Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Vzpomínky na SSSR

Článek doktora technických věd a profesora Valerije Torgaševa, který vzpomíná na každodenní život ve stalinském SSSR.

  • vzpominky-na-sssr

 

Stalinský SSSR a Chruščovská parodie na něj

Má se za to, že v Rusku ve 20. století proběhly tři revoluce: v únoru a říjnu 1917 a roce 1991. Jindy se poukazuje i na rok 1993. V důsledku únorové revoluce se v průběhu několika dní změnil politický systém. V důsledku říjnové revoluce se změnil jak politický, tak i ekonomický systém země, ale proces těch změn se roztáhl na několik měsíců. V roce 1991 se Sovětský svaz rozpadl, ale k žádným změnám politického nebo ekonomického systému v tom roce nedošlo. Politický systém se změnil v roce 1989, kdy KSSS ztratila moc jak fakticky, tak i formálně ve spojení s odstraněním odpovídajícího článku Ústavy. Ekonomický systém se v SSSR změnil ještě v roce 1987, kdy se objevil nestátní sektor ekonomiky ve formě kooperativ. Revoluce proběhla ne v roce 1991, ale 1987, a realizovali ji lidé u moci, na rozdíl od revolucí roku 1917.

Kromě výše označených revolucí byla ještě jedna, o které dodnes není napsána ani řádka. V průběhu té revoluce došlo ke kardinálním změnám politického i ekonomického systému země. Ty změny vedly k podstatnému zhoršení materiálního zabezpečení prakticky všech vrstev obyvatel, snížení produkce zemědělské i průmyslové, snížení sortimentu tohoto zboží a snížení jejich kvality spojenému se zvýšením cen. Řeč jde o revoluci let 1956-1960, provedenou Chruščovem. Politická komponenta této revoluce spočívala v tom, že po patnáctileté pauze vracela moc partijnímu aparátu na všech úrovních, počínají partkomy (stranickými komisemi) podniků a konče CK KSSS. V roce 1956-1960 byl likvidován nestátní sektor ekonomiky (průmyslová družstva a záhumenky) zabezpečující produkci značné části zboží (oděvy, obuv, nábytek, hračky, apod.), potravin (ovoce, mléčné výrobky, maso, vejce, ryba) a služeb. V roce 1957 byl likvidován Státní plán a ministerstva odvětví (kromě obranných). Takto zmizela efektivní kombinace plánované a tržní ekonomiky a nebyla nahrazena ani jednou, ani druhou. V roce 1965 po odstranění Chruščova od moci byly ministerstva i Státní plán obnoveny, avšak s podstatně zmenšenými pravomocemi.

V roce 1956 byl kompletně likvidován systém materiálních a morálních stimulů zvyšování produktivity práce, zavedený v roce 1939 do všech odvětví hospodářství a který zabezpečil v poválečné době růst HDP a produktivity práce v podstatně větší míře než v ostatních zemích, včetně USA, a to výlučně s oporou na vnitřní finanční a materiální zdroje (čti: bez zadlužování). V důsledku jeho likvidace se objevila uravnilovka (vyrovnání, ekvalizace) v ocenění práce, zmizela zainteresovanost na konečném výsledku práce a kvalitě produkce. Unikátnost chruščovské revoluce spočívala v tom, že změny byly roztaženy na několik let a prošly pro obyvatelstvo naprosto bez pozornosti.

Životní úroveň v poválečném SSSR se každoročně zvyšovala a dosáhla maxima v roce smrti Stalina, roce 1953. V roce 1956 se příjmy lidí ve sféře výroby a vědy snižují ve výsledku likvidace výplat (bonusů), stimulujících efektivnost práce. V roce 1959 se prudce snižují příjmy kolchozníků ve spojení se zrušením záhumenků a omezením možnosti držení skotu v osobním vlastnictví. Ceny na produkci prodávanou na trzích se zvedají na dvoj- až trojnásobek. Od roku 1960 začala epocha totálního deficitu průmyslové i zemědělské produkce. Právě v tomto roce byly otevřeny valutové obchody „Berjozka“ (obdoba Tuzexu, p.p.) a speciální obchody pro stranickou nomenklaturu, v nichž dříve nebyla potřeba. V roce 1962 se zvyšují státní ceny na základní potraviny přibližně 1,5 krát. Celkově životní úroveň klesla na úroveň konce 40. let.

