Trvalá hodnota díla Aleny Ladové (1925 – 1992)

Již od útlého dětství se setkávala s tvorbou svého otce, v té době již známého malíře Josefa Lady. Vlastně byla soustavně obklopena jeho prací, inspiracemi, přáteli od řemesla i tradičním prostředím českého venkova. To vše s kombinací s životem ve velké Praze jí dodalo do vlastního pozdějšího díla velmi výrazné všestranné základy. Navíc podědila po otci talent, který dokázala systematicky rozvíjet prakticky již od mládí. Brzy bylo zřejmé, že se českému malířství narodila další význačná osobnost a bude jen otázkou času, kdy se i ona výrazně prosadí.

Základnímu vzdělání se Aleně Ladové dostalo v dívčí obecné škola Na Hrádku v Praze a v obecné malotřídce v Hrusicích. Poté studovala Čs. reálné gymnázium a následně dále studovala tři roky na Státní grafické škole pod vedením profesora Karla Tondla. Během války jí hrozilo totální nasazení, od něj jí nepochybně pomohlo získání pracovního místa spolupracovnice na loutkovém a kresleném filmu, když byla zaměstnána ve filmových atelierech Zlín – Kudlov.

Pro celou rodinu se stal tragickým dnem 14. únor 1945, kdy při spojeneckém bombardování Prahy zahynula o tři roky mladší sestra Aleny Ladové, teprve šestnáctiletá Eva. Její matka Hana Ladová se s tímto nikdy nedokázala vyrovnat a zemřela o šest let později.

Po skončení války nastoupila Alena Ladová na Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze. Zde byla studentkou profesora Emila Filly a absolvovala šest semestrů, s jeho souhlasem mohla školu s absolutoriem opustit v roce 1948. Filla jí současně doporučil, aby se plně věnovala dětské ilustraci a dále se výtvarně vzdělávala u svého otce, v té době již národního umělce Josefa Lady.

V roce 1946 vytvořila své první ilustrační práce do knihy Balty autora F. Rachlíka. V roce 1948 se podílela na figurální výzdobě pavilonu u příležitosti Všeslovanské výstava v Praze. Roku 1953 pak měla svoji první samostatnou výstavu v síni Melantrichu v Praze.

Její osobní život byl vždy těsně spojen s otcem Josefem Ladou. Zejména po smrti sestry a maminky měli velmi krásný vztah a žili spolu v jedné domácnosti. Velmi si rozuměli i v pojetí umělecké práce Josef Lada svoji dceru naučil svoji typickou linku, s níž tvořil své obrazy a obrázky, aby se udržela i v další generaci. Rovněž umělecká inspirace obou osobností většinou těžila ze stejných pramenů.

Ve svých knižních vzpomínkách na svého otce se Alena Ladová k němu vyznala těmito slovy: „Tátův optimismus byl nezdolný, přes všechno zlé, co ho v životě potkalo. Naučil mne mnoho dobrého a prospěšného pro život, naučil mne znát lidi i věci, rozumět jim a chápat je. A jemu, jeho poctivému a láskyplnému přátelství jsem vděčná za to, že jsem se vždy i já v životě se vším vyrovnala.“

Svého budoucího muže Jana Vránu poznala Alena Ladová v roce 1946 na plese na Žofíně, vzali se ale až o třináct let později, syn Josef pak přišel na svět roku 1960. Jan Vrána dělal od roku 1948 Josefu Ladovi osobního tajemníka a byl mu tak velmi blízkým spolupracovníkem. Po jeho smrti pak po celý zbytek života působil jako editor jeho díla. Manželé Jan Vrána a Alena Ladová se na počátku 60. let přestěhovali z Podskalí do funkcionalistické vily na Barrandově s krásným výhledem na Vltavu.

Dílo Aleny Ladové je díky její nesmírné pracovitosti velmi rozsáhlé a lze jej vymezit do několika zásadních celků. Od drobnějších prací jako byla například tvorba pohlednic přes výtvarnou a odbornou spolupráci s animovaným filmem a obrazy inspirované venkovskými motivy až po cyklus Stará Praha. Naprosto zásadním dílem celé její tvorby ovšem zůstávají zejména knižní ilustrace. Alena Ladová totiž během svého života ilustrovala dohromady bezmála devadesát knižních titulů.

Člověk, který aspoň trošku četl již v dětském věku se s velkou pravděpodobností setkal s ilustracemi Aleny Ladové poprvé již právě tehdy. Ať už šlo o knihu Říkej si a hraj od Karla Jaromíra Erbena, Lottu z Rošťácké uličky od Astrid Lindgrenové, Zlatovlásku od Josefa Kainara nebo kultovní knihu generace tzv. Husákových dětí Kluci holky a Stodůlky od Evy Bernardinové. Právě ilustrace k těmto knihám jim daly další výraznou hodnotu, když kvalitní texty obohatily neméně kvalitní ilustrace.

Kromě jiných zdařilých knižních ilustrací vytvořila v 50. letech třicet šest ilustrací našich i cizokrajných zvířat pro knihu s texty Ladislava Stehlíka nazvanou Malý přírodopis, která poprvé vyšla v roce 1956.

V roce 1963 napsala i ilustrovala knihu s příznačným názvem Můj táta Josef Lada. Tato je zase důkazem, že po svém otci zdědila nejen výrazný malířský, ale i spisovatelský talent.

Ve své volné tvorbě se často zaměřovala po vzoru svého otce na zobrazování zimního období. Nenapodobitelným způsobem typicky Ladovským tak zachytila tradice, svátky, dětské hry i kouzelnou českou zimní krajinu, stejně jako magické kouzlo Vánoc. České Vánoce vskutku má většina z nás spojené s překrásnými obrázky Josefa Lady, ale také s neméně zdařilými kresbami jeho dcery Aleny.

Velký talent i všestrannost však prostupuje také i spíše méně známými pracemi Aleny Ladové. Zde je třeba připomenout například portréty otce nebo sérii čtyřiceti šesti postav literární, jevištní a světové historie, které vytvořila v polovině 50. let a věnovala svému budoucímu muži. V této práci pokračovala i později a dohromady tak vzniklo osmdesát tři postav. Mezi nimi byl například Robinson Crusoe, Romeo, Hrabě Monte Christo, Kleopatra či Anna Karenina.

Jedna známá ilustrátorka prohlásila, že ilustrace pro děti musí být laskavá, jinak není pro děti. V těch slovech je nepochybně velká pravda. Alena Ladová byla vynikající ilustrátorkou dětských knih. Přitom tajemství jejího úspěchu spočívalo k tomu, že se dokázala svými kresbami dostat k dětské duši. Srozumitelností, jednoduchostí, prostotou a v neposlední řadě právě onou již zmiňovanou laskavostí. Jedním z důkazů je třeba i sto ilustrací vytvořených v roce 1991 pro učebnici Živá Abeceda.

Ne každý, kdo zdědí talent, jej dokáže také náležitě rozvinout a dát mu tak i další rozměr. Alena Ladová to dokázala i díky své nesmírné pracovitosti. Kromě jiných spolků byla organizována i v Českém fondu výtvarných umění. Byla vášnivou čtenářkou, nadšenou luštitelkou křížovek i skvělou kuchařkou.

Alena Ladová zemřela po dlouhé a vážné nemoci 25. června 1992. Je pochována v rodinném hrobě na Olšanských hřbitovech. Její manžel Jan Vrána, který až do své smrti pracoval jako editor díla Josefa Lady zemřel o dva roky později.

Bc. Miroslav Pořízek