Jorge Mario Bergoglio: Roztrhněte svá srdce, uzdravte svět!

Skrze komunikační prostředky si pomaličku zvykáme slýchat a vídat černou kroniku současné společnosti, která se prezentuje skoro jako zlomyslná radost, a zvykáme se jí dotýkat a cítíme ji ve věcech, které nás obklopují, i v samotném našem těle. Drama se odehrává na ulicích, v městských čtvrtích, v našem domě a – proč ne – v našem srdci. Žijeme spolu s násilím, které vraždí, které ničí rodiny, oživuje války a konflikty v mnoha zemích světa.

Žijeme se závistí, nenávistí, pomluvami, světskostí v našem srdci. Utrpení nevinných a mírných lidí nás nepřestává bít do tváře, pohrdání právy těch nejkřehčích osob a národů nám není tolik vzdáleno. Vláda peněz, která má zvrácené dopady jako drogy, korupci, zneužívání osob – včetně dětí – spolu s materiální a morální bídou, to je každodenní realita.

Destrukce důstojné práce, bolestná migrace a chybějící budoucnost jsou částí tohoto celku potíží. Naše chyby a hříchy jako Církve nezůstávají mimo toto velké panorama. Ospravedlněný osobní egoismus – ne proto méně závažný – ,nedostatek etických hodnot uvnitř společnosti ničí rodiny, soužití mezi osobami městských čtvrtí, národů a měst. Tyto věci k nám promlouvají o našich limitech, o našich slabostech, o naší neschopnosti dokázat přetvořit tento nesmírně dlouhý seznam destruktivních skutečností.

Past bezmoci nám vnuká myšlenku. Má smysl snažit se toto vše změnit? Můžeme nějak čelit této situaci? Stojí za to se snažit, když svět pokračuje ve svém karnevalu a už nějaký čas vše maskuje? Když spadne maska, objeví se pravda. Přestože se to může jevit jako anachronismus, znovu se objeví hřích, který zraní naše tělo veškerou svou ničivou silou a změní tak osud světa i historie.

Postní období přichází jako výkřik pravdy a naděje a odpovídá nám, že ano, že je možné nemuset se šminkovat a kreslit na své tváře umělohmotné úsměvy, jako by se nic nedělo. Ano, je možné, aby všechno bylo nové a jiné, protože Bůh je stále „bohatý dobrotou a milosrdenstvím, vždy ochotný odpustit“ a dodává nám odvahu začínat znovu a znovu. A dnes jsme opět zváni k tomu, abychom nastoupili velikonoční cestu vstříc Životu, cestu, která zahrnuje kříž a sebezápor, cestu nepohodlnou, ale nikoli neplodnou. Jsme vybízeni uznat, že něco není v pořádku v nás samotných, ve společnosti nebo v Církvi, jsme zváni ke změně, abychom rázně změnili naše životy a obrátili se.
Slova proroka Joela jsou dnes plné výzev: „roztrhněte vaše srdce, ne vaše šaty a obraťte se k Pánu, vašemu Bohu.“ Tato slova jsou určena všem, nikoho nevyjímaje.

Roztrhněte srdce, abyste řekli spolu se žalmem: „Zhřešili jsme“. „Zranění duše je hřích. Ó nebohý zraněný, poznej svého lékaře! Ukaž rány svých hříchů. A protože Jemu nemohou být skryty naše nejniternější myšlenky, dej zaznít lkání svého srdce. Hledej Jeho slitování svými slzami, svým naléháním, vyrušuj ho! Ať vyslyší tvé vzdechy, ať tvá bolest přijde až k Němu, tak aby ti nakonec mohl říci: Pán ti odpustil tvůj hřích.“ (Sv. Řehoř Veliký) Taková je realita našeho lidství. To je pravda, která nás může přiblížit našemu autentickému smíření s Bohem a s lidmi. Nejde o to poničit si sebeúctu, ale proniknout do hlubin našich srdcí a zabývat se tajemstvím utrpení a bolesti, které nás svazuje po staletí, tisíciletí, stále.

Roztrhněte svá srdce, abychom se z té trhliny mohli skutečně na sebe podívat. Roztrhněte svá srdce, otevřte srdce, protože jen do roztrženého a otevřeného srdce může vejít láska Otce. Roztrhněte svá srdce, říká prorok, a Pavel nás žádá: „Usmiřte se s Bohem“. Změna způsobu života je znamením a plodem srdce roztrženého a smířeného láskou, která nás překračuje. Toto je pozvání tváří v tvář tolika ranám, které nás ničí a které nás mohou dovést k pokušení zatvrdit se.

Roztrhněte svá srdce - abyste uslyšeli ozvěnu tolika poničených životů. A ať nás lhostejnost neučiní necitelnými. Roztrhněte svá srdce pro schopnost milovat láskou, kterou jsme milováni, těšit útěchou, kterou jsme utěšováni, a sdílet to, co jsme přijali.
Tato liturgická doba tu není jen pro nás, ale také pro přeměnu našich rodin, našich komunit, naší Církve, naší vlasti, celého světa. Je to čtyřicet dní pro obrácení k samé svatosti Boží. Abychom se proměnili ve spolupracovníky, kteří přijali milost a možnost obnovit lidský život, tak aby člověk mohl zakusit spásu, kterou nám nabízí Kristus svou smrtí a zmrtvýchvstáním.

S modlitbou a kajícností začněme jako v minulosti postní gesto solidarity. Pro nás jako pro církev Buenos Aires je zapotřebí, aby z našich srdcí vzklíčila milost a čin, které uleví bolesti tolika bratří, kteří kráčejí spolu s námi. „Žádný ctnostný čin není velký, pokud z něj neplyne užitek pro bližního. I když se celý den postíš, i když spíš na tvrdé zemi, jíš popel a neustále vzdycháš, pokud nečiníš druhým dobro, neděláš nic velkého.“ (Sv. Jan Zlatoústý).

Tento rok víry je příležitostí, kterou nám daruje Bůh, abychom dospěli při setkání s Pánem, který se zviditelňuje v trpících tvářích mnoha dětí bez budoucnosti, v třesoucích se rukou zapomenutých starých lidí a v klesajících kolenou mnoha rodin, které se musí prát s životem, aniž by nalezli v někom oporu.

Přeji vám svatý půst, kající a plodný, a prosím, abyste ze za mne modlili. Ať vám žehná Ježíš a Madona ať vás chrání. 
Jorge Mario Bergoglio

Zdroj: Il sole 24 ore 14.3.2013

převzato:http://umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=1028