Do roku 1960 SSSR zaujímal v oblastech jako zdravotní péče, vzdělání, věda a inovační oblasti průmyslu (atomový průmysl, kosmický, obranný, elektronika, číslicová technika, automatizace výroby) vedoucí pozici ve světě. Pokud brát ekonomiku jako celek, to SSSR byl pozadu jen za USA, ale s velkým náskokem na libovolné další země. Při tom SSSR do roku 1960 aktivně doháněl USA a stejně aktivně utíkal ostatním zemím. Po roce 1960 se tempa růstu ekonomiky trvale snižují, vedoucí pozice ve světě je ztrácena.

V níže předkládaných materiálech se budu snažit podrobně vyložit, jak žili obyčejní lidé v SSSR v 50. letech minulého století. Opíraje se na vlastní vzpomínky, vzpomínky lidí, s nimiž jsem se v životě setkal, a také na některé dokumenty té doby, ukáži, nakolik vzdálené od reality jsou současné představy o vcelku nedávné minulosti velké země.

Hned po konci války se život obyvatel SSSR začíná prudce zlepšovat. V roce 1946 se o 20% zvyšuje plat pracujících (dělníků) a inženýrně-technických pracovníků (ITR), pracujících na závodech Uralu, Sibiři a Dálného východu. V tomtéž roce se o 20% zvyšují základní platy lidí mající vyšší a speciální střední vzdělání (ITR, pracovníci ve vědě, vzdělání a medicíně). Zvyšuje se význam věděckých hodností. Plat profesora, doktora věd se zvyšuje z 1600 na 5000 rublů, docenta, kandidáta věd – z 1200 na 3200 rublů, rektora univerzity z 2500 na 8000 rublů. Ve vědecko-výzkumných institutech vědecký stupeň kandidáta věd začal přidávat k platu 1000 rublů, a doktora věd – 2500 rublů. V té době byl plat ministra 5000 rublů a sekteráře stranické krajské komise 1500 rublů. Stalin, jako předseda Rady ministrů SSSR měl plat deset tisíc rublů. Vědci v SSSR té doby měli i dodatečné příjmy, někdy převyšující plat několikanásobně. Proto byli nejbohatší a zároveň nejrespektovanější částí sovětské společnosti.

V prosinci 1947 došlo k události, která byla v emocionálním dopadu na lidi srovnatelná s koncem války. Jak bylo uvedeno v úkazu Rady ministrů SSSR a CK VKS(b) č. 4004 z 14. prosince 1947 „… od 16. prosince 1947 se ruší přídělový systém na zemědělskou a průmyslovou produkci, ruší se vysoké komerční ceny a zavádí se jednotné snížené státní ceny potraviny a zboží…“

Přídělový systém, který zajistil během války záchranu od smrti hladem mnoha lidem, vyvolával po válce silný psychologický diskomfort. Sortiment potravin, který byl k mání na příděl, byl velmi chudý. Například, v pečivu byly jen 2 druhy chleba, které se prodávaly na váhu v souladu s informací na kupónu. Výběr dalších potravin také nebyl velký. Současně byl v komerčních obchodech takový výběr zboží, že by mohl závidět i libovolný dnešní supermarket. Ale ceny v těch obchodech byly mimo možnosti většiny obyvatel, a nakupovalo se tam jen na sváteční stůl. Po odvolání přídělového systému se ten sortiment ocitl v normálních obchodech za plně přijatelné ceny. Například, cena za zákusky, které se dříve prodávaly jen v komerčních obchodech, klesla z 30 na 3 ruble. Tržní ceny zboží se snížily více než třikrát. Průmyslové zboží se do zrušení přídělového systému prodávalo podle speciálních pořadníků, přítomnost na kterých ještě neznamenala dostupnost odpovídajícího zboží. Po zrušení kartiček nějakou dobu pokračoval deficit průmyslového zboží, ale nakolik si pamatuji, v roce 1951 už v Leningradu nebyl.

