okolností, bude znovu zavádět. Jisté okolnosti politiky donutily, že situace s lidmi, hlášenými s trvalým pobytem na radnicích, je neúměrně mnoho, nemluvě o tom, že jim to (úředníkům) komplikuje práci, neboť tito lidé (vesměs neplatiči nebo trestně stíhaní) se v místě radnice nezdržují. Za tento stav, pane Gazdíku, socialismus skutečně nemůže, to mi můžete věřit! Jako bývalému (či i stávajíc& iacute;mu?) starostovi obce jsou všechny tyto skutečnosti panu Gazdíkovi jistě dostatečně známy. Proč vytváří tuto kontroverzní situaci, opravdu nevím, rozhodně to není nic racionálního a opodstatněného, aby se tím musel někdo seriózně zabývat.

Jiná věc je, že se tisíce lidí (vesměs záměrně či z vypočítavosti) k trvalému pobytu hlásí na radnicích měst nebo obcí. Ovšem to by si měl pan Gazdík sáhnout do svědomí, neboť to jsou důsledky, lépe řečeno výdobytky porevolučního vývoje společnosti, na kterých má pan Gazdík lví podíl. I existence exekucí jako důsledek tisíců nesplacených tisíců pohledávek je dítětem demokratizačního procesu, důsledkem liberalizace volné ruky trhu, stejně jako všech těch privatizací, tunelů, podvodů, finančních machinací, komercionalizace kde č eho, atd.

Politika polistopadových politiků, to je důvod, proč je dnes to, co je. Pan Gazdík pláče nad špatným hrobem, resp. pláče nad hrobem, který sám pomáhal vykopat. Chápu jisté nostalgie k rodnému domovu, básnicky řečeno k rodné hroudě, ale kde jsou ty časy, kdy i obyčejný člověk měl možnost a důvod se zamýšlet nad svým domovem. Vždyť to byla právě ta polistopadová, rádoby demokratická politika vlád, včetně politika obou vykutálených prezidentů, kteří udělali z lidí bezdomovce a i lidi, kteří domov mají, musí přesto žít a pracovat jinde. Oni mohou za to, že někteří (a není jich málo) ztratili ke svému domovu ten potřebný osobní až intimní vztah, jak o něm zkormouceně mluví pan Gazdík.

I dnes si může, bohužel, občan ČR celkem oprávněně klást otázku: Kde že je domov můj? Co je asi platné občanovi, že má trvalé bydliště, či bude mít „Domovské právo“, tj. dům, rodinu, děti, když v něm a snimi většinu času nežije. Je to pro něj ještě opravdový domov, nebo de facto jen přechodné bydliště? Nemluvě o tom, že dnes si není nikdo jistý trváním ani svého zaměstnání, ani svým stálým bydlením v místě, ke kterému měl či mohl mít nějaký vztah, protože když bude nejhůře, nepomůže mu ani Gazdíkovo „Domovské práv o“!

Jiří B a ť a , 14. července 2015