  1. Března let 1949-1951 dochází k dalšímu snižování cen, průměrně o 20% za rok. Každé snížení bylo přijímáno jako celonárodní svátek. Když 1. března 1952 k obvyklému snížení nedošlo, vznikl v lidech pocit rozčarování. Nicméně 1. dubna toho roku snížení cen přeci jen proběhlo. Poslední snížení proběhlo už po smrti Stalina, 1. dubna 1953. V poválečném období se ceny potravin a nejběžnějšího průmyslového zboží snížily v průměru více než dvakrát. Osm poválečných let se život národa rok od roku znatelně zlepšoval. Podobná situace nemá analogii v celé známé historii lidstva.

Životní úroveň obyvatel SSSR v polovině 50. let je možné zhodnotit na základě materiálů sledování rodinných rozpočtů dělníků, pracovníků služeb a kolchozníků, které prováděl úřad CSU (Centrální statistický úřad) od roku 1935 do r. 1958 (tyto materiály, které měly v SSSR status „tajné“ je možné najít na stránce istmat.info). Rodinné rozpočty byly sledovány o rodin, patřících k 9 skupinám obyvatel: kolchozníci, pracovníci sovchozů, pracovníci průmyslu, zaměstnanci ITR, pomocný personál v průmyslových podnicích, učitelé základních škol, učitelé středních škol, lékaři a střední zdravotní personál. Nejzabezpečenější část obyvatel, ke které patřili pracovníci obranného průmyslu, projektových kanceláří, vědeckých ústavů, vysokoškolští učitelé a vojáci, se bohužel do statistik nedostala.

Z výše uvedených skupin měli nejvyšší příjmy lékaři. Na každého člena jejich rodiny přicházelo 800 rublů mesíčních příjmů. U obyvatel měst měli nejnižší příjem u pomocného personálu průmyslu: na každého člena rodiny 525 rublů. U venkovského obyvatelstva činil měsíční příjem 350 rublů na člena domácnosti.

Při tom u pracujících v sovchozu byl tento příjem v přímé peněžní formě, kdežto u kolchozníků jej dostávali podle kalkulací hodnoty hospodářských cen vlastních produktů spotřebovaných v rodině.

Spotřeba produktů se nacházela u všech skupin obyvatelstva, včetně vesnického, přibližně na stejné úrovni 200-210 rublů za měsíc na člena rodiny. Zatímco v rodinách lékařů hodnota spotřebního koše dosahovala 250 rublů kvůli větší spotřebě tuků, masných produktů, vajec, ryb ovoce při zmenšené spotřebě chleba a brambor, tak venkovské obyvatelstvo spotřebovávalo nejvíce chleba, brambory, vejce a mléko, ovšem znatelně méně tuku a ryb, cukru a cukrářských výrobků. Je potřeba upozornit, že částka 200 rublů, utrácená za potraviny, nebyla přímo spojená s příjmem rodiny nebo omezena výběrem produktů, ale řídila se rodinnými zvyklostmi. V mé rodině, sestávající v roce 1955 ze čtyř lidí, včetně dvou školáků, byl měsíční příjem na člověka 1200 rublů. Výběr produktů v Leningradských lahůdkářstvích byl znatelně širší než v dnešních supermarketech, přesto výdaje naší rodiny na jídlo, včetně školních svačin a obědů v závodních jídelnách u rodičů, nepřevyšoval 800 rublů na měsíc. Velmi levné bylo jídlo v závodních jídelnách. Oběd ve studentské jídelně, zahrnující polévku s masem, druhé jídlo s masem a kompot nebo čaj s pirožkem, stál okolo 2 rublů. Na stole byl vždy bezplatný chléb. Proto někteří studenti, žijící samostatně, ve dny předcházející vydávaní stipendia nakupovali čaj za 20 kopějek a najedli se chlebem s hořčicí a čajem. Zároveň také vždy stáli na stolech sůl, pepř a hořčice. V institutu, kde jsem studoval já od roku 1955, bylo stipendium ve výši 290 rublů (při odlišném ocenění 390 rublů). Studentů z jiného města dávali 40 rublů na zaplacení internátu. Zbývajících 250 rublů (7500 dnešních rublů) plně stačilo na normální studentský život ve velkém městě. Při tom, jako pravidlo, studenti z jiného města nedostávali pomoc z domu a ve volném čase nepracovali.

Několik slov o leningradských lahůdkářstvích toho času. Nejvíce odlišným způsobem se vyznačoval rybí úsek. Několik druhů červeného a černého kaviáru bylo vystaveno ve velkých miskách. Plný sortiment bílých ryb uzených horkým i chladným způsobem, červené ryby lososovité, uzení úhoři, nakládané mihule, sledě v nádobách i sudech. Živé ryby z řek i vnitřních nádrží se vozili ihned po výlovu ve speciálních autocisternách s nápisem ryba. Mražené ryby nebyly. Ty se objevily až v polovině 60-tych let. Bylo spousta rybích konzerv, pamatuji si na hlaváče v tomatě, všudypřítomné kraby po 4 rublech za sklenici a oblíbený produkt studentů žijících na internátech – tresčí játra. Hovězí a beraní se dělilo na 4 kategorie lišící se cenou podle toho, z které části těla bylo. V oddělení polotovarů byli předloženy steaky, roštěnky, řízky a přírodní řízky. Rozmanitost uzenin byla širší než dnes a jejich chuť si pamatuju do dneška. Dnes je jedině ve Finsku možné ochutnat uzeninu připomínající sovětskou z té doby. Je potřeba poznamenat, že chuť uzenin se změnila již na začátku 60-tých let, kdy Chruščov přikázal přidávat do uzenin sóju. Toto opatření ignorovali jen v pobaltských republikách, kde se dala ještě v 70-tých letech koupit normální „lékařská“ uzenina. Ananasy, banány, mango, granátová jablka, pomeranče se prodávali ve velkých lahůdkářstvích nebo specializovaných obchodech celý rok. Obyčejnou zeleninu a ovoce naše rodina získávala na trhu, kde za mírně vyšší cenu byla mnohem vyšší kvalita větší výběr.

https://newsland.com/community/1920/content/molodezh-stalin-eto-brend/5720707

Takto vypadaly pulty obyčejných sovětských lahůdkářství v roce 1953. Po roce 1960 už takové nebyly.

-Ve výše zmiňovaných materiálech centrálního statistického úřadu (CSU) jsou uváděna data o spotřebě potravin v rodinách pracujících v různých oblastech RSFSR. Ze dvaceti vyjmenovaných produktů měli pouze do dva podstatný rozptyl (více než 20%) od střední hodnoty spotřeby. Smetanové máslo – mělo střední úroveň spotřeby na člověka za rok v zemi množství 5,5 kg, v Leningradu 10,8 kg, v Moskvě 8,7 kg, a v Brjanské oblasti 1,7 kg, v Lipecké 2,2 kg. Ve všech ostatních oblastech RSFSR byla spotřeba smetanového másla vyšší než 3 kg na osobu. Analogický obrázek je u uzenin. Střední úroveň byla 13 kg, v Moskvě 28,7, v Leningradu 24,4 kg, v Licejské oblasti 4,4 kg, v Brjanské 4,7 kg, v ostatních oblastech přes 7 kg. Přitom příjem v rodinách pracujících se v Moskvě ani Leningradě neodlišoval od středního příjmu v zemi a činil 7000 rublů na rok na člena rodiny. V roce 1957 jsem pobýval v povolžských městech Rybinsk, Kostroma a Jaroslavl. Sortiment potravin byl menší než v Leningradě, smetanové máslo i uzeniny ležely na pultech, ale u rybích produktů byla rozmanitost větší než v Leningradě. Takový je obrázek o tom, jak obyvatelstvo SSSR bylo od r. 1950 do r. 1959 plně zaopatřeno potravinami.

Situace s potravinami se kardinálně zhoršuje počínaje rokem 1960. Pravda, v Leningradu to nebylo tak moc nápadné. Já si mohu vzpomenout jedině jak z prodeje zmizely dovážené produkty jako konzervovaná kukuřice a, což bylo pro obyvatelstvo mnohem důležitější, mouky. Při objevení se mouky v kterémkoli obchodě se tvořily hromadné fronty a jedné osobě se prodávalo nejvýše 2 kg. To byli první fronty, které jsem viděl v Leningradě od konce 40-tých let. V menších městech, podle toho co říkali mí příbuzní a známí, zmizelo z prodeje kromě mouky i máslo, maso, uzeniny, ryby (kromě nevelkého výběru konzerv), vejce, kroupy a těstoviny. Dost se zúžil sortiment pečiva. Já sám jsem byl v roce 1964 svědkem prázdných polic v obchodech s potravinami ve Smolensku.

O životě venkovského obyvatelstva mohu usuzovat podle některých útržkovitých dojmů (nepočítám rozpočtové průzkumy CSU SSSR). V letech 1951, 1956 a 1962 jsem se v létě rekreoval na černomořském pobřeží Kavkazu. V prvním případě jsem jezdil s rodiči, dále pak sám. V těch dobách měli vlaky na zastávkách delší dobu stání a také menší na polozastávkách. V 50-tých letech k vlakům přicházeli místní obyvatelé s různými produkty mezi kterými byly: zavařeniny, pečená a uzená kuřata, vařená vejce, domácí uzeniny, teplé pirožky s různou náplní jako ryby, maso, játra nebo houby. V roce 1962 již k vlakům z jídla přinášeli leda bramory se solenými okurkami.

V roce 1957 jsem se zúčastnil studentské koncertní brigády organizované Leningradským výborem komsomolu. Na nevelkém nákladním člunu jsme pluli po proudu řeky Volgy a dávali koncerty v pobřežních vesnicích. Zábavy v těch dobách na vesnicích moc nebylo, a proto na naše koncerty v místních klubech přicházeli prakticky všichni místní obyvatelé. Ani podle oblečení ani podle výrazu tváře se nelišili od městského obyvatelstva. A večeře, kterými nás hostili po koncertě, svědčily o tom, že problém se zásobováním nebyl ani v nejmenších vesnicích.

Na počátku 80-tých let jsem se léčil v sanatoriu v Pskovské oblasti. Jednou jsem si vyšel do blízké vsi s cílem ochutnat vesnické mléko. Sdílná babička, kterou jsem potkal, rychle odvála moje naděje. Pověděla mi, že po Chruščovově zákazu z roku 1959 na držení skotu a odřezání záhumenků byla vesnice zcela uvržena v chudobu a na předchozí léta se vzpomínalo jako na zlatý věk. Od těch dob maso úplně zmizelo z jídelníčku vesničanů a mléko se vydávalo v kolchozu jen pro malé děti. A dříve byl masa dostatek i pro osobní spotřebu i pro prodej na kolchozním trhu, který také zajišťoval základní příjem rolnické rodině, spíše než výdělek v kolchozu. Poznamenám také, že podle údajů CSU v 1956 spotřeboval každý vesnický obyvatel RSFSR více než 300 litrů mléka za rok, přimčemž ve městech spotřebovávali 80-90 litrů. Po roce 1959 CSU zastavilo sledování důvěrných rozpočtů.

Zabezpečení obyvatelstva průmyslovým zbožím uprostřed 50-tých let bylo dostatečně vysoké. Například v dělnických rodinách připadaly na jednoho člena ročně více než 3 páry obuvi. Kvalita a výběr spotřebního zboží výhradně domácí výroby (oblečení, obuv, nádobí, hračky, nábytek a další zboží do bytu) byly mnohem výše než v následujících letech. Háček je v tom, že se hlavní část tohoto zboží vyráběla ne ve státních podnicích, ale v družstvech. Přitom se jejich produkce prodávala v normálních státních obchodech. Jakmile se objevily nové módní tendence, hned to obkoukli a za pár měsíců toho byly plné obchody. Například v uprostřed 50-tých let vznikla mezi mládeží móda bot s tlustou gumovou podešví bílé barvy ve stylu rokenrolu a Elvise Presleyho. Tyhle boty domácí výroby jsem v klidu koupil v obyčejném obchoďáku na podzim 1955 spolu s dalším módním předmětem – kravatou s výraznými barevnými obrázky. Jediné zboží, které nebylo vždy k mání, byly gramofonové desky. Přesto jsem měl v roce 1955 desky, koupené v obyčejném obchodě, téměř všech amerických džezových muzikantů populárních v té době, takových jako Duke Elington, Beny Goodman, Louis Armstrong, Ella Fitzgerald, Glen Miller. Pouze nahrávky Elvise Presleyho, nelegálně vypálené na použité rentgenové folii (jak se tenkrát říkalo „na kostech“) se daly tenkrát koupit pod rukou. Z té doby si nepamatuji dovážené zboží. Jak oblečení, tak obuv se vyráběla v malých sériích a vyznačovala se širokým výběrem modelů. Kromě toho bylo široce rozšířeno zhotovování oděvů i obuvi na individuální zakázku v mnohých šicích a módních salonech, obuvnických dílnách, spojujích se do průmyslových družstev. Nemálo bylo krejčích a ševců, kteří pracovali samostatně. Nejžádanějším zbožím v tu dobu byly látky. Dodnes si pamatuji názvy těch populárních jako drap, ševiot, boston, krepdešín.

Od roku 1956 do 1960 proběhl proces likvidace průmyslových družstev (kooperací). Zásadní část družstev se stala státními podniky a zbytek byl buď uzavřen, nebo přešli na nelegální způsob. Individuální výroba podle licence byla také zakázána. Silně se zmenšila výroba prakticky všeho zboží široké potřeby jak do objemu, tak i šíře sortimentu. Zejména tehdy se začalo objevovat importované zboží, které se hned stalo nedostatkovým, nehledě na vysokou cenu a úzký sortiment.

Ukázat život obyvatelstva SSSR v roce 1955 mohu na příkladu své rodiny. Rodina měla 4 členy. Otec, 50 let, vedoucí oddělení projektového ústavu. Matka, 45 let, inženýr-geolog Lenmetrostroje. Syn, 18 let, absolvent střední školy. Syn, 10 let, školák. Příjem rodiny sestával ze tří částí: základní plat (2200 rublů otec a 1400 rublů matka), čtvrtletní prémie za splnění plánu obvykle 60% základu, a zvlášť prémie za překročení plánu. Zdali matka tuto prémii dostávala nevím, ale otec ji dostával tak jednou ročně a v roce 1955 ta prémie byla 6000 rublů. V jiných letech měla průměrně také takovou výši. Pamatuji si jak otec, dostavše tuto prémii, rozkládal množství storublovek na jídelním stole ve stylu karetní hry pasiáns a my jsme mezitím chystali sváteční večeři. V průměru měsíční příjem naší rodiny dosahoval výše 4800 rublů nebo 1200 rublů na člověka. Z uvedené sumy se 550 rublů odečítalo na daně, stranické a odborářské poplatky. Na stravu šlo 800 rublů. 150 rublů šlo na bydlení a komunální služby (voda, teplo, elektřina, plyn, telefon). 500 rublů se spotřebovalo na oblečení, obuv, dopravu a zábavu. Takhle vypadaly pravidelné měsíční výdaje naší 4-členné rodiny ve výši 2000 rublů. Nespotřebovaných peněz zůstávalo 2800 rublů měsíčně neboli 33600 rublů (milion současných rublů) za rok.

Příjmy naší rodiny byly blíže střední úrovni než k horní. Vyšší příjmy měli pracovníci soukromého sektoru (družstev), kteří činili více než 5% městského obyvatelstva. Vysoké výplaty měli důstojníci armády, ministerstva vnitra a státní bezpečnosti. Například běžný poručík velitel čety měl měsíční příjem ve výši 2600-3600 rublů v závislosti na místě a druhu služby. Přitom vojenské příjmy nepodléhali dani. Pro ilustraci příjmů v obranném průmyslu ukáži jeden příklad mně dobře známé mladé rodiny paracující v zkušebně-projekční kanceláři ministerstva leteckého průmyslu. Muž 25 let, vedoucí inženýr se základem 1400 rublů a s prémiemi a příplatky za vedení celkový příjem 2500 rublů. Žena 24 let, vedoucí technik se základem 900 rublů a měsíčním příjmem 1500 rublů. Dohromady měsíčni přijem rodiny o dvou lidech činil 4000 rublů. Za rok jim zůstávalo okolo 15000 rublů nespotřebovaných peněz. Myslím, že významná část městských rodin měla možnost ročně si odkládat 5-10000 rublů (150.000 – 300.000 současných rublů). Z nákladnějšího zboží by měl být vydělen automobil. Sortiment aut nebyl široký, ale problém s jeho získáním nebyl. V Leningradu ve velkém obchodním domě Apraksin dvůr byl autosalon. Pamatuji si, že tam v roce 1955 byli volně k prodeji vystaveny automobily: Moskvič 400 za 9000 rublů (základní verze), Poběda za 16000 (byznys verze) a ZIM (následně Čajka) z 40000 rublů (reprezentativní verze). Naše rodinné úspory postačovali na pořízení kteréhokoliv z uvedených vozů včetně ZIMu. A vůz Moskvič byl dostupný pro většinu obyvatelstva. Nicméně reálná poptávka po automobilech nebyla. V tu dobu bylo na automobily pohlíženo jako na drahé hračky, vytvářející řadu problémů s údržbou a obsluhou. Můj děda měl Moskviče, v kterém několikrát za rok vyjel za město. To auto si děda pořídil ještě v roce 1949 jen kvůli tomu, že ve dvoře svého domu v bývalých stájích mohl postavit garáž. Otci v práci nabízeli ke koupi odepsaný americký Willis, vojenský terénní vůz té doby za pouhých 1500 rublů. Otec auto odmítl s tím, že by ho neměl kde mít.

Pro sovětské lidi poválečné doby bylo charakteristické úsilí mít co největší zásobu peněz. Velmi dobře si pamatovali, že ve válečných letech mohli peníze zachránit život.

V nejtěžších dobách blokády Leningradu fungovala tržnice, kde bylo možné koupit nebo vyměnit jakékoli jídlo. V Leningradských zápiscích mého otce, datovaných k prosinci 1941, jsou uvedeny takovéto ceny a ekvivalenty výměny věcí na této tržnici: 1 kg mouky = 500 rublů = válenky, 2 kg mouky = astrachaňský kožich, 3 kg mouky = zlaté hodinky. Podobná situace byla nejenom v Lenigradě. V zimě 1941–42 nevelká provinční města, v kterých nebyl vojenský průmysl, zrovna neoplývala potravinami. Obyvatelstvo těchto město přežívalo díky výměně zboží pro domácnost s obyvateli okolních vesnic. Moje máma v té době pracovala jako učitelka základní školy v starém ruském městě Bělozersk, ve svém rodišti. Podle toho co říkala, v polovině února 1942 zemřela hlady polovina jejích žáků. Moje matka a já jsme přežili jen proto, že v našem domě bylo ještě z předrevolučních dob poměrně mnoho věcí, které se na vsi cenili. Ale babička mojí mámy také zemřela hlady v únoru 1942, protože nechávala své jídlo pro vnučku a 4-letého pravnuka. Moje jediná živá vzpomínka z té doby – vánoční dárek od matky. Byl to kousek černého chleba zlehka posypaný cukrem, který moje máma nazvala dortem. Další dort jsem ochutnal až v prosinci 1947, když jsem se neočekávaně stal bohatým pinokiem. V mé dětské pokladničce se objevilo 20 rublů v drobných a mince si zachovaly hodnotu i po měnové reformě. Teprve od února 1944, kdy jsme se, po odstranění blokády Leningradu, vrátili, jsem přestal zažívat neustálý pocit hladu. Teprve v polovině 60. let se vytratila paměť na hrůzy vojny, do života vstoupilo další pokolení, neusilující odkládat si peníze do zásoby, ale automobily už v tu dobu podražily trojnásobně a staly se nedostatkovým, stejně tak i mnohé další zboží.

Vyjmenuji některé ceny v roce 1955:

Chléb – 1 rubl / kg;

Bulka – 1,5 rublu / 0,5 kg;

Maso – 12-18 rublů / kg;

Živá ryba (kapr) – 5 rublů / kg;

Kaviár jeseterový – 180 rublů / kg;

Oběd v jídelně – 2-3 rubly;

Večeře v restauraci – 25 rublů;

Kožené boty – 150-250 rublů;

3 rychlostní kolo Turist – 900 rublů;

Motocykl IŽ-49 s motorem 350 ccm – 2500 rublů;

Lístek do kina – 0,5-1 rubl;

Lístek do divadla nebo na koncert – 3-10 rublů.

Doplnil Daniel Novák

PS: vzhledem k aktuální situaci ve světě a současným poměrům budou brzy vzpomínat na SSSR a Východní blok se slzou v oku i mnozí ti, co ještě nedávno vykřikovali o ,, hrůzách stalinismu

